„Skladba slovenského autora Jána Cikkera Slovenská suita pro velký orchestr, op. 22, je velmi svěží dílo, s nádechem impresionismu a s velkým hudebním potenciálem.“

„Sál Kongresového centra bohužel není přátelský ke zpěvu.“

„Skladba Sergeje Rachmaninova Capriccio na cikánská témata, op. 12, (Capriccio bohemien) byla dramaturgicky vybrána stylově.“

Čarovná jiskra, to byl název koncertu Filharmonie Bohuslava Martinů, který se rozezněl ve čtvrtek 27. listopadu v Kongresovém sále ve Zlíně. Dirigentem byl Tomáš Brauner a jako host vystoupila slovenská sopranistka Eva Hornyáková. Na programu byly tři skladby, které filharmonie hrála poprvé: Slovenská suita Jána Cikera, Kouzelné noci Bohuslava Martinů a Cikánské melodie Antonína Dvořáka. Na závěr zaznělo ještě Capriccio na cikánská témata Sergeje Rachmaninova. 

Očekávané bylo především vystoupení slovenské zpěvačky Evy Hornyákové, kterou předchází pověst výborné lyrické sopranistky. Zpívala ve Slovenském národním divadle i v Praze a na zahraničních pódiích a za svůj výkon Markétky v opeře Faust získala Cenu operní kritiky v kategorii Nejlepší ženský pěvecký výkon sezóny.

Večer zahájila skladba slovenského autora Jána Cikkera Slovenská suita pro velký orchestr, op. 22. Je to velmi svěží dílo, s nádechem impresionismu a s velkým hudebním potenciálem. Cikánský folklór podává autor stylizovaně a kultivovaně. Skladba má pět částí: 1. Na zelenej lúčke je nejprve lehce rytmizovaná, následuje lyrická plocha, která přechází opět do měkkého tanečního rytmu. 2. Milá moja, kde si? zahájila měkká melodie v houslích a skladba pokračovala barevnou instrumentací v melancholické klenuté frázi. 3. Sivé očka, biele líčka má rychlejší taneční rytmus, který se rozvíjí do expresivního vyjádření, aby se vrátila zase taneční část se sólem violoncella a houslí do pianissima. 4. Keď srdiečko pobolieva vylíčily melancholicky nejprve dechové nástroje, barevný oblouk melodie přešel do narůstajícího napětí až do fortissima, aby se zklidnil v diminuendu. 5. Jano, Jano, ty si zbojník nejprve začalo svižně, do pizzicata smyčců vstupovaly krátké motivy dechů a vše narůstalo do napětí a akcelerovalo v plénu orchestru do fortissima. Úderný závěr přenesl do publika svěží energii. 

Následoval první vstup sopranistky, která si zvolila neznámé písně Bohuslava Martinů s názvem Kouzelné noci. Tři písně pro soprán s průvodem orchestru, H.119, které patří k raným skladbám a mladý Bohuslav Martinů zde poprvé instrumentoval orchestr jako doprovod pro zpěv. Je tu jasně znát vliv impresionistů, což se dobře pojí s textem písní, který je použit ze sbírky Čínská flétna německého básníka a překladatele Hanse Bethgeho. Písně vytvořil Martinů v roce 1918 a jejich slova zhudebnil v českém překladu Vojtěcha Kühnela.

1. V cizině zahajují z hloubky kontrabasy a violoncella a navazuje na ně soprán z pianissima. Houpavá měkká melodie, zpěvu odpovídá flétna a orchestr dokresluje s měkkou dynamikou. 2. Jarem nedotčenou zahájilo hobojové sólo a navázaly v pizzicato lehce kontrabasy, po kterých se melodie rozvinula ve smyčcích. 3. Tajemná flétna se nejprve ohlásila lehounkým tremolem violoncell, dobarvily je vylehčené dřevěné nástroje spolu s harfou a soprán se přidal z piana, aby postupně se píseň rozvinula na pozadí barevné instrumentace do forte. 

Bohužel dojem z celkového výkonu přinesl publiku zklamání. Je nutno přiznat, že sál Kongresového centra není přátelský ke zpěvu. Sál je především kongresový, postrádá dozvuk, který by naplnil zpěv alikvotními tóny, a zvuk se k interpretům na pódium zpět nevrací. Ve výsledku se zpěvačka nejspíš neslyšela, což ji nutilo k forzi, která přinesla příliš ostrý témbr. Hlas postrádal volumen a barvu a pěvkyni nebylo rozumět jediné slovo. Pokus o předání krásného zážitku se namísto toho proměnil v boj o zvuk. Je otázkou, zda se nezamyslet nad vhodností uvádět v tomto sále pěvecké koncerty.

Po přestávce byl opět na řadě zpěv, tentokrát cyklus písní Antonína Dvořáka, Cigánské melodie, op. 55. Tady byl zpěv o poznání jistější a znělejší, i srozumitelnost dikce byla o něco lepší. Je to cyklus písní, který mají ve většině případech zpěváci nastudovaný již od studentských let a v tomto případě tomu jistě nebylo jinak. Ale i tak postrádal výkon barvu hlasu a především písním chyběl výraz. 

1. Má píseň zas mi láskou zní měl sice otevřenější vokály, ale emoce v ní chyběly.  2. Aj, kterak trojhranec můj je úderná píseň a bohužel zde hlas sklouzl do forze 3. A les je tichý kolem kol, postrádalo zvuk i výraz 4. Když mne stará matka, nejdojemnější a nejcitovější píseň z cyklu, měla v hlase ostrost. 5. Struna naladěna na místo radosti přinesla forzi a 6. Široké rukávy postrádaly volumen, 7. Dejte klec jestřábu byla snaha zpěvačky přinést do výrazu dramatičnost, ale dvořákovská zpěvnost ve výrazu zcela chyběla. Byla to škoda, protože Cikánské písně jsou krásné a vyžadují měkkost a lyričnost, což se v tomto případě vytratilo.

Na závěr koncertu zazněla skladba Sergeje Rachmaninova Capriccio na cikánská témata, op. 12 (Capriccio bohemien). Dramaturgicky vybráno stylově a byla to jediná skladba, kterou už jednou orchestr hrál, tehdy pod taktovkou Leoše Svárovského. Je zajímavé, že skladatel sám si této skladby nevážil, je to jeho rané dílo a pojal k němu dokonce odpor. Přesto bylo tehdy přijato publikem kladně a i v tento večer se dočkalo nadšeného přijetí.  Skladba je barevná a přináší řadu melodických nápadů, evokujících romský folklór a ústící do bryskního finále. Emoční výpověď a nostalgii střídala hravost a bezstarostnost, vykreslená dřevěnými nástroji, spolu s harfou. Byla tu příležitost, aby se v sólových pasážích blýskli sóloví hráči orchestru, počínaje prvními houslemi Ivany Kovalčíkové, následovanými flétnou Kristiny Vaculové, hobojem Alžběty Jamborové, klarinetem Jiřího Kundla a lesním rohem Radka Malého. Krásně vyznělo i violoncellové sólo v podání Martina Bzirského. Výkon celého orchestru byl vyrovnaný a pečlivě sehraný pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Tomáše Braunera.

Foto: Dominik Bachůrek, archiv KlasikaPlus.cz, archiv Filharmonie Bohuslava Martinů