„Z hlediska dramaturgie se zde naplnila premisa ‚hudebního divadla‘, které nepotřebuje příběh, ale pracuje s energií situace.“

„Projekce nepůsobily jako ilustrace, ale jako paralelní vyprávění.“

„Celková struktura tak evokovala cyklus: zrození – napětí – rozpad – ticho. Co bylo, zase bude. Co zaznělo, se znovu vrátí – možná jinde, možná jinak.“

Co znamená být spolu – a přitom odděleně? Tuto otázku a mnoho dalších nechal vibrovat v prostorách Koncertního sálu Fakulty umění Ostravské univerzity multimediální projekt Leaving Room dne 30. října v rámci 51. ročníku Hudební současnosti. Autoři a zároveň interpreti Dimitris Andrikopoulos, Hana Hána, Ivo Medek, Sára Medková a Vít Zouhar vytvořili spolu s režisérem Roccem, zvukařem a osvětlovačem Jiřím Pejchou a videoartistou Lukášem Medkem hodinové hudebně-vizuální prostředí, v němž se realita proměňovala v digitální ozvěnu. Výsledkem byla meditace o přítomnosti, proměně a odcházení – i o tom, co z člověka zůstává, když se jeho obraz přenese do světel a dat.

V průběhu večera postupně zaznívaly anglicky přednesené verše z knihy Kazatel. Šlo o existenciální kompas, o rámec, který divákovi napověděl, kam se dívat. Mnohé, co se v performanci dělo, se vztahovalo k těmto slovům: nekonečné opakování, touha po novém, která se ztrácí ve své vlastní ozvěně, úsilí vidět víc a slyšet jinak, a přesto stále narážet na hranici vnímání. Projekt Leaving Room se tak stal jakousi současnou parafrází Kazatele, hudební verzí části jeho moudrosti: všechno se děje znovu, ale pokaždé trochu jinak, v jiném světle, s jiným odstínem hlasu. Koncept projektu je zaměřen na měnící se vztahy uvnitř globalizované společnosti a na „posouvání křehké hranice mezi respektováním, akceptováním, adorováním, odmítáním a nenávistí“ (převzato z programu koncertu). Tato slova se v koncertním kontextu mohla zdát abstraktní, ale během večera dostala konkrétní, často až fyzickou podobu. Publikum bylo svědkem procesu, v němž se hudba, hlas, obraz i světlo stávaly prostředky introspekce. Projekt neapeloval, nesoudil, dával každému prostor.

V hudební složce se jednotliví autoři střídali a prostupovali. Každý z interpretů se pohyboval mezi rolí hudebníka a performera, jako by jejich těla byla prodloužením nástrojů – a nástroje zase prodloužením jejich gest. Dimitris Andrikopoulos spojil violu a hlas s interaktivní laptopovou performancí; jeho zvukový svět osciloval mezi konkrétním tónem a digitální ozvěnou, mezi dotekem a jeho záznamem. Hana Hána vedle hry na flétnu bohatě využívala také svůj pěvecký rozsah a přidávala se i k Ivu Medkovi, který pracoval s vnitřními strukturami klavíru – „inside piano“ – a s ready-mades, tedy s objekty přenesenými z reálného světa do zvukové roviny. Sára Medková vytvářela improvizované klavírní plochy – mj. opřené o interpretaci Bachovy Sarabandy z Francouzské suity G dur č. 5, BWV 816 a Chopinova Nocturna e moll, op. 72: č. 1, jejichž proměnlivá hustota přecházela do vokálních fragmentů, zatímco Vít Zouhar doplňoval dění o laptopovou performanci, vrstvil hlasy a elektronické textury, které se stávaly rezonancí ostatních. Vše se odehrávalo s precizní světelnou a zvukovou režií Jiřího Pejchy, rukopis režiséra Rocca byl patrný v dramaturgické střídmosti a důrazu na kontinuitu.

Zásadní roli sehrála videoperformance Lukáše Medka, která se odehrávala přímo na místě. Pomocí 3D skenování zachycoval přítomné interprety a jejich pohyby, následně je přetvářel do digitálních obrazů, které se promítaly na plátno jako virtuální dvojníci. Tento proces, probíhající v reálném čase, vytvářel fascinující vrstvení reality: živé tělo, jeho obraz, jeho data. Publikum sledovalo, jak se performer stává datovou stopou, jak mizí a znovu se objevuje, tímto se zhmotnilo téma odcházení, zanechávání, loučení, jak o něm hovořil i programový text. Medkova vizuální rovina přetvářela hudební struktury v obrazové textury – někdy až abstraktní, jindy s náznakem fyzické přítomnosti. Projekce nepůsobily jako ilustrace, ale jako paralelní vyprávění, které běželo souběžně s hudbou – obě vrstvy se vzájemně komentovaly, občas si odporovaly, jindy do sebe zapadly s téměř organickou přesností.

Fragmenty postů, komentářů a mediálních zpráv, o nichž se píše v programu, se objevovaly ve zvukových stopách, ve vrstvách hlasů a elektronických rytmů. Spolu s verši Kazatele tak vznikal sonický kaleidoskop společnosti, kde se jednotlivé hlasy stávají anonymními, přesto osobními, a v jejich neustálém proudění se potvrzuje, že člověk se nikdy nenasytí slyšením ani viděním, že stále znovu hledá nový obraz, nový tón, nové slunce – a nachází znovu totéž, jen v jiné podobě.

Z interpretačního hlediska šlo o mimořádně soustředěné a mentálně náročné vystoupení. Centrem dění se stala postava Ivo Medka, který zastával poměrně statickou a záměrně setrvačnou roli. Ke svým performativním vstupům přistupoval s typickou otevřeností a konceptuálním nadhledem – jeho práce „inside piano“ ukazovala, jak i klasický akustický nástroj může být performativní. V kontrastu k němu pak působila živelná Hana Hána, svým ladným tancem, působivými vokálními vstupy i hrou na flétnu přinášela do celku zemitost a přirozenost. Sáru Medkovou jsem vnímala jako zralou bytost, která zůstává klidným centrem dění, její klavírní vstupy dávaly celku prostor, jistou konkrétnost a ukotvení. Dimitris Andrikopoulos dokázal propojit violu s elektronickou stopou v organický celek, jeho síla spočívala v drobných dynamických posunech, především pak v komunikaci s rolí Ivo Medka. V osobnosti Víta Zouhara se pak zhmotnilo propojení hudby a technologie s elegancí, která nikdy nesklouzla k efektnosti. Pod jejich společným vedením vznikla struktura, která působila současně komponovaně i improvizovaně. Publikum mělo dojem, že sleduje živý organismus, který dýchá, reaguje, mizí a znovu se formuje. Z hlediska dramaturgie se zde naplnila premisa „hudebního divadla“, které nepotřebuje příběh, ale pracuje s energií situace. Každý zvuk, každý pohled, každý drobný pohyb měl svůj význam, a přitom žádný z nich nevyžadoval interpretaci. 

Zhruba hodinová délka projektu působila přirozeně. Čas plynul pomalu, ale nikoli unyle – spíše meditativně, s důrazem na vnímání proměn. Delší by tento formát snad být ani neměl; právě v momentu, kdy se začal dostavovat pocit nasycení, projekt pozvolna končil. Celková struktura tak evokovala cyklus: zrození – napětí – rozpad – ticho. Co bylo, zase bude. Co zaznělo, se znovu vrátí – možná jinde, možná jinak. A že i zdánlivě zcela obyčejný a běžný prostor „Leaving Room“ připomíná, že právě v jeho středu se možná skrývá ticho, které jsme už dávno zapomněli slyšet.

Foto: Sofie Kobielasová