„Když tam mají být komedianti, proč ne celý cirkus? A když je ve vsi cirkus, musí být i nějaké stánky. Proč by podnikavá Mařenka nemohla v jednom tom stánku prodávat?“

„Tomáš Hanus si dal záležet zejména na předehře, kterou podal s dynamickými i agogickými efekty a vytvořil pevný kantabilní celek, který orchestr podal jako symfonickou báseň.“

„Obecenstvo se rozdělilo na dvě poloviny, jedna tleskala a druhá bučela.“

Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany měla premiéru ve Vídeňské státní opeře. A dokonce se dočkala zcela nového německého textu. K hudebnímu nastudování byl přizván český dirigent Tomáš Hanus a hlavní role zpívali slovenští pěvci Slávka Zámečníková, Pavol Breslik a Peter Kellner. Režie se ujal německý režisér Dirk Schmeding, autorem scény byl Robert Schweer a kostýmy vytvořil Alfred Mayerhofer. Hráli a zpívali Orchester, Chor a Bühnenorchester der Wiener Staatsoper a sbormistrem byl Thomas Lang. Premiéra nové inscenace se konala ve Vídni 28. září. 

Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany je titul pro nás ikonický, vážíme si ho jako rodinného stříbra a kolem způsobů jeho inscenování se ještě stále vedou vášnivé spory. Sice se už upustilo od představy jihočeské vesnice v krojích, přesto představy mladých režisérů jsou publikem i kritikou těžko vstřebávány. Pohled našich sousedů Rakušanů, se kterými jsme byli v době vzniku Smetanovy opery spojeni do jednoho státu, je poněkud překvapivý. Dokonce jsou slyšet i názory, že „Prodaná nevěsta je naše! Přece ji napsal Sabina německy a Smetana taky komunikoval v němčině. Tak proč by se nemohla zpívat německy?“ Pravdou je, že díky německému textu Maxe Broda se otevřel pro Prodanou nevěstu svět (stejně jako pro Janáčkovu Jenůfu) a Gustav Mahler ji dostal i do Metropolitní opery. Nicméně dnešní inscenátoři dospěli k názoru, že květnatá romantická němčina je přežitek a že je potřeba text zmodernizovat. Za novým textem stojí Susanne Felicitas Wolf a Sergio Morabito, dramaturg Vídeňské státní opery. Vyšli ze všech předchozích německých textů a vytvořili text moderní. I když při pozorném sledování textů na předkladatelském zařízení v hledišti jsem nabyla přesvědčení, že z osmdesáti procent jde o doslovný překlad námi používaného českého textu. Zůstala i jména postav: Mařenka, Jeník a Vašek i Kecal. Komparace s hudbou se zdařila a text je přehledný a sdělný. Jistě k tomu přispěl svým dílem i dirigent představení Tomáš Hanus.

Hudební nastudování je po všech stránkách excelentní. Tomáš Hanus si dal záležet zejména na předehře, kterou podal s dynamickými i agogickými efekty a vytvořil pevný kantabilní celek, který orchestr podal jako symfonickou báseň. Už za ni sklidil nadšený potlesk publika. Hudební čísla byla skutečně zpěvná, někdy proto pomalejší (Mařenka: Ach jaký žal), ansámbly byly skvěle sezpívané (Rozmysli si Mařenko…), jen sborové části někdy zakolísaly, což není divu, neboť se zpěváci museli potýkat s omezujícími nápady kostyméra. Zato tanečním číslům nechyběla energie. Polka a především Skočná letěly v neskutečně rychlém tempu, kdy se zdálo, že to hudebníci nemohou stihnout. „Trochu jsem měl obavy, jak to hudebníci přijmou, ale od první zkoušky to tempo Skočné chytili a perfektně zvládli a pořád je to strašně baví.“ liboval si po premiéře dirigent.

Režisérem byl Dirk Schmeding, německý režisér, který hledal a nacházel v inscenaci poněkud jiné než tradiční přístupy. To není dnes nic překvapujícího, překvapení je, že je našel a že nebyly hloupé. Když tam mají být komedianti, proč ne celý cirkus? A když je ve vsi cirkus, musí být i nějaké stánky. Proč by podnikavá Mařenka nemohla v jednom tom stánku prodávat? A proč by tulák Jeník nemohl pracovat v tom cirkuse? Ona tam našla uplatnění, zdá se, i polovina vsi, protože když Vašek jako převlečený medvěd, proč ne všichni? A tak je ze sboru najednou celý plyšový medvědinec, jenže v tom zakuklení musí také zpívat a tancovat a ono orientovat se s medvědí hlavou na hlavě, to není jednoduché. Takže z polky se najednou stalo něžné a úsměvné spartakiádní medvědí číslo. Balet naopak našel uplatnění v cirkuse jako akrobati, stavěči a elektrikáři, což vedlo k mnoha světelným „efektům“. Nic v tom cirkuse totiž nevycházelo, protože byli všichni opilí. A proč? Protože „…pivečko, to je nebeský dar…” a Češi jsou přece národ pivařů. V cirkuse zřejmě pracovali i rodiče Vaška, neboť přijeli ve velké kleci, matka Míchová v leopardí róbě s vlečkou rozervala mříže a vrhla se zachraňovat Vaška, který nacházel útočiště pod její vlečkou. Akce davu i sólistů byly poněkud expresivní a karikující, nejsilnější je scéna, kdy dav lynčuje Jeníka. Exprese a zmatek na jevišti se postupně stupňuje, až najednou se stává stereotypem a přestává být dynamický a zajímavý. Přestává být zřejmé, kdo je kdo, a příběh se v tom zmatku ztrácí, což je škoda. Autorem scény byl Robert Schweer, kostýmů Alfred Mayerhofer. Kostýmy se mísily, dnešní běžné oblečení, Mařenka v overalu, pánové v pracovních oblecích, se najednou prolnuly se snovými svatebními šaty Mařenky a s blýskavými kostýmy cirkusáků.

Výkony protagonistů byly excelentní. Všemu vévodila Mařenka v podání slovenské sopranistky Slávky Zámečníkové. Krásný, zářivý zjev, půvab i dravost, a především nádherná pěvecká kultura. Árie Ach jaký žal měla tah a měkkost a zářila jasným leskem a odměnou byl potlesk a volání bravo na otevřené scéně. Jeníkem byl slovenský pěvec Pavol Breslik, který podal Jeníka pevným, otevřeným tenorem a s neutuchající energií. V závěru se z něho stal téměř cirkusový principál, v lesklém saku se excentricky vyznal celému ansámblu, nikoli jen Mařence. Třetím slovenským sólistou byl Peter Kellner, který vytvořil postavu Kecala. A vytvořil ji po svém, aby konvenovala jeho hlasu a naturelu. Kellner je totiž barytonista, Kecal by měl být hluboký buffo bas. Jak z toho ven? Kecal se stal jakýmsi obchodním cestujícím, který musel snášet od všech ústrky a ponižování, ač se všemožně snažil o úspěch, stále ho potkávaly nějaké nehody, zejména na kole, na kterém jezdil. Komická postava politování hodná, někdy i roztomilá, velmi dobře zazpíváno i zahráno, ale zvukově to Kecal nebyl. Škoda. Překvapivě byla pojatá postava Vaška, nikoli buffo tenor, ale pěkný a otevřený barevný hlas, jenom že koktal. Michael Laurenz je i pohledný mládenec a osvědčil se i herecky a podobně jako Kecal se stále dostával do potíží mezi komedianty. Dokonce přeřezával v truhle Esmeraldu, a byl proto i potřísněn krví a v kůži medvěda si liboval. Esmeralda měla mnohem víc tanečních a komických scén, než bývá zvykem, ale Ilia Staple ji zpívala jasným, nosným sopránem. Principálem byl Matthäus Schmidlechner, Komediantem Alex Ilvakhin. Mařenčinými rodiči byli Franz Xaver Schlecht jako otec Krušina, který sice dobře zpíval, ale už pro svůj mladistvý vzhled jako otec nepřesvědčil. Matka Ludmila byla Margaret Plummer, nepříliš výrazná, zjevem ani pěvecky. Zato Monika Bohinec jako Vaškova matka Háta si roli užívala a ovládala jeviště. Otec Mícha byl Hans Peter Kammerer, nevýrazný a bezbranný vedle své divoké ženy. 

Jeviště bylo až přeplněné, účinkovaly děti z Operní školy Vídeňské opery, členové Sborové akademie i artisté. Dalo by se říci, že méně by bylo více a že se ke konci už ztrácelo, kdo je kdo, ale bylo jisté, že nikdo nebyl střízlivý a že všechno to bylo jen jako podívaná. Nad ní ale zářily výkony slovenských zpěváků, a především výkon orchestru.

Vídeňské premiérové publikum je velmi vnímavé a otevřené a dává vždy jasně najevo, co si myslí. Při děkovačce nadšeně tleskalo protagonistům i sboru a komparzu, salvy provolávání „bravo“ se ozvaly, když přišel na jeviště dirigent Tomáš Hanus. Po chvíli, když se přišel děkovat inscenační tým, přišlo překvapení. Bučení a dupot. A obecenstvo se rozdělilo na dvě poloviny, jedna tleskala a druhá bučela. Netrvalo dlouho a hlediště zůstalo poloprázdné, nespokojení odešli a zůstali jen ti, kterým se inscenace líbila a pak už se ozývalo jen volání bravo. A co hlasy z publika po představení? Nový text se moc nelíbil, ti, co Prodanounevěstu znají, zejména kuplet Esmeraldy a Principála jako používané samostatné číslo, ho najednou nepoznávali. Ale zvyk je zvyk, co naplat, vše se mění. Jen škoda, že režisér inscenaci ke konci zbytečně zahltil a nenechal vyznít jejímu poselství. Ale za návštěvu to stojí, protože ve Vídni zvítězila nejen věrná láska, ale především Smetanova hudba!  

Foto: Marcel Urlaub a Michael Pöhn / Vídeňská st. opera