„V následujících dvou desetiletích hrál postupně všechna význačná díla houslového repertoáru. Po světě, nejčastěji však asi ve vídeňském Konzerthausu.“

„Během čtyř let, které mu osud vyměřil po pražských koncertech, se do vlasti už nestačil podívat.“

“Příhoda a všichni slavní čeští houslisté minulosti jsou odsouzeni být pouhým jménem v učebnicích dějin hudby.“

Od roku 2000 má pamětní desku na rodném domě na náměstí v jihočeských Vodňanech. Jinak však jméno houslisty Váši Příhody, od jehož narození uplynulo 22. srpna roku 2025 stopětadvacet let, vcelku úspěšně upadlo v zapomnění. V intepretaci poslední český romantik, mezinárodně proslulý virtuos ovládající svůj nástroj fenomenálně hbitě, jakoby až beztížně, zemřel roku 1960 ve Vídni. Poté, co ho Češi hned po válce, stejně jako dirigenta Václava Talicha, přepjatě obvinili z kolaborace s Němci, se totiž v roce 1946 rozhodl zůstat na Západě.

Generace, která mohla zažít v padesátých letech jediné poválečné tuzemské koncerty Váši Příhody, pomalu odchází. Čtvrthodinové ovace muzikantů a posluchačů, vítajících na Pražském jaru 30. května 1956 ve Smetanově síni umělce po letech doma, stejně jako jeho provedení Dvořákova Houslového koncertu, jsou legendou. Ti, co nebyli vpuštěni, se prý dokonce vyšplhali po fasádě a stáli v otevřených oknech… Nemenší nadšení obecenstva ho čekalo v Praze při recitálech 5. a 7. června ve Dvořákově síni a pak i na koncertech v Olomouci, Brně a Bratislavě.

První samostatné vystoupení měl Příhoda v roce 1912 ve Všenorech u Prahy. Nedlouho poté hrál poprvé v pražském Mozarteu, kde měl na programu mimo jiné Beethovenovu Jarní sonátu a Tartiniho Ďáblův trylek. V rodných Vodňanech hrál v obecním hostinci 18. července 1913 Paganiniho, Ševčíka, Bazziniho a Wieniawského a jako přídavky Dvořákovu Humoresku a za zpěvu obecenstva píseň Kde domov můj. První koncert s orchestrem měl v patnácti roku 1915, a to s Českou filharmonií. Za války koncertoval po Čechách za klavírního doprovodu své sestry, v roce 1919 podnikl první uměleckou cestu do zahraničí – do Švýcarska. Úspěch ho povzbudil k turné po Itálii. Tam mu ovšem přinesl ohlas teprve až záskok v koncertní kavárně v Miláně. A pomoc Maestra Toscaniniho. Prosadil se. Od ledna do června 1920 díky tomu absolvoval osm desítek vyprodaných koncertů. 

Pokračoval do Francie, Monaka a Nizozemí… a vypravil se i do zámoří: do Argentiny, Brazílie a Spojených států. V následujících dvou desetiletích hrál postupně všechna význačná díla koncertantního a sonátového houslového repertoáru. Po světě, nejčastěji však asi ve vídeňském Konzerthausu. 

Příhodovou první manželkou byla Alma Rosé, také houslistka, dcera Mahlerovy sestry a koncertního mistra Vídeňských filharmoniků a Dvorní opery. Rozvedli se však už po pěti letech. Alma později za války zahynula v Osvětimi.

Jako úspěšný umělec zakoupil Příhoda zámeček nedaleko Brandýsa nad Labem, u řeky rybařil. Dokázal si sám opravovat automobil, zajímal se o box a řeckořímský zápas… Ve třicátých letech vedl letní mistrovské kursy salcburského Mozartea, v pedagogické činnosti pokračoval v Rakousku během války i po ní. I s rodinou bydlel do roku 1955 nedaleko Salcburku, v městečku St. Gilgen přímo u Wolfgangského jezera. Poté, co byl jmenován řádným profesorem Akademie pro hudbu a dramatické umění, se nakonec přestěhoval do Vídně.

Řadu let toužil po možnosti trvalého pobytu ve Vodňanech, všechny žádosti mu však byly zamítnuty. Uvažoval alespoň o návštěvě rodiště, ale během čtyř let, vyměřených mu osudem po pražských koncertech, se do vlasti už nestačil podívat. Příhodově sestře Růženě úřady ani nedovolily účast na pohřbu. Až do své smrti v roce 1983 bojovala za bratrovu rehabilitaci, ale bez úspěchu…

Nahrávek Váši Příhody k dispozici moc není a navíc nejsou zvukově tak dokonalé, aby mohly plnohodnotně a zajímavě konkurovat všem těm novějším a nejnovějším, počínaje snímky Josefa Suka, Václava Hudečka nebo Bohuslava Matouška a konče těmi, které pořizují Pavel Šporcl, Josef Špaček, Jan Mráček nebo Jiří Vodička. A to uvažujeme jen o těch tuzemských… Váša Příhoda, ale stejně tak i všichni ostatní slavní čeští houslisté minulosti – Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, František Ondříček a další – jsou tak už odsouzeni být pro většinu lidí v horším případě pouhým jménem v učebnicích dějin hudby a v lepším případě reliéfním portrétem na pamětní desce. Přestože pro houslistu Matouška „…Váša vždy byl a zůstal magickým zjevením…“ a pro mnohé další „nejoslnivějším houslistou své doby“. Přestože také Kubelík, Kociana i Ondříček – a dávno před nimi i „český Paganini“ Josef Slavík – byli skvělými virtuosy, neoddiskutovatelně mezi těmi nejlepšími. 

V interpretačním umění je to ještě nespravedlivější než u skladatelů. Nové a nové výklady dochovaných hudebních děl přinášejí možnost docenit třeba i pozapomenutý kompoziční odkaz, vetknutý do partitury a čekající na oživení. Ale jak docenit přínos sólisty, jehož kreace jsou „live“, tedy naživo, neopakovatelné a více méně zmizely s jeho odchodem ze světa?

Foto/zdroj: Infocentrum Vodňany, Wikipedia / Thomas A. Edison, Inc. / volné dílo, Wikipedia / Knihovna Kongresu / volné dílo, Wikipedia / Václav 2143 / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Levapk / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/)