„Skladby byly nabité originálními konceptuálními i zvukovými nápady, predispozicí pro jejich interpretaci byla schopnost velice intenzivního prožitku, a to na výrazně intelektuálním, až filozofickém podtextu.“

„Slavomír Hořínka posluchače nešetřil. Přesto se mu podařilo vytvořit dílo velice niterného prožitku.“

„Jennifer France se nemusela převlékat, měnit způsob chůze či gesta, jako by tomu bylo u scénického provedení, odstínění všech rolí zvládala pouze s použitím svého hlasu.“ 

Dvoudenní koncertní, pedagogický a diskuzní maraton soudobé hudby Prague Offspring zakončil 31. května v pražském DOXu rezidenční soubor letošního ročníku Ensemble Modern. Vysoká intenzita kompozičního vyjádření při světové premiéře skladby Slavomíra Hořínky plně vyhřezla koncertním provedením opery George Benjamina. Dramaturgie do diváků bušila tématy z nejniternějších, a to v mistrovském skladatelském i interpretačním podání.

Dva dny v roce Pražské jaro prostřednictvím konceptu Prague Offspring sdružuje příznivce soudobé hudby. Už počtvrté se utvořila tato vzácná komunita lidí lačnících po tom nejlepším, co v současnosti na české scéně vzniká, doplněném o skladby zahraničních tvůrců, především rezidenčních skladatelů. Dalo by se tedy říci, že dramaturgie má veskrze jednoduchý úkol – ví, že bude mít před sebou publikum, které „soudobku“ očekává; nepotřebuje se zalíbit běžnému rudolfinskému abonentovi. Může si dovolit zařadit skladby na poslech obtížné a vyžadující zvláštní koncentraci. Přesto si troufám říct, že skladby vybrané pro závěrečný koncert tohoto dvoudenního maratonu byly posluchačsky velice přívětivé, v tom nejlepším slova smyslu. Byly nabité originálními konceptuálními i zvukovými nápady, predispozicí pro jejich interpretaci byla schopnost velice intenzivního prožitku, a to na výrazně intelektuálním, až filozofickém podtextu. Přesto účinkovaly přímo, posluchači nepotřebovali doktorát z hudební teorie, aby dokázali docenit hloubku předkládaného.

Večer zahájil cyklus čtyř miniatur Písně bez hlasů britského, před několika lety zesnulého skladatele Olivera Knussena, který na krátké ploše přinesl řadu nálad a atmosfér. Skladba pro flétnu, anglický roh, klarinet, lesní roh, klavír, housle, violu a violoncello napověděla, že tento večer bude z velké části o barvách a neotřelé instrumentaci. Zvukové specifičnosti však autor nedociloval neobvyklými nástroji a často ani pokročilými hráčskými technikami, jako spíš použitím „běžného“, akorát poněkud jinak a v nezvyklých souvislostech. Zároveň nechal vyniknout i několika sólistům, především violoncellu ve druhé písni a anglickému rohu v poslední; posluchači tak měli možnost si plně vychutnat suverenitu vystupování jednotlivých hráčů souboru. Pozastavovat se nad jejich hráčskými dovednostmi, ať už jednotlivě, či dohromady, je zcela bezpředmětné vzhledem k tomu, že jde o jeden z nejlepších souborů na světě specializující se na soudobou hudbu, je však třeba říct, že úroveň expresivity jejich vyjádření a rezolutnosti, se kterou skladby (v některých místech značně náročné) interpretovali, si možná nedokázal představit nikdo z přítomných. Evidentně je nezaskočila ani změna dirigenta: místo George Benjamina se taktovky ujal Franck Ollu a soubor vedl po celý večer s naprostou jistotou.

Svoje schopnosti mělo hudební těleso možnost plně předvést v nové skladbě Slavomíra Hořínky Zrno, plevy a oheň, která vznikla na objednávku Pražského jara a její autor do ní na filozofickém podtextu zakomponoval řadu neotřelých, až odvážných prvků. Po úvodním, intenzivním zvukovém ataku, posléze v obměnách několikrát opakovaného, zazněl motiv „kapek“ (či snad zrn?), který v postupném „nabalování“ procházel napříč celým souborem: od bicích nástrojů přes smyčce, dechy až po klavír s rukou přidušenými strunami. Kromě měnící se barvy zvuku zde byl velice podstatný prvek rytmu. O to kontrastněji pak vyzněla část postavená na mikrointervalice, která naopak rytmickou stránku téměř potlačila a o to víc přiměla posluchače vnímat tónové výšky a barvy z jejich kombinací vzniklé. Ansámbl byl neuvěřitelný. Nakolik přesně se jednotliví hráči trefili do přesné výšky tónu předepsané autorem se samozřejmě nedozvíme, když nemáme v ruce partituru, ale můžeme se domnívat, že výsledná podoba skutečně autorem předepsaná byla. Hráči neochvějně drželi tóny od začátku přesně nasazené; nedocházelo k dolaďování, které by naznačovalo intonační nejistotu. V disonanci zcela unikátních souzvuků našli evidentně – i přes náročnost jejich docílení – velké zalíbení a k jejich vychutnávání strhli i publikum. Autorova invence se však ani tímto nevyčerpala a po předchozích finesách si začal pohrávat se strukturou, resp. formou. Rytmicko-melodický prvek „kapek“ či „zrn“ nyní dostal konkrétnější obrysy a vytvořil výraznou gradaci, po níž se pozornost přesunula ke smyčcovému kvartetu a opět k mikrointervalům. Ani zde se autor nesnažil zahltit interprety a posluchače zvýrazněním několika aspektů hudební řeči najednou: když byla pozornost zaměřená na tónovou výšku, rytmus byl potlačen, popř. naopak. Závěr patřil opět úvodnímu motivu a nakonec škrtnuté a dlouho hořící zápalce za zvuku napodobujícího praskání dřeva v ohni. Každý asi čekal, že skladba skončí ve chvíli, kdy sirka dohoří, světla zcela zhasnou a zvuk ustane, přesto závěr vyzněl poeticky a v nejlepším slova smyslu efektně. Jak je zřejmé z popisu výše, skladatel posluchače sice nešetřil, přesto se mu podařilo vytvořilo dílo velice niterného prožitku. S dostatečnou popisností, aby se posluchač měl čeho chytit, ale nikdy ne čistě na efekt, jako by jemně poukazoval na samotnou lidskou podstatu a základní přírodní děje. I přes tento intelektuální přesah se posluchač ve skladbě orientoval, navíc byl díky adekvátní délce jednotlivých částí udržován v neustálé pozornosti.

Intenzita uměleckého sdělení však snad ještě stoupla ve druhé polovině večera, po přestávce. Operu Into the Little Hill napsal rezidenční skladatel letošního ročníku Prague Offspring George Benjamin v roce 2006. Poprvé si tak vyzkoušel operní útvar i spolupráci s dramatikem Martinem Crimpem, s nímž ho pak – po úspěchu této jednoaktovky – čekalo ještě několik dalších titulů. Crimp založil libreto na příběhu o krysařovi z Hameln, ale velice přiznaně ho aplikuje na rovinu celospolečenských otázek, především co se týká tématu diskriminace, moci a jejích negativních dopadů na nevinné oběti. Jistě jsem nebyla sama, komu krysí rodiny s kufry odcházející na smrt asociovaly transporty židů za druhé světové války; podobnost hlavního vůdce, postavy „Ministra“, s krysou v kleci pak zase přinášela otázky lidské rovnosti. Provázanost a opakování jednotlivých témat a jejich přednesení v náznacích přinášelo ten správný stimul pro divákovu představivost a zároveň vznášelo řadu otázek. O dokreslení mrazivé atmosféry se postaraly některé detaily, např. ještě teplá, prázdná dětská postel s prostěradlem od dětských slin a ještě vonící.

Působivost příběhu umocnila hudební stránka, a to nejen ta instrumentální, ale především ta pěvecká. Příběh vyprávěly dva ženské hlasy, které zároveň reprezentovaly jednotlivé postavy, o kterých mluvily ve třetí osobě, první osoba se vyskytovala jen v přímých řečech. Koncertní provedení tedy bylo zcela namístě – o to více mohl divák vnímat jednotlivé výrazové polohy obou zpěvaček, které, přestože statické, dokázaly do svých partů vnést neuvěřitelné množství emocí. Mezzosopranistka Helena Rasker, zaskakující za indisponovanou Krisztinu Szabó, byla ztělesněním chladu a lidské krutosti, když zastávala roli Ministra, a z jejího samolibého úsměvu (jediného za celý výstup) po znovuzvolení do ministerské funkce se jistě leckterému posluchači zahoupal žaludek. Sopranistka Jennifer France svými obnaženými tóny ve vysoké poloze bez vibrata dodávala scénám vyhrocenou atmosféru; jindy byla zase sebevědomým Krysařem, nebo naopak nevinným dítětem. Nemusela se převlékat, měnit způsob chůze či gesta, jako by tomu bylo u scénického provedení, odstínění všech rolí zvládala pouze s použitím svého vlastního hlasu. 

Na ansámbl byla v tomto případě upřena samozřejmě menší pozornost, ale tísnivost atmosféry navozoval dokonale. Má už s tímto dílem ostatně velké zkušenosti – operu premiéroval a nadále ji zařazuje do svých koncertních programů. Není divu, ještě teď mě mrazí v zádech.

foto: Pražské jaro 2025 / Milan Mošna