„Celá scéna vychází z Grotowského pojetí divadla a provedena je v jednoduché abstrakci pouze s minimem rekvizit.“

„Za zásadní pro inscenaci považuji hudební vklad dirigenta Sébastiena Roulanda.“

„Národnímu divadlu se podařilo téměř výhradně z vlastních zdrojů dát dohromady obsazení, které si s problematikou operní francouzštiny poradilo, a ještě bylo co poslouchat.“

Naše první scéna uvedla 13. března v historické budově obnovenou premiéru opery Werther francouzského skladatele Julese Masseneta. Ta je spolu s Manon skladatelovým nejznámějším operním dílem a právem získává na oblibě i u nás. Národnímu divadlu se podařilo úspěšně „oprášit“ inscenaci Willyho Deckera z roku 1996, kdy byla poprvé uvedena v Amsterdamu, načež ji převzalo několik dalších operních scén. Ozdobou pražské inscenace je hra orchestru pod vedením Sébastiena Roulanda, svých partů se skvěle ujali i sólisté Opery Národního divadla.

Opera Werther to od počátku neměla právě lehké. Po úspěchu s Manon složil Jules Massenet Werthera na zakázku pro Opéra-Comique v Paříži v roce 1887; když ji ale na klavír přehrál tehdejšímu řediteli opery Léonu Carvalhovi, ten ji odmítnul s tím, že je příliš pochmurná. A tak se nakonec premiéra uskutečnila až v roce 1892 ve Vídni, a to v německém překladu. Ani tam se jí nedočkalo vlídného přijetí, protože německé publikum v zásadě nepřijalo Massenetův výklad Goetheho předlohy a označilo ho za příliš zjednodušený. Dílo bylo poprvé uvedeno ve francouzštině o rok později v Ženevě a následně v Paříži.

Odpor německého publika je zčásti pochopitelný. Zatímco Goethe sepsal Utrpení mladého Werthera (1774) jako kombinaci románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny s líčením jeho autentických duševních stavů, Massenet se soustředil především na samotný příběh. Pro něj je zásadní Charlottino drama mezi slibem, který dala matce, životem v konvencích, v manželství bez vášně na jedné straně a lásce k Wertherovi na straně druhé. Massenet také výrazně zromantizoval celý konec; v Goethově románu Werther umírá v osamění poté, co se zastřelí, a Charlotte k němu přichází až po jeho skonu. Jeho utrpení je vleklé a osamocené a román se soustředí na popis pomalé, bolestivé smrti. V opeře se Charlotte dostane k Wertherovi, než zemře, což umožňuje dramatický a emotivní závěrečný duet, kde jí Werther znovu vyzná lásku, načež umírá v jejím náručí. V opeře je tedy dána přednost důrazu na vášeň a tragédii před existenciálním zoufalstvím.

V dnešní době má lví podíl na popularizaci oper rozebíraného francouzského romantika sopranistka Renée Fleming, která se proslavila mj. jako Manon v době, kdy širší operní svět registroval interpretaci této látky pouze v pojetí Giacoma Pucciniho. Ani čtvrteční znovuuvedení Werthera v Národním divadle nebylo jednoduché a přímočaré. Naše první scéna měla původně v plánu uvést jinou francouzskou operu, Fausta Charlese Gounoda, ve kterém měla hlavní roli Markétky zpívat sopranistka Zuzana Marková. Z provozních i finančních důvodů ale bylo divadlo nuceno od plánů na Fausta ustoupit a nahradit ho obnovenou premiérou právě Werthera, kterou uvedl v roce 2018 Petr Kofroň, přičemž na Markovou „zbyla“ pouze role Sophie, ale o tom později.

Celá scéna vychází z Grotowského pojetí divadla a provedena je v jednoduché abstrakci pouze s minimem rekvizit: zjednodušené modely budov, několik židlí a zarámovaná fotografie Charlottiny matky, přičemž zásadní roli zde mají tři barvy: temně modrá symbolizující tradiční rigidní společnost, v níž jsou vyvedené stěny domu Charlottiny rodiny i jejich kostýmů, dále oranžová symbolizující rozháraný svět Werthera a v závěru šedo-bílá evokující zimu, sníh a nenaplněnou touhu. Charlotte i Sophie na sobě mají slušivé dobové šaty s honzíkem, pánové potom časově neukotvené žaketové obleky (scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann). Humorný prvek v inscenaci obstarávají role Schmidta a Johanna, kterým inscenátoři přisoudili role intrikánů a mimů a kteří posouvají děj vpřed. 

Jak už jsem zmínil, sama inscenace je úsporná, ale zároveň velmi působivá zejména v místech, v nichž se zavírá a otevírá svět měšťanského salónu v popředí a svět emocí v pozadí. Dovolím si však dvě malé výtky: Zásadní pro děj opery je Charlottin slib, že se provdá za Alberta, který dala své umírající matce (což se stane ještě před samotným začátkem opery). Matka – a spolu s ní i celý svět tradiční upjaté morálky – je zde znázorněna velikou zarámovanou fotografií, kterou někdo neustále sundává ze zdi a opět věší. Tento moment je efektní možná poprvé, pak ale působí jen samoúčelně a příliš doslovně. Myslím, že publikum pochopí důležitost matčina vlivu, jež ostatně shlíží na celé představení ze stěny, hned napoprvé. Druhá výtka se týká využití kostýmů. Děj opery se odehrává během jednoho roku (resp. od Vánoc do Vánoc). I když mají monochromatické kostýmy Charlotte a Sophie jistě symbolizovat sevření a svázanost konvencemi, v nichž žijí, přesto zároveň působí dojmem, že se dámy po celý rok nepřevlékly… ale jsou to jen dva drobné kazy na jinak dobře fungující scéně.

Pojďme se však věnovat hudbě a zpěvu. Za zásadní pro inscenaci považuji, že se Národnímu divadlu podařilo pro obnovené nastudování zlákat dirigenta Sébastiena Roulanda, generálního hudebního ředitele Sárského zemského divadla, který má rozsáhlé zkušenosti s uváděním francouzským oper – naposledy dělal Massenetovu Hérodiadu v Düsseldorfu a Offenbachovy Hoffmannovy povídky v Göteborgu – a který nyní s Wertherem v Praze debutoval. Do výkladu vnesl tolik potřebný francouzský esprit a v partituře našel všechny poklady, které skladatel uschoval. Orchestr hrál opravdu znamenitě, zejména je třeba pochválit první housle a jejich zpěvná sóla (koncertní mistr Ondřej Hás).

Francouzská opera je natolik specifický útvar, že si s ním občas nevědí rady ani sami Francouzi. O to těžší bývá její provedení nefrancouzskými pěvci, nota bene v divadle, které se na tuto operu téměř vůbec nesoustředí. Z tohoto úhlu pohledu se Národnímu divadlu podařil husarský kousek: téměř výhradně z vlastních zdrojů dalo dohromady obsazení, které si s problematikou operní francouzštiny poradilo, a ještě bylo co poslouchat. 

Mexický tenorista Alejandro Del Angel coby Werther v inscenaci hostuje. Publikum ho mělo možnost slyšet jako Turiddu v novém nastudování Sedláka kavalíra ve Státní opeře. Jeho hlas, kterým si získal obecenstvo i kritiku, je plný, barevný, s bezpečnými výškami, krásnou tenorovou energií, ale v neposlední řadě i velice italský, což bylo trochu na škodu. Ostatně italská opera je jeho doménou, jen během tohoto jara zpívá v mnoha představeních v Síle osudu a v Nabuccovi v Essenu a v již zmíněném Sedlákovi kavalírovi, ale i v Traviatě u nás. Francouzskou operu jsem mezi jeho nedávnými závazky nenašel. Werthera nicméně ztvárnil vnitřně rozháraného, zamilovaného, úzkostného a milujícího.

Ozdobou inscenace byla Charlotte v podání loňské vítězky International Opera Awards v kategorii Vycházející hvězda a zároveň sólistka Opery Národního divadla Arnheiður Eiríksdóttir, která na scéně vystavěla komplexní dramatickou figuru – zamilovanou ženu, která díky konvencím není schopna vystoupit nejprve ze stínu své mrtvé matky a poté svého muže. I její hlas zněl překrásnými barvami, plnými dynamickými oblouky a táhlou kantilénou, její crescenda byla ukázková, ale zároveň se bezpečně popasovala s finesami francouzské opery. Zejména v první části díla, kdy je její part přece jen o něco lyričtější, působila, jako by jen tak vyprávěla, bez jakékoliv viditelné námahy, zatímco ve druhé dramatičtější části na nás vrhala jednu emoci za druhou. Pokud si zde mohu dovolit sportovní příměr, Eiríksdóttir zpívala jako by cvičila kalisteniku (cviky s vlastní tělesnou vahou na hrazdě). Ta vyžaduje mimo síly také velikou flexibilitu a koordinovanost, což byly i její zjevné pěvecké atributy. V tomto přirovnání byl Alejandro Del Angel spíše vzpěrač, který nemá nejmenší problém zvednout 150 kg na benchi, ale pro tuto sílu nachází uplatnění zejména v italské a německé opeře. A zůstaneme-li ještě chvíli u této terminologie, potom Zuzana Marková v roli Sophie byla jako baletka: na scéně stvořila dokonalou dychtivou a rozvernou náctiletou dívku, přičemž její hlas zněl zkrátka mimořádně, až člověk litoval, že jí toho Massenet nenapsal více. Byla to právě lehkost, s níž zpívá svůj náročný part, která mě nejvíce oslovila. Její mrštný a zdravý hlas „vycepovaný“ koloraturami a podpořený takřka nekonečným dechem neměl nejmenší problém se prosadit ani v tichých pianissimech.

Pochvalu si zaslouží i barytonista Jiří Brückler v menší roli Charlottina snoubence/manžela Alberta. Nijak netlačil na svůj nástroj, nechával ho plynout naprosto přirozeně a hezky postavu vystavěl i herecky: od nenápadného nevýrazného mladíka, který se žení z rozumu a s pragmatickým přístupem radí příteli, aby zapomněl na aférku s jeho snoubenkou, až po despotického muže, který v manželství bez vášně pokračuje v tradici rigidního rodinného sevření a s ledovým klidem půjčuje svému soku pistoli na sebevraždu. Role Johanna a Schmidta ztvárnili a skvěle zahráli Pavel Švingr a Peter Malý, z nichž druhý jmenovaný mě přece jen svým hbitým, lehkým hlasem oslovil více. Ohromnou pochvalu si zaslouží i členové Kühnova dětského sboru, kteří své vánoční písně přednesli nesmírně procítěně.

Po poněkud rozpačitých inscenacích Fibichovy Šárky a Cherubinoho Médey se obnovené nastudování Werthera řadí k povedenějším premiérám této pražské sezóny, tj. k Verdiho Otellovi a Rameauově Platée. Nezbývá než doufat, že nové nastudování Pucciniho Manon Lescaut na konci března ve Státní opeře přinese stejně krásný požitek z hudby a lidského hlasu.

Foto: Pavel Hejný / Národní divadlo Praha