„Regerova skladba Bacha připomíná, ale Bach to není – a přesně tak také zazněla.“

„Michaela Káčerková přizvala koncertní mistry z Karlovarského symfonického orchestru. I oni si šťastně pochvalovali první možnost opět vystoupit.“

„Passacaglia c moll – vrstvena, gradována  – korunovala program vznešeně a důstojně.“

Karlovarské varhanní večery mají zřejmě prvenství. Jakmile to bylo možné, tedy hned v pondělí 11. května, nabídly publiku koncert. Jeden z prvních, ne-li první v republice. Naživo, bez streamu. Podtitul „pro sto“ odpovídal nové kvótě dané vládními předpisy pro veřejné produkce. Varhanice Michaela Káčerková si s chutí po dvou měsících zahrála a se stejnou nedočkavostí přišlo a přijelo i v silném dešti na třicet lidí, včetně přespolních. 

Bylo potěšením poslouchat Bacha i romantické autory, a to živě, ne u počítače on-line… Varhany v kostele svatých Petra a Pavla ze samého konce devatenáctého století nejsou velké, ale prostor naplňují dostatečně. Jde o bývalý kostel německy hovořících luteránů, který od jejich odsunu využívá Církev československá husitská. Varhany postavené drážďanskou firmou Julius Jahn se dochovaly v původním stavu. Mají lidský rozměr: jsou v pořádku, ostatně loni se na ně nahrávalo CD, ale přece jen je občas slyšet maličkosti, jako třeba některé rezonující basové tóny. Podstatnější než definitivní dokonalost je celková barevnost, komplexní vyváženost… a pak atmosféra setmělého prostoru. Být přítomen okamžikům, v nichž živí lidé „dělají hudbu“ pro jiné přítomné lidi, je náhle téměř cosi jako svátek.  

Bachovo Preludium a fuga C dur zazněly přehledně, v jedné rovině, ustáleně. Podrobnější odlišení hlasů v registraci, celkově tlumenější zvuk a zklidnění přinesla chorálová předehra „O Mensch, bewein dein Sünde gross“. Regerova Introdukce a passacaglia d moll, třetí číslo hodinového programu, se pohybuje na pomezí formové uměřenosti a romantičtějších harmonií, Bacha připomíná, ale Bach to není – a přesně tak také skladba zazněla, včetně kontrastujících fantazijních úseků, včetně přemítavosti i crescend a zrychlení, které z věcnosti ukrajují příjemný díl.

Michaela Káčerková přizvala do svého programu Jakuba Sedláčka a Martina Ondráčka, houslistu a violoncellistu, koncertní mistry z Karlovarského symfonického orchestru. I oni si šťastně pochvalovali první možnost opět vystoupit. Ano, nedobrovolný a nenormální „půst“ během týdnů plných opatření proti pandemii se nelíbil ani posluchačům, ani muzikantům… Sáhnout pro tuto chvíli k hudbě Josefa Gabriela Rheinbergera, mnichovského hudebníka z druhé poloviny 19. století, umělce a pedagoga narozeného v Lichtenštejnsku, byl dobrý nápad: měla funkci vítané změny, odbočení, intermezza. Z jeho evidentně rozmáchle koncipovaného Tria c moll op. 149 pro housle, violoncello a varhany zazněla čtvrthodinová první věta, epická, plná vzruchu, výměn a nových a nových vstupů; příležitost zahrát si, zaposlouchat se, hudba příjemně pohodová až světská, dostatečně vážně myšlená, ale bez patosu. Varhany skutečně jen doprovázejí. Zařazení díla bylo nejen dobrým nápadem, ale vpravdě vlastně i objevem.

Passacaglia c moll s bezprostředně navazující, posléze svižnější fugou je rozměrné a významné Bachovo dílo. Zaznělo bez zbytečného zveličování, ve spolehlivě formovaném tvaru, s logickým dynamickým plánem. Vrstveno, gradováno, korunovalo program vznešeně a důstojně. Hudbu sledovali lidé v rouškách a v předepsaných rozestupech, naznačených názorně v kostelních lavicích. Někdo se možná bál přijít, ale zbytečně. Přes omezení, která se týden za týdnem víc a víc zajídají, byli ti, kteří na koncert vyrazili, spokojeni. Přitažlivá síla varhanního zvuku, velkolepého i meditativního, je neodolatelná. V publiku byli dokonce posluchači, kteří cíleně přijeli až ze severovýchodu Čech. Když se dozvěděli, že takový koncert bude, neodolali… V jiné situaci by to asi nestálo za pozornost nebo za zmínku, ale v té současné to vyvolává až dojetí. Jejich příklad je potvrzením skutečnosti, že nad všemi streamy a on-line akcemi vysoko ční klasické koncerty. Ty, při nichž jsou lidé osobně, fyzicky, akusticky spolu.

Foto: Petr Veber