„Skladba je uměleckou parafrází na tenisový zápas.“

„Pod názvem ‚To uteklo to‘ se skrývá v podstatě aleatorní kompozice zapsaná grafickou notací.“

„Lví podíl na úspěšném průběhu koncertu – na jeho interpretační složce – mělo kvartetní seskupení.“

Závěrečný koncert dvacátého ročníku Cyklu soudobé hudby „S“ orchestru Prague Philharmonia se konal v úterý 18. června ve studiu Švandova divadla v Praze na Smíchově. Na jeho programu byla prezentace tvorby čtyř českých skladatelů Miloše Orsona Štědroně, Martina Hyblera, Petra Wajsara a Jana Kučery.

Na úvod ovšem zazněla premiéra poslední verze Prvního smyčcového kvartetu Jana Klusáka, kterou pořadatelé zařadili jako příspěvek k letošním oslavám devadesátých narozenin skladatele. Dílo bylo zkomponováno v roce 1956, dotvořeno v roce 1978. Svého autora nám dnes připomíná jako začínajícího, slibně se rozvíjejícího umělce, jehož neoklasicistní jazyk původních tří vět byl po letech inovován revizí závěrečné věty, která je již dílem novějšího hudebního myšlení.

Miloš Orson Štědroň se tento večer prezentoval jako autor originálně koncipované skladby Trompareil, což je de facto concertino pro trumpetu a smyčcové kvinteto (smyčcové kvarteto a kontrabas). Zazněla v premiéře. Autor se vyjadřuje převážně diatonickou melodikou, stavebně převažuje tradičně pojatá motivická a tématická práce. Koncertantní part se svými krátkými vstupy ukázněně střídá s „orchestrem“.

Vtipným nápadem je skladba Míša ráda tenis Martina Hyblera. Ve skutečnosti však jde o vážně míněnou vzpomínku na drahého člověka, na předčasně zesnulou talentovanou výtvarnici Michaelu Maupicovou, která byla náruživou hráčkou tenisu. Skladba je uměleckým ztvárněním tenisového zápasu smíšené dvojice (housliska a fagotista). Krátké motivky v obou nástrojích se střídají na způsob pohybu tenisového míčku z jedné poloviny kurtu na polovinu druhou. Útržkový hudební tok je přerušován verbálními komentáři „soupeřů“, na místo vyhlášení vítězného skóre zápasu však slyšíme návrh – zajít raději někam na pivo.  Dalším dílem téhož autora v rámci večera je skladba pro smyčcové kvarteto a kontrabas, napsaná na počest dvacátých narozenin koncertního cyklu „S“ Prague Philharmonia. Pod názvem To uteklo to se skrývá v podstatě aleatorní kompozice zapsaná grafickou notací.  

Petr Wajsar je nejen hudební skladatel, ale i vokalista souboru Skety. Vytvořil pro něj celou řadu nápaditých aranží, v nichž kvalifikovaně uplatňuje svoje všestranné hudební vzdělání. Zde se představil aleatorně koncipovanou kompozicí Karetní hra pro dva vokály, v níž sám interpretoval jeden z náročných partů. Jedná se o pódiově aranžovanou scénku zobrazující karetní hru smíšené dvojice, která převážně improvizačním způsobem prezentuje bohatou paletu vokálních projevů na způsob vokalízy či hlasové vernisáže. Bezděčně se zde nabízí srovnání s obdobnými tvůrčími projevy brněnského kompozičního teamu ze začátku sedmdesátých let minulého století (Team Brno, Hlasová vernisáž).

Závěr večera patřil úspěšnému skladateli, klavíristovi a dirigentovi Janu Kučerovi, který speciálně pro tento večer zkomponoval skladbu Tango Esperanza pro smyčcové kvinteto (smyčcové kvarteto s kontrabasem), trubku, klavír a kytaru, převážně tonální kompozici nadžánrového charakteru, která svým odlehčeným jazykem ve volné formě variací nabízí posluchačům příjemný hudební zážitek.  

Důležitou postavou večera byla Hana Dohnálková, dramaturgyně celého tohoto koncertního cyklu. Je i autorkou obsáhlé programové brožurky a suverénní moderátorkou. V průběhu večera vedla dialogy s přítomnými autory. Její verbální projev je místy až přehnaně hovorový, rozhodně ji však lze pochválit za zdařilý výběr interpretů, čerpala převážně z řad členů Prague Philharmonia.

Lví podíl na úspěšném průběhu koncertu – na jeho interpretační složce – mělo kvartetní seskupení ve složení Barbora Kolářová, Jan Adam (housle), Michal Sedláček (viola) a Lukáš Pospíšil (violoncello). Svoje kvality prokázalo nejen stylově čistým provedením smyčcového kvartetu Jana Klusáka v úvodu večera, ale i v kvalitních realizacích kvartetních partů ve skladbách Miloše Orsona Štědroně, Martina Hyblera a Jana Kučery. Pevný basový fundament skupině smyčcových nástrojů dodal kontrabasista Jakub Amcha (Štědroň, Hybler, Kučera). Technicky precizní, s komorní jemností podaný sólistický výkon ve Štědroňově concertinu podal trumpetista Walter Hofbauer. Obdivuhodná byla zejména jeho práce se sordinou, tedy s témbrovou složkou. Téměř realisticky a s příslušnou dávkou humoru zapůsobil sportovně koncipovaný dialog houslí a fagotu (Barbora Kolářová a Matěj Rothbauer) v první ze dvou Hyblerových kompozic. Interpreti zde upoutali pozornost nejen kvalitou své hry, ale i dobrým zvládnutím mluveného slova. Do interpretace závěrečné, skladby Jana Kučery se zapojil nejen sám autor (klavír), ale i další z přítomných skladatelů Pert Wajsar (kytara). K monumentalitě vyznění Kučerova díla přispěli i další přítomní koncertní umělci (kontrabasista Jakub Amcha a trumpetista Walter Hofbauer). Zvláštní připomenutí a pochvalu si zaslouží vokalistka Veronika Vítová, která spolu s autorem skladby Petrem Wajsarem partnersky inscenovala Karetní hru pro dva vokály jako jemnou, náznakovou hereckou akci.

Foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna