„Míru dramaturgického sepjetí je hlavní předností zážitkově specifických setkání s cembalistkou.“

„Už ve třinácti letech Julie Candeille veřejně vystupovala jako zpěvačka, cembalistka i harfistka. O čtyři roky později představila svůj první klavírní koncert.“

„Publikum dnes ‚nežilo nadarmo‘.“

Sympatická, činorodá a schopná umělkyně, hráčka na starší klávesové nástroje Alena Hönigová potěšila dalším dílem druhého ročníku svého koncertního seriálu Příběh kláves, umění a krásných nauk. V pražské Galerii Fotorenesance 16. ledna slovem představila pařížské hudební souvislosti konce 18. století a interpretačním umem přiblížila kompoziční schopnosti a specifika autorů Hélène de Montgeroult, Julie Candeille a Jana Ladislava Dusíka.

Ty tři pojí až překvapivě mnoho. Všichni se narodili v šedesátých letech osmnáctého století. Podle dobových svědectví každý z nich oplýval atraktivitou svého zjevu, který všem pomáhal účinku jejich koncertního, pianistického vystupování. Z kompozičního pohledu navíc do jednoho zaujímali a snad i zaujímají nevšední zejména harmonickou invencí, která byla v průvodním slově naznačena a dokládá, že jde o mnohem více než pouhý klasicismus. Vzájemně se navíc znali, kterýžto fakt byl 16. ledna ještě podepřen podtitulem skladeb Dusíka a Candeille s věnováním Hélène de Montgeroult, jejich život byl svorně spjat s Paříží roku 1795. A od všech tří Alena Hönigová – což už je asi spíše shoda náhod – zahrála opus číslo pět. Míru dramaturgického sepjetí snad není třeba dále rozvádět a myslím si, že právě tato je hlavní předností zážitkově specifických setkání s cembalistkou.

Spousta vjemů najednou se člověku dostaví po příchodu do Galerie Fotorenesance, kterou si lze představit i jako jakousi klubovnu umožňující setkání mnoha druhů a žánrů. Aktuálně jsou zde vystaveny zdařilé a sugestivní fotografie rozličného ptactva, konkrétně vedle mého místa byla rozložena šachovnice s figurami připravenými k taktické bitvě, z boku podlouhlého prostoru je bar s aktivní pípou i kávovarem, který se jakožto proplachující i ozval v průběhu hudební produkce, celkový dojem je spíše než koncertní v rázu rodinného setkání (jak to tak bývá u komorních koncertů) a na jako takový je nejspíš potřeba večer nahlížet z pohledu hudebního publicisty.

Dvě ze tří přednášených kompozic zazněly neúplné, ale rozhodnutí je velmi snadno pochopitelné. První věty sonát Hélène de Montgeroult i Jana Ladislava Dusíka přináší veliké množství hudebního myšlenkoví samy o sobě, navíc disponují značnou duratou – zkrátka, člověk při poslechu pouhé úvodní věty získá velice dobrou představu o celkovém duchu díla. Sonáta fis moll, op. 5: č. 3 Hélène de Montgeroult z roku 1811, její část Allegro spiritoso tedy zazněla jako první a bylo skutečně zajímavé pozorovat, do jaké míry nápadité a odvážné zacházení s harmonickou stránkou a chromatismy si autorka dovolila už tak dávno. Rozhodně se věc vymyká představě schematického a předvídatelného, „mustrovitého“ kusu průměrného autora daného stylu. Jan Ladislav Dusík stejně jako Montgeroult vyučoval na pařížské konzervatoři, která byla založena šest let po Velké francouzské revoluci, tedy roku 1795; po Miláně šlo o historicky druhé hudební učiliště tohoto typu, přičemž je nutné si uvědomit rozdílnou nomenklaturu, kdy francouzská konzervatoř svým způsobem fungování odpovídá české škole vysoké. Od Dusíka zazněla první věta Allegro ze Sonáty As dur, op. 5: č. 3, daného večera z mého pohledu čistotou stylu nejukotvenější a nejzralejší skladba, kompoziční technikou logicky vystavěná do tvaru, který zároveň nepostrádá koření překvapivosti, například v naznačené (opět) harmonické práci, kdy hlavní téma v As dur po chvíli střídá vedlejší téma v A dur, zatímco územ by bylo si pro druhou hlavní melodii odskočit po kvintovém kruhu o jeden krok vedle.

V tomto bodě by se myslím nabízela demonstrace hudebního jevu. Alena Hönigová večerem provázela zaníceně, poutavě, erudovaně a usměvavě a navíc se zastavila i u právě řečené harmonické zajímavosti, kterou však spíše jen „naťukla“ – laickému divákovi asi mohlo zůstat nejasné, proč je tak zvláštní uvést vedlejší téma in A, když hlavní bylo in As (vždyť je to hned u sebe…); samotný pojem „kvinty“ možná leckterý posluchač nemá v úplně aktivní výbavě. Vzhledem k celkově výrazně naučnému a didaktickému charakteru koncertního setkání by snad obecenstvo přijalo nějak nasucho demonstrovanou odbočku do hudební teorie s vysvětlením logiky, že modulace z As do Es je daleko snazší a přirozenější než modulace (po kvintách) As 🡪 Es 🡪 B 🡪 F 🡪 C 🡪 G 🡪 D 🡪 A.

Talentem zjevně notně obdařenou Julie Candeille Alena Hönigová na své měkce a nikoli vemlouvavě znějící fortepiano reprezentovala sonátou Grande Sonatte pour le Piano Forté, op. 5. Autorka díla už v sedmi letech hrála jako zázračné dítě při královské audienci a také vystoupila s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Ve třinácti letech pak už veřejně koncertovala jako zpěvačka, cembalistka i harfistka (byť její kariéře prospěly konexe ze zednářské lóže); v sedmnácti letech pak francouzskému publiku představila svůj vlastní klavírní koncert. Zřejmě největší pozornost ale vzbudila, když uvedla tříaktovou komedii Catherine, ou La belle fermière, pro kterou napsala hudbu, libreto i ztvárnila hlavní roli. Zmíněnou sonátu anotovanou jako „uplně odjinud“ Hönigová opět přednesla s velkým zaujetím, pečlivě a zodpovědně, byť bych si snad přál ještě odvážnější interpretaci co do aplikované výrazovosti. To však nic neubralo pohodovosti celé akce, i na pražské poměry značně neobvyklé, pokud z ranku klasické hudby. Alena Hönigová, organizátorka a umělkyně v jednom, nechala načichnout k jinému místu a jiné době, obohatila méně známým repertoárem a my jako její publikum jsme dnes, jak se říká, nežili nadarmo.

Foto: archiv A. Hönigové, ilustrační - archiv KlasikyPlus.cz