„Program začínal autorským provedením skladby Oscara Jockela floris glacialis, tedy ledové květy…“

„Osobně bych si raději vybral kratší program se stoprocentně nazkoušeným závěrem.“

„Orchestr je tu sám sobě největší domácí konkurencí.“

Druhý orchestrální koncert Prague Philharmonia měl na programu hudbu, která je, nebo alespoň dlouhá léta byla, kmenovým repertoárem tohoto orchestru. Hudba Haydna a Mozarta s výletem do baroka a do 21. století. A hlavní slovo měli mladí: violoncellista Brannon Cho a skladatel, cembalista a dirigent Oscar Jockel. V pondělí 3. listopadu ve Dvořákově síni muzikálnost zvítězila, preciznosti bylo méně.

Program začínal autorským provedením skladby Oscara Jockela floris glacialis, tedy ledové květy, a uzavřel se Mozartovou Pražskou symfonií. Samotná úvodní kompozice zůstala věrná svému názvu, působila vylehčeně, průzračně a nesla se v proměnlivých vlnách s prvky minimalismu. Opravdu působila i trochu křehce a pracovala s napětím. Jistou nevýhodou byla její vyšší, přibližně dvacetiminutová délka. Poslouchala se ovšem příjemně, snově a s jemnými glissandy se přibližovala a zase vzdalovala. Publikum téměř vyprodaného Rudolfina skladbu ocenilo velmi srdečně, bylo to ostatně pozorné abonentní publikum svého orchestru.

Následoval Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 D dur Josepha Haydna. Je věnován významnému violoncellistovi své doby Antonu Kraftovi a jak připomíná Lucia Reiprich Maloveská v podrobném a zasvěceném slovu v programu, Kraft byl českého původu, i když působil v Rakousku v proslulé Esterházyho kapele. A jak dodala, archivům na našem území vděčíme také za znovuobjevení Haydnova Violoncellového koncertu č. 1. Skladba je velmi vlídná a příjemně plynoucí. Haydn složil koncerty pro mnoho nástrojů, ale hrají se méně než ty pozdější, protože ne vždy dokázal dostatečně zajímavě osamostatnit hlas sólového nástroje. Violoncellisté jsou ale rádi, protože pro ně Mozart koncert nenapsal, takže se o to víc chápou Haydna.

Sólista Brannon Cho věnoval sólovému partu pečlivou pozornost a zahrál ho s přesvědčivou technickou jistotou a pěkným tónem. A přidal i kus lehkosti a elegance. Mezi mnoha soutěžemi vyhrál i tu královny Alžběty v Bruselu a jeho dráha se rozvíjí zajímavým způsobem ve spolupráci s orchestry i v komorních ansámblech. Prague Philharmonia ho doprovázela citlivě a elegantně. Úspěch měl jednoznačný, takže Cho přidal ještě jednu část z Bachových violoncellových suit.

Relativně největším zklamáním pro mě bylo provedení závěrečné Pražské symfonie, tedy Symfonie č. 38 D dur Wolfganga Amadea Mozarta, která měla v Praze památnou premiéru pod skladatelovou taktovkou v lednu roku 1787. Ačkoli se počítá mezi vrcholných šest Mozartových symfonií, dokáže působit i lehce jednotvárně, pokud není dokonale přednesena, nepracuje se s kontrasty a neudrží se napětí. A myslím, že už v pomalé introdukci napětí trochu chybělo a při provedení se vkrádal dojem, že těch repetic je až příliš. A právě tento pocit se při poslechu klasicistních skladeb nesmí dostavit a podle toho se měří kvalita provedení. Pomalá věta vyzněla expresivněji, ale přece jen málo soustředěně. A závěrečná věta dávala jen vzdáleně tušit vzorové Bělohlávkovo nastudování, které později také nahrál. Právě k němu jsem měl potřebu se po koncertě vrátit, protože poslední provedení sice nepostrádalo muzikální živost, ale precizní vyrovnanosti, jemného frázování a přesné souhry bylo méně, než je zdrávo. Je těžké v této základní repertoárové skladbě, která je zároveň jednou z nejnáročnějších, vždycky dostát nejvyšším očekáváním. Ale tady jsem měl dojem, že dluh vůči nejlepší tradici Prague Philharmonia zůstává velký. Orchestr je tu sám sobě největší domácí konkurencí. V každém případě je ale moc dobře, že se tento nemilosrdný a jen zdánlivě běžný repertoár drží a zařazuje do sezóny. Vlastně by to chtělo houšť a větší kapky.

foto: Ivan Malý