„Program byl prodchnut silným duchovním poselstvím.“

„Dirigent Lawrence Foster překvapil svižným tempem.“

„Koncert nebyl útěkem od reality, ale naopak podporou všem, které současná situace tíží.“

Svatováclavský hudební festival je v plném proudu a jeho desátý koncert se v kostele Panny Marie Královny v Ostravě-Mariánských Horách konal i navzdory povodňové hrozbě. Přes pesimistické prognózy byl kostel 14. září téměř plný a Janáčkova filharmonie Ostrava i Český filharmonický sbor Brno připraveni. Sólisty byli Veronika Rovná a Roman Hoza, dirigentem Lawrence Foster.

Přestože nepřetržitě pršelo a některé kulturní akce se v Ostravě rušily, management festivalu se rozhodl koncert zrealizovat; sbor z Brna přijel už dopoledne a spolu s orchestrem i sólisty absolvoval generální zkoušku. Nezklamali ani diváci, a večerní koncert se tak stal demonstrací vůle nepoddat se ničícímu živlu. Navíc program, který zazněl, byl prodchnut silným duchovním poselstvím.

Quattro pezzi sacri (Čtyři duchovní kusy) jsou posledním dílem Giuseppa Verdiho. Je z nich cítit hluboká spiritualita, což potrzuje i námět. První část Ave Maria je na slova zvěstování archanděla Gabriela, požehnání sv. Alžběty Marii a dále na modlitbu z 15. století za odpuštění hříchů a podporu v hodině smrti. Obsah skladatel umocnil předpisem pro ženský sbor v provedení a cappella. Výrazně melodickou skladbu dámský sbor podal s plným soustředěním a niterným výrazem. Druhá část Stabat Mater je naopak vyjádřením dramatické situace a autor tak zužitkoval svou operní zkušenost. Na středověký hymnus Jacopona da Todiho skladatel vytvořil efektní obraz, plný instrumentálních barev a dynamických proměn. Již začátek nasytí posluchače mohutným fortissimem orchestru a vzápětí i sboru. Orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava prokázat schopnost pružně a do detailů reagovat na interpretační potřeby díla; sbor pak přesvědčil o dovednosti vyvážení hlasů. Třetí díl Laudi alla Vergine Maria je opět pro ženský sbor a cappella a na verše Dantova Ráje. Ráj je tu líčen s vytříbenou barevností, kdy jednotlivé hlasy nastupují v kánonu, v případě brněnských pěvkyň měkce tvořené a s precizní dikcí, ústící do niterného diminuenda a odevzdaného Amen v pianissimu. Poslední větou je Te Deum pro sbor a orchestr. Je vyvrcholením tohoto podivuhodného cyklu, který prý jako cyklus nebyl zamýšlen, ale jinak než v úplnosti se prakticky neprovozuje. Nejprve nástup sonorních basů a cappella, ke kterým se přidali tenoři, vše pod vedením sbormistra Petra Fialy, poté vpadl orchestr spolu s celým sborem. Efektní a přitom velebný proud hudby umocnily žestě, aby náhlé odsazení dalo vyniknout dozvuku v chrámu. Sanctus v pianissimu sladce podpořily dřevěné nástroje a skladba pokračovala ve slavnostní náladě. Do pianissima ústící Miserere, odevzdané a vroucí, vystřídalo krátké a jasně znějící sopránové sólo Pavlíny Švestkové, podpořené zářivým vstupem prvních houslí. 

Po krátkém vydechnutí nastoupili sólisté, sopranistka Veronika Rovná a barytonista Roman Hoza a energicky ihned vpadly tympány spolu s orchestrem. Dirigent Lawrence Foster překvapil svižným tempem, se kterým zahájil skladbu Antonína Dvořáka Te Deum. Foster pochází z Los Angeles, ale má rumunské kořeny, což ho předurčilo k propagaci a interpretaci děl rumunského skladatele George Enescua. Jeho interpretační záběr je však velmi široký a dlouhá mezinárodní kariéra obdivuhodná. Narodil se v roce 1941 a jako starý pán už má přirozeně potíže s chůzí. Nicméně za dirigentským pultem jako zázrakem mládne a jeho energie se zdá být nevyčerpatelná. K Dvořákově hudbě přistupuje nejen s energičností, ale především s emotivním nábojem; působí to, že hudba dirigenta oslovuje především spontánní muzikalitou. První část Te Deum laudamus byla hutná, jen škoda, že se ve zvukovém kotli ztrácela veškerá artikulace sboru. Sdělnost hudebního toku se však přesto nevytratila. Druhou část Tu Rex gloriae zahájilo basové sólo, kterého se ujal Roman Hoza. Jeho baryton v prostoru chrámu působil velice příjemně, zejména ve spojení s majestátními žesti a mužským sborem. Třetí část Aeterna fac cum sanctis tuis je dialogem mužského a ženského sboru a vyznačuje se pregnantním rytmem zejména ve svižném kánonu. Poslední část Dignare Domine patří, stejně jako část první věty kompozice, sólovému sopránu, kterého se suverénně zhostila Veronika Rovná. Její pevný a sytý hlas má tmavou barvu a nesl se prostorem v převážně vyšší dynamice. Pěvkyně však přinesla i kontrastní měkké melodické pasáže a v závěru vévodila celému tělesu. Vrcholem byl duet s barytonem Romana Hozy Benedicamus Patrem, ústící do mohutného Alleluja, který strhl celý sbor i orchestr do monumentálního a efektního závěru.

Na výjimečném výkonu se podíleli samozřejmě i hudebníci Janáčkovy filharmonie Ostrava – byli logickou celku a zároveň v pravou chvíli dokreslovali atmosféru sólovými vstupy. Ty jsou samozřejmostí pro stříbřité housle primária Pavla Doležala, jasnou flétnu Josefa Pukovce či klidný a vyrovnaný klarinet Romana Šimíčka. Dramatičnost a odvahu do hudebního proudu vnášel jistý zvuk lesního rohu Jindřicha Mollingera i sametový fagot Radka Josky. 

Publikum vnímalo výjimečnost koncertu a pochopilo, že koncert není oslavou něčeho historického, ale že jde o modlitbu za všechny, kteří jsou v současnosti ohroženi povodní, a prosbu za jejich ochranu. Nejen obecenstvo, ale i mnoho členů sboru i orchestru má rodinné kořeny a členy své rodiny v ohrožených oblastech. O to intenzivnější osobní emoční vklad byl přítomen v tomto provedení. Koncert nebyl útěkem od reality, ale naopak vzpruhou a podporou všem, které současná situace tíží.

Foto: SHF / Ivan Korč