„Smuteční obřady z Panteonu Národního muzea přenášel Československý rozhlas, večer pak vysílal reportáž z pohřebního průvodu Prahou.“

„Pohřbu se v Křečovicích zúčastnilo na čtyři tisíce lidí.“

„Suk sleduje důsledně svou ideu, bez kompromisů vůči interpretům i vůči posluchačům. Právě to z něj činí autora, kterého svět doceňuje až s odstupem.“

S Českým kvartetem procestoval jakou houslista půlku světa, a tak komponoval hlavně o prázdninách, zejména u Dvořáků na Vysoké, nebo v rodných Křečovicích. Ale často i při turné. Jeho skladatelský odkaz čítá v osmi desítkách děl pouhých sedmatřicet číslovaných opusů. Přesto je to odkaz mimořádný, pomalu, ale jistě čím dál víc oceňovaný i v zahraničí. V mládí žák Antonína Dvořáka, dospěl nakonec kompozičně od romantismu k přemítavé básnivosti, meditativnosti a expresivnosti, a to ve výrazové šíři sahající od citlivé intimity až po monumentální, horečnatou polyfonii. Josef Suk… Zemřel před devadesáti lety, 29. května 1935.

Smrt Josefa Suka, v té době rektora státní konzervatoře v Praze, bolestivě překvapila celou tehdejší kulturní veřejnost. Nebylo mnoho umělců, kteří se v polovině třicátých let dvacátého století těšili takové obecné úctě jako on. Jeden z prvních soustrastných telegramů přišel rodině od prezidenta Masaryka: „Náhlý odchod Mistra Suka mně hluboce dojal. Myslím-li na něj, myslím na českou hudbu, která jeho ztrátu pocítí nejvíce…“ A soustrast projevená Sukovu synovi jedním z významných dobových politiků, senátorem Václavem Klofáčem, zmiňovala ještě širší kontext: „Národ nežije pouze politikou, nýbrž také géniem velkých Smetanů, Dvořáků, Mánesů, Suků a Myslbeků. Klaním se před památkou Vašeho velkého otce…“

Číst si o smutečních obřadech, které se konaly 1. června v Benešově, kde Suk bydlel, ale samozřejmě pak i Praze a v rodných Křečovicích, kde je pohřben, je až dojemné.

Rakev byla z bytu snesena do pohřebního vozu za zvuků písně Antonína Dvořáka přednesené pěveckým spolkem Ozvěna. Žáci benešovských škol utvořili pohyblivý špalír a sypali smutečnímu průvodu na cestu květy. U sokolovny zazněly oficiální promluvy a v podání hudební čety 48. pěšího pluku státní hymna. Vůz pak pomalu odjížděl špalírem dojatých benešovských občanů; směřoval do Prahy, kde byla rakev uložena v kostele sv. Štěpána, tam, kde měl 17. listopadu 1898 Josef Suk s Dvořákovou dcerou Otilkou svatbu.

Hlavní pražský obřad se uskutečnil 3. června 1935 v Panteonu Národního muzea. U rakve stáli čestnou stráž sokolové a studenti konzervatoře. Mezi smutečními hosty byl Eduard Beneš a další politici i Sukův starší skladatelský kolega Josef Bohuslav Foerster, prezident České akademie věd a umění. Při smuteční slavnosti zahrálo Ondříčkovo kvarteto a Česká filharmonie řízená Václavem Talichem a zazpíval pěvecký sbor Smetana. Pohřební průvod pak prošel přes Václavské náměstí a Národní třídou k Národnímu divadlu, dále Rašínovým nábřežím kolem smutečně vyzdobeného domu, kde Suk bydlel, kolem kláštera na Slovanech, kde tehdy sídlila konzervatoř, až k vyšehradské radnici.

Smuteční obřady z Panteonu přenášel Československý rozhlas, večer pak vysílal reportáž z pohřebního průvodu Prahou.

Z hlavního města byly ostatky od vezeny do Křečovic, se zastávkou v Neveklově. Tam očekávaly auto se zesnulým Sukem čtyři desítky členů Selské jízdy, kteří přenesli rakev na vůz tažený třemi páry koní.

Křečovičtí hasiči přenesli rakev do Mistrova pokoje. V úterý 4. června od časného rána se účastníci pohřbu přicházeli umělci poklonit. Dopoledne byla rakev vystavena na návsi vedle pomníku padlých, zazněla tam řada smutečních promluv. V jedenáct hodin, po církevních obřadech, se vydal smuteční pochod vesnicí a odnesl rakev do kostela sv. Lukáše.

Tam zazněla Beethovenova píseň Anděl lásky, na varhany zahrál profesor pražské konzervatoře Bedřich Antonín Wiedermann, hrálo Pražské kvarteto a Dechový soubor posluchačů konzervatoře, posluchačka školy Aša Slavická zazpívala skladatelovu oblíbenou píseň Hospodin je můj pastýř z Dvořákových Biblických písní. U rakve promluvil skladatel Vítězslav Novák. Další proslovy následovaly u hrobu. Závěrečné slovo měl hudební spisovatel Otakar Šourek a kvarteto lesních rohů zahrálo hymnu… Dění v kostele i u hrobu přenášel rozhlas benešovské firmy Suchánek na prostranství před kostel. Pohřbu se v Křečovicích zúčastnilo na čtyři tisíce lidí.

První ze svých dodnes slavných děl, svěží a překvapivě osobitou smyčcovou Serenádu Es dur, napsal Josef Suk v roce 1892. Bylo mu osmnáct. Zároveň založil s kolegy konzervatoristy České kvarteto, ve kterém působil jedenačtyřicet let a s nímž u pultu druhých houslí absolvoval do roku 1933 na čtyři tisíce koncertů…

Houslista Josef Suk a spolu s ním klavírista Vítězslav Novák a houslista a violista Oskar Nedbal byli nejoblíbenějšími žáky Antonína Dvořáka, který začal vyučovat na Pražské konzervatoři kompozici v lednu 1891. Jak se později ukázalo, byli i těmi nejlepšími… Serenáda, kompletně provedená v únoru 1895 jako opus 6, obrátila k Sukovi značnou pozornost. Její vydání dokonce podpořil Johannes Brahms, který předtím v sedmdesátých letech podobným způsobem zásadně napomohl zahraničnímu zájmu o Dvořákovu hudbu.

Sukova Symfonie Asrael z roku 1906, jedno z jeho vrcholných děl, se zcela jistě vyrovná závažností obsahu a dokonalostí zpracování hudbě Mahlerově. Památné je premiérové provedení Sukova Zrání, jeho další zásadní kompozice, Českou filharmonií ve dnech kolem vzniku Československa. Třetí položkou v této volné řadě je magická Pohádka léta. A pozoruhodná, i když rovněž náročná, je i jeho poslední symfonická skladba, zkomponovaná pro orchestr za účasti velkého a malého smíšeného sboru a tří sólistů. Epilog – původně skladatel uvažoval o titulu Žeň lásky – vznikal mezi roky 1920 až 1929 a revidován byl v roce 1933. Premiéra se uskutečnila 20. prosince 1933 ve Smetanově síni. Zpívali Zdeňka Špačková, Jan Konstantin, Hanuš Thein, Hlahol pražský, Pěvecké sdružení pražských učitelek a Pražský pěvecký sbor Křížkovský, hrála Česká filharmonie, dirigentem byl Václav Talich.

Epilog nese opusové číslo 37. Na rozdíl od Mahlerovy Osmé symfonie, pokud by se hledalo srovnání, nevedlo Suka úsilí o naléhavé vyjádření všelidských témat ke gigantickým zvukovým plochám, ani k pompéznosti. Podstatou Epilogu, inspirovaného vizionářstvím básníka Otokara Březiny, je – slovy muzikologa Jana Charypara – proud soustředěné polyfonie s reflexivním výrazem. Epilog nemá nic společného s dobovou neoklasickou a atonální avantgardou. Vyrůstá z kořenů velkých novoromantických skladeb, avšak přináší a završuje Sukův nový, individuální expresivní styl. Autor sleduje důsledně svou ideu, bez kompromisů vůči interpretům i vůči posluchačům.

Právě to činí z Josefa Suka autora, kterého svět doceňuje až s odstupem. Však i zmiňovaný Gustav Mahler věřil a tvrdil, že jeho doba teprve přijde. A přišla… Suk byl určitě ve slovech zdrženlivější. Ale my to můžeme říkat za něj, v přesvědčení, že i „jeho doba“ – i kdyby ne tak ohromujícím způsobem, jak to dopadlo u Mahlera – v mezinárodním i tuzemském hudebním dění jednou nastane. Přinejmenším Jakub Hrůša, dirigent dnes již se světovou reputací, Sukovo orchestrální dílo postupně natáčející, na tom pracuje značně intenzivně.

foto: archiv, hrady.cz, josefsuk.czw eb.org, Česká filharmonie