„Stalo se skutečností, že umělci svá vystoupení doprovázejí slovem, a Baborák je skutečně moderátor na slovo vzatý.“

„Komorní ansámbl měl v chladném prostoru velmi vitální a průzračný zvuk s bezpečnou intonací a precizní souhrou.“

„Invenční vlohy Baborákovy, s nimiž aranžoval třeba Bachovy violoncellové suity pro lesní roh, se uplatnily i v Ave verum corpus Wolfganga Amadea Mozarta.“

Nedělním večerním koncertem otevřeli Pražští komorní sólisté svou letošní řadu sedmi koncertů s titulem Mistři souzvuku. Zahajovací koncert se konal 1. února na okraji Prahy a hostitelem souboru se stal kostel svaté Anežky a patronů českých na Spořilově. V úvodním slovu souborné brožury festivalu poznamenal umělecký vedoucí, dirigent a dramaturg souboru Radek Baborák: „Na tomto místě se stalo a pravděpodobně stane vše podstatné v mém osobní životě.“ 

Radek Baborák, původním školením hráč na lesní roh výjimečného nadání, student Bedřicha Tylšara, proslul jako sólohornista Berlínských filharmoniků, poté co byl angažován Českou a Mnichovskou filharmonií. A následně, po zkušenostech na pozici asistenta Daniela Barenboima a po dlouholeté spolupráci se Seijim Ozawou, se pustil do dirigování. Během let založil nebo převzal vedení komorních souboru a orchestrů, jimiž jsou Česká sinfonietta, Český hornový sbor, Baborák ensemble, Afflatus Quintet a Pražští komorní sólisté. A kromě toho je také činný v oboru kompozice, mnohé skladby aranžoval pro potřeby některého ze jmenovaných souborů.

Ve snaze dešifrovat a upřesnit Baborákova slova v programové brožuře festivalu Mistři souzvuku jsem nalezl vysvětlení v programu stanice Český rozhlas Vltava. V cyklu Spořilovští muzikanti přiznal, že se do tohoto zahradního centra pražské části dostal díky manželce a to podstatné, co se tam stalo, vysvětluje věta: „Ve zdejším kostele jsem byl pokřtěn a taky oddán.“ Na Spořilově se Baborák s rodinou usadil a také se stalo, že je tam jedním z patronů místní Základní umělecké školy Vadima Petrova. A to, co se stane, alespoň po hudební stránce, je již odstartováno zahájením festivalu Mistři souzvuku 2025.

Stalo se skutečností, že umělci svá vystoupení doprovázejí slovem, a Baborák je skutečně moderátor na slovo vzatý. Ještě se chrámová loď kostela svaté Anežky České nenaplnila a už se neslo prostorem jeho slovo k programu. Poté se odebral k přípravě na nástup orchestru a místo u pultu zaujal duchovní bratr Jakub František Sadílek OFM, který v přivítání přítomných také připomněl, že tento kostel je nejstarší svatostánek na světě zasvěcený kdysi blahoslavené Anežce České. V říjnu tohoto roku to bude devadesát let od jeho dokončení.

Program koncertu zahájil Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV 1048 Johanna Sebastiana Bacha a Baborák nemeškal upozornit publikum, že druhá věta má pouhé dva tóny. V reálném zvuku zazněly dva akordy v jediném taktu. Baborák zvolil tento autentický zápis, třebaže první housle mohly přidat sólovou kreaci (prim doložil připravenost již v kadenci úvodní věty), která se obvykle hrává, třeba i na cembalo. V kontinuitě provedení zněla tato verze naprosto přirozeně ve vhodném kontrastu k oběma krajním rychlým větám. Komorní ansámbl měl v chladném prostoru velmi vitální a průzračný zvuk s bezpečnou intonací a precizní souhrou. Ta vynikla ve finální větě, kterou hrál soubor o poznání rychleji než úvodní. Violoncella a violy se zde skvěle vyrovnaly se svými kadencemi a ansámbl upoutal velmi hezky tempově odstíněným závěrem. Motorický rytmus obou krajních částí uvolňovala příhodně volená dynamika. Braniborský koncert č. 3 G dur je komponován pro náležitě zdatné trojice houslí, viol a violoncell a doprovázející cembalo a tak se také Pražští komorní sólisté prezentovali, přičemž byl orchestr rozšířen o další trojici houslí a místo cembala plnil part basa continua kontrabas.

Druhou skladbou koncertu, opět náležitě komentovanou, byla skladba Josefa Suka Meditace na staročeský chorál Svatý Václave op. 35. Dynamickou pestrost této volně nesené hudby rozšířila část, v níž měly housle nasazená dusítka. Zvuková meditace tím získala na mysteriózním výrazu.

Invenční vlohy Baborákovy, s nimiž aranžoval třeba Bachovy violoncellové suity pro lesní roh, se uplatnily v další skladbě programu – bylo to Ave verum corpus, K 618 Wolfganga Amadea Mozarta. Krátké sborové moteto v D dur, hudba tichého hymnu, jak autor předepsal, zněla meditativně i v provedení tradičně „hlučného“ nástroje díky mistrné interpretaci Radka Baboráka. Andělsky nesené sólo houslí hrál Adam Novák. Baborák stále nenechává nástroj své slávy zahálet a potvrdil to i následující kompozicí programu. Hrál sólo v Rondu pro lesní roh a orchestr, K 514 Wolfganga Amadea Mozarta, které po autorově smrti dokončil jeho žák Franz Xaver Süssmayr. Charakteristická nástrojová figurace, která se nesla v pohodlném tempu a radostné úsměvnosti, odrážela vstřícný a konverzační tón, s kterým Baborák koncert uváděl. Včetně proměny ve vážně traktované Lamentaci proroka Jeremiáše, která přeruší a poté nechá doznít hornové „halali“. Povznášející provedení doprovázely poutavé violoncellové figurace.

Závěrečnou kompozicí vážného charakteru byla třívětá Symfonie č. 2 Artura Honeggera. Truchlivý charakter hudby tvořil soubor z nízkých poloh violoncell a kontrabasu a násobil ho horečnatým rytmem s tématem procházejícím nástrojovými skupinami. Nositelkou neklidu se stala i violová lamentace, která pak zanikla v držených tónech houslí s úbytkem sonority ansámblu. Další proměna tempa posílila beznaděj. Neudržitelnost jejího náporu přerušovaly nastupující a odeznívající rytmické pasáže až do zvolnění a ztišení hudby v závěru první věty. Druhou, pomalou větu vedl Baborák jako údobí pochyb a očekávání. Finale, které zahájilo krátké pizzicato houslí, přineslo v rytmu a tempu vzdor. V závěru věty se zjevila uklidňující naděje v chorální melodii trubky. Sólo měl Marek Vajo. Pražští komorní sólisté, rezidenční soubor kostela sv. Anežky a patronů českých na Spořilově, zahájil festival zajímavé dramaturgie v přesvědčivé interpretaci.

Foto / zdroj: Pražští komorní sólisté