„Na závěrečný koncert takovéto velkolepé, oslavné vokálně-instrumentální dílo patří.“

„Výsledkem pořadatelského úsilí jsou nezapomenutelné programy, ale čím dál víc i pomyslné investice do budoucnosti.“

„Hostování zahraničních orchestrů je určitě jednou z výkladních skříní Pražského jara.“

Smetanovou síní burácí zvuk vydávaný více než třemi stovkami hudebníků. Vrcholí první část Symfonie tisíců, půlhodinové fortissimo vzývající Ducha Stvořitele. Když už se zdá, že provedení nejde dál stupňovat, přichází poslední akord, aby ukázal, že lze… Osmdesáté Pražské jaro uzavírá třetí červnový den kompozice, ke které se jen těžko dá najít rovnocenný protějšek. A podlahou i tělem každého posluchače jako základ té zvukové masy rezonuje mohutný hluboký tón varhanního pedálu… Zážitek nemající téměř obdoby. Fotografie ze zákulisí nicméně nabízejí i trochu jiný, racionálnější pohled na festival.

Zmiňovaný akord v Symfonii tisíců je vítězný, zdrcující, opojný. Podobě se potom o hodinu později objevuje i na vrcholu gradace v samém závěru díla. Příval lidských hlasů a součtu znějících nástrojů. Gustav Mahler nešetří ani hudebníky, ani publikum. Zůstává přítomna kultivovanost, ale těžko si zároveň představit něco hlasitějšího a monumentálnějšího.

Pokud někoho ten večer v Obecním domě napadlo, jestli by právě Osmá zvaná Symfonie tisíců nebyla vhodným dílem pro zakončování Pražského jara, když už se před časem festival vzdal Beethovenovy Deváté, je nutné vyjádřit přesvědčení, že je na rozdíl od té s Ódou na radost, o století starší a uměřenější, ta Mahlerova natolik výlučná a exaltovaná, o tolik výjimečnější a výstřednější, že by vhodná nebyla… A když se zeptáte ředitele Pražského jara Pavla Trojana, je stejného názoru: „Mahlerova Osmá symfonie je dílo pro jedinečné příležitosti, takže se s ní musí šetřit. Zazněla znovu po čtrnácti letech – naposledy jsme ji měli na Pražském jaru v roce 2011. Já osobně ji mám velice rád, ale nemyslím si, že by se stala dílem, které se teď bude pravidelně uvádět na závěrečném koncertě. Ale že na závěrečný koncert patří takovéto velkolepé, oslavné vokálně-instrumentální dílo, s tím bych souhlasil.“

Na nejstarší a největší tuzemský festival klasické hudby, pořádaný každoročně od roku 1946, se dá pohlížet z různých úhlů. Svůj uplatňuje posluchač, jednoznačná cílová skupina, pro kterou se všechno úsilí koná. Odlišný pohled má hudebník, který vystoupení své a ostatních zúčastněných s odpovídajícím napětím vnímá z pódia a ještě k tomu zvládá cestování a průběžné udržování dalších partů v paměti. Jiný má novinář a recenzent, který hledí na pódium, vnímavě poslouchá, uvědomuje si k tomu kontexty a přemýšlí, jak viděné a slyšené co nejlépe zprostředkovat, ale současně mnohé tuší i o zákulisí. A další pohled má fotograf, který se dívá, trochu i poslouchá, vybírá vypovídající obrazy… a když se pohybuje v kuloárech a šatnách, posuzuje, kam až mohou sahat hranice reportáže. Nejvíc rozpolcené úhly pohledu má pořadatel, který to vše vymyslel a připravil, koordinuje a vykrývá a který jedná a vyjednává nejen se všemi ostatními zúčastněnými, ale i s mnoha dalšími, od uměleckých agentur přes finanční partnery po požárníky a dodavatele květin.

Výsledkem pořadatelského úsilí mají být a jsou zajímavé, silné, emotivní a nezapomenutelné programy, tedy znějící hudba, ale také bezděčná kultivační stopa zanechaná ve společnosti a v jejím niveau. A čím dál víc i pomyslné investice do budoucnosti: pozornost a péče věnované mladým umělcům a podněty dávané potenciálním příštím posluchačům. Debut Pražského jara patřil letos Janu Sedláčkovi, studentu dirigování, mladému dirigentovi Komorního orchestru Dvořákova kraje; těleso před půlstoletím založil a dlouho vedl Sedláčkův dědeček Václav Mazáček, tympánista České filharmonie, nyní už emeritní. Velkou příležitost dal festival i dvaadvacetiletému klavíristovi Janu Čmejlovi.

Vedle zavedené mezinárodní interpretační soutěže se osvědčil projekt SpringTEEN, festivalový den věnovaný druhým rokem mladému publiku a rodinám. Konaly se při něm nejen koncerty, na kterých zněly vedle klasiky také jazz a pop, ale rovněž workshopy: odpoledne plné tvůrčí energie a experimentů. „Anežský klášter se stal jednou velkou dílnou, kde mají mladí lidé možnost těšit se z aktivního zapojení, z vytváření něčeho, čemu se může říkat klasická hudba. Zaplněný prostor a tolik radostných tváří, to je něco, co nás ohromně bavilo,“ pokračuje Pavel Trojan v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. A k tomu, jak připomíná, přistupuje spolupráce s festivalem ZUŠ Open a se stipendijním projektem MenART.

Od počátku je součástí festivalu soudobá hudba. „Před několika lety jsme přišli s konceptem Offspring, který koncentruje současnou hudbu v kombinaci s rezidenčním ansámblem a rezidenčním skladatelem. Dáváme velkou příležitost českých skladatelům,“ upozorňuje Pavel Trojan. Ano, víkend věnovaný současným kompozicím, rozhodně tvůrcům spíše experimentujícím než tradicionalistům, do festivalu takového rozměru patří, samozřejmě vedle toho, že ani v jiných koncertech není novější hudba tabu.

Jména. Velká zahraniční jména. Ta patří k mezinárodní přehlídce asi nejvíc. Přesahují v počtu, koncentraci a významnosti běžnou sezónu. Dělají festival festivalem. Ať už jde o sólisty a dirigenty, nebo o soubory. Letos Kopatchinskaja, Lisiecki, Skride, Aimard, Batiashvili… Pappano, Nelsons, Luisi, van Zweden, Kaljuste… Není důvodu nad žádným z nich váhat. Letošní nabídka byla skvělá.

„Hostování zahraničních orchestrů je určitě jednou z výkladních skříní Pražského jara,“ zdůrazňuje Pavel Trojan v podcastu, který je k poslechu v rubrice AudioPlus. Má pravdu. Orchestrů letos bylo opravdu víc než jindy – Boston a Chicago, NHK Tokyo, London Symphony, Wiener Symphoniker, Göteborgs Symfoniker, s nimi také Concentus Musicus Wien nebo Ensemble Modern… Pražské jaro, to byl začátek a konec s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem a mezi tím ve třech týdnech desítky koncertů. A na nich i Tomáš Netopil, Jan Bartoš, Robert Jindra, Ivan Ženatý, Martin Kasík a další tuzemští umělci. „Letošní rok byl určitě nejdražším. Program byl, myslím, důstojnou a velkolepou oslavou osmdesátého ročníku. Jsme vděčni za podporu státu, města i našich sponzorů, díky které jsme měli možnost udělat tak výstavní ročník,“ říká ředitel.

Každým rokem se po skončení festivalu logicky objevuje zvídavá a zvědavá otázka: Co nás čeká za rok? Pořadatelé sdělili, že program jedenaosmdesátého ročníku oznámí až letos na podzim.

Aniž by bylo potřeba pospíchat a předbíhat, určitě člověka však už v červnu napadne přinejmenším jedna věc: bylo by překvapivé, kdyby při odtajnění programové nabídky nezazněla pak v listopadu informace, že Mou vlast v roce 2026 provede na úvod festivalu Symfonický orchestr Českého rozhlasu. A s šéfdirigentem Petrem Popelkou, který nedlouho poté s koncem sezóny své působení u rozhlasových symfoniků uzavře. Vždyť ikonický cyklus symfonických básní loni čerstvě natočili – a velmi zajímavě. Jelikož těleso právě v příštím roce oslaví sto let od vzniku, kdo jiný by asi měl takový čestný úkol dostat?!