„Sbor s orchestrem Prague Philharmonia podaly pod vedením Lukáše Vasilka soustředěně elektrizující, napjatý a nepolevující výkon.“

„Dřízalova skladba je skvěle napsána, prochází odkazem adventních a vánočních písní a zpěvů nápaditě, poutavě.“

„Po všem jásání přichází opak – hudba se ztišuje do pokorné polohy využívající písňový text Jana Amose Komenského.“

Adventní koncert Pražského filharmonického sboru a orchestru Prague Philharmonia v sále na Žofíně přinesl ve čtvrtek nefalšovanou předvánoční náladu, a přitom nebyl ani trochu laciný. Program tvořila duchovní kantáta Gloria Francise Poulenca a Vánoční kantáta Jana Ryanta Dřízala. Ukázalo se, že se několik dnů před svátky docela dobře dá hudebně vystačit i bez „Rybovky“ a bez písně Narodil se Kristus Pán. Obecně nic proti nim, ale je dobré si je schovat opravdu až na Vánoce.

Chvalozpěv Francise Poulenca s textem Gloria z katolického mešního ordinaria, který může zaznívat kdykoli během roku, tedy i v adventní době, měl premiéru na začátku šedesátých let, ještě za skladatelova života. Mimořádně pozitivně vyznívající skladba je plná jeho charakteristických melodií, harmonií a modulací, barevné tonality, žesťových motivů, živých temp i temnějších míst a různých náladových pikantností, výrazné sborové deklamace, vervy a velkého hudebního náboje vycházejícího z napětí mezi šťavnatými souzvuky a neoarchaickou sazbou. Jde o další z mnoha kompozic objednaných Nadací Sergeje Kusevického a tím pádem poprvé provedených Bostonským symfonickým orchestrem. Pražský filharmonický sbor s orchestrem Prague Philharmonia podaly 19. prosince pod vedením Lukáše Vasilka soustředěně elektrizující, napjatý a nepolevující výkon. Ozdobou se stala náročná a naléhavá sóla velmi dobře disponované sopranistky Pavly Vykopalové.

Vánoční kantáta Jana Ryanta Dřízala měla premiéru při obdobné příležitosti na pražském Žofíně v loňském adventu. Zazněla tehdy v sousedství opulentního pásma vánočních koled z pera Luboše Fišera, byla s ohledem k němu ostatně jako modernější pendant koncipována. Letos se pořadatelé rozhodli skoro hodinovou Dřízalovu kompozici uvést znovu, už bez Fišera. Je skvěle napsána, prochází odkazem adventních a vánočních písní a zpěvů nápaditě, poutavě. Využívá na tři desítky melodií v patnácti různých jazycích a je vším, jen ne komerčním sledem aranžmá pro koncerty vyššího populáru. Je napsána s vyšším uměleckým nárokem, je prokomponovaná, obratům filmové a jí příbuzné hudby se vcelku úspěšně na hraně vyhýbá. Přesto má a drží „vánoční“ náladu. Je čitelně členěná, posluchačsky vstřícná, melodicky a rytmicky přehledná, vlastně předvídatelná, přesto však dokáže příjemně překvapit i nadchnout a často i strhnout k přizvukování. Dřízal střídá tempa a nálady, některé melodie nechá prolnout, jiné oddělí, některé svěřuje sólům, jiné celému sboru, výjimečně zaznívají pouze instrumentálně. Udržuje poetickou pastorální náladu, ale dokáže na několika místech vygradovat hudební proud i ke strhujícímu až extatickému vyvrcholení. Nevyhýbá se prvoplánové radosti, ale často dokáže provozovací aparát dovést k vroucnosti a mnohdy i opravdově ztišit.

Skladbu rozčlenil na tři části: Advent, Svatá noc, Cesta za hvězdou. Není to v pravém slova smyslu „kantáta“: střídající se texty a konkrétní melodie, byť modifikované harmonicky, s sebou nesou výsledný pocit spíše jakéhosi potpourri, propojených úryvků. Jakmile by však takový dojem začal převládat, skladatel ho drobně naruší. Balancuje šikovně mezi aranžemi a vlastními plochami, přechody mezi písněmi zvládá velmi přirozeně a ve stylizaci doprovodu a v instrumentaci hýří množstvím nápadů a proměn. Sboru nedává oddychnout, hudební tok je proměnlivý v tempech a rytmech, stále jiný a jiný. A celkový pozitivní dojem z díla umocňuje skutečnost, že ho neuzavírá nijak banálně. Po všem jásání přichází opak – hudba se ztišuje do pokorné, naprosto upřímně a nevykalkulovaně působící polohy, využívající písňový text Jana Amose Komenského s melodií známé duchovní písně.

Orchestr, plný obvyklých i méně obvyklých nástrojů, poctivě posloužil. Pražský filharmonický sbor nadchl zvládnutou a ovládnutou různorodostí dílčích úkolů během díla. A sólisté – Karolína Levková, Pavel Černoch a Roman Hoza – přispěli empatickými kantilénami. Lukáš Vasilek provedl velký interpretační aparát Dřízalovou rozsáhlou partiturou s nesmlouvavou přesností a cílevědomě, k dojmu blížícímu se mimořádnosti.

Foto: PFS / Petr Kadlec