„Inscenace režiséra Ondřeje Havelky z roku 2006 je pravé hudební divadlo, hravé a kontaktní.“

„Soubor Janáčkovy opery disponuje výborně hrajícím orchestrem a skvělým sborem, zvukově mimořádně kompaktním a herecky uvolněným.“

„Hudební kvality obou představení, dirigovaných Jakubem Kleckerem, byly přes tropické teploty vysoké, mezi jevištěm a auditoriem panovalo evidentní srozumění.“

Prodanou nevěstu režírovanou Ondřejem Havelkou hrají v Brně už osmnáct let. Snad ji budou hrát ještě dlouho. Není třeba nic měnit. Těžko si totiž představit lepší inscenaci, těžko přijít na šikovnější a zábavnější uchopení klasiky. Po všech aktualizacích, ve kterých se už delší dobu předhánějí nejrůznější tuzemská i zahraniční divadla, jde o pravý balzám na divákovu duši. Potvrdilo to poslední červnovou sobotu i dvojí pohostinské představení na festivalu Smetanova Litomyšl.

Soubor Janáčkovy opery brněnského Národního divadla odehrál ve Festivalové hale v Litomyšli 29. června odpoledne v tropickém vedru Smetanovu Prodanou nevěstu v takzvané verzi pro rodiče a děti, vlastně ale jen maličko zkrácenou, i tak s jednou pauzou bezmála tříhodinovou. S jiným obsazením hlavních rolí pak večer následovalo regulérní představení, jen o něco delší. Oba výkony měl na bedrech s taktovkou v ruce Jakub Klecker.

Inscenace režiséra Ondřeje Havelky z roku 2006 je stále plně funkční, nestárnoucí, nadčasově vtipná a zábavná, pravé hudební divadlo, hravé a kontaktní, bez toporností a klišé. Dirigent ji podpíral fyzicky angažovaným osobním výkonem: detailním propracováním orchestrálního základu a permanentní pozornou součinností s jevištěm, nadstandardní zejména při některých pozastaveních děje.

Odpoledne, v maličko zkrácené verzi pro rodiče a děti, excelovala lyričtější dvojice, totiž Pavla Vykopalová a Peter Berger, večer pak rozmarnější Jana Šrejma Kačírková a fanfarónštější Aleš Briscein. V roli Kecala se vystřídali tradičněji hrající Jiří Sulženko a hbitější Jan Štáva a jako Vašek Vít Nosek a skvělý Ondřej Koplík. Netřeba snad ani připomínat, že soubor Janáčkovy opery disponuje výborně hrajícím orchestrem, ochotným k virtuózním tempům i ke všem proměnám a záhybům výrazu, a skvělým sborem, zvukově mimořádně kompaktním a herecky uvolněným.

Opera nezačíná předehrou, ale němou zimní epizodou. Hladový tulák, ve kterém divák může zpětně rozklíčovat Jeníka, přichází večer do vesnice. Sní sněhulákovu mrkev a ukradne v hospodě uzenky. Fičí vítr a štěkají psi… Ondřej Havelka pro jistotu v tomto okamžiku vystoupil na jeviště, aby pobavenému publiku svým charakteristickým vemlouvavým i trochu omluvným způsobem vysvětlil, že teď by se za normálních okolností zase zatáhla opona, která ovšem ve Festivalové hale není k dispozici. Během předehry by pak na scéně proběhla přestavba na předjarní scenérii. Děj totiž začne o masopustu. A tulák? Je to Jeník. Víte, přátelé, jak uvidíte, ve vsi se mezitím zabydlel, stal se díky svému charismatu mezi mladými oblíbeným – a namluvil si nejhezčí z děvčat…

S oponou i bez opony poctivý pokus vysvětlit background příběhu nejznámější české opery, který jinak zůstává zamlžený. Naznačit, odkud se ten Jeník Horák vzal, a vysvětlit, že byl opravdu schopný, přitažlivý, sociálně zdatný a mazaný. Vždyť ho Kecalova náhodná zmínka, že pracuje pro Míchova syna, přivede na to, jak situaci ovládnout. Ustoupí nátlaku, Mařenky se vzdá, svou milou prodá. Ale jen Míchovu synovi. Bude to podvod? Nikoli, pouhá lest! Jen on, dlouho nepoznán, po celou dobu ví, že je vedle koktavého Vaška druhým Míchovým synem, se kterým ale nikdo nepočítá. Naneštěstí se mu to jen nepodaří vysvětlit Mařence…

A stejně zřetelně a názorně pak postupuje režisér po všechna tři dějství. Rozehrává situace uvěřitelně, realisticky, logicky, civilně a živě. Vyhýbá se bezradnému postávání sboristů a čelí kradmým pohledům sólistů k dirigentovi, nachází pro vyjádření vztahů a dialogů opravdu přirozené prostředky a postupy. Jeníka u Krušinů doma během Mařenčina dojemného zpěvu nechává hltavě jíst polévku a posléze prchat oknem, Mařenka naslouchá přes zeď pomocí nočníku a skrývá se v truhle. A Kecal? Hraje jak ve filmu.

Havelka má na scéně výčep, dává roznášet pivo i do hlediště, vyřádí se s maškarami, plynule nechává přicházet sbor a nerozpakuje se rozpoutat hospodskou rvačku, podobnou té z Ladových obrázků.

Při premiéře v roce 2006 účinkoval v Brně ve scéně komediantů opravdový provazochodec. Za ty roky právě tato část ovšem doznala změn. Nyní jsou to cirkusáci, akrobati, kdo poutají pozornost: udivují přemety, balancováním na žebříku i silovými exhibicemi na pyramidě ze židlí. Režiséři často využívají tuto část opery k atraktivním bonusům pro diváky. I Havelkovo řešení je efektní. Zároveň ústrojné – zapadá do všeobecného fašankového veselí. I s neoperním bavičem Martinem Zbrožkem jako principálem komediantů.

Hudební kvality obou představení byly přes tropické teploty vysoké, vzorové. Sólisté i sbor byli s rolemi srostlí, sezpívaní a radostní, Smetanova hudba zněla barvitě a energicky, došlo i na lyrická pozastavení. Mezi jevištěm a auditoriem panovalo evidentní srozumění.

S danostmi litomyšlského sálu se brněnští vypořádali po všech stránkách dobře, včetně úsilí kulisáků, při pohybu dekorací nahrazujících zvýšeným úsilím chybějící divadelní točnu. Odpoledne, s hledištěm plným pestrobarevně oblečených lidí, mnoha dětí a kmitajících vějířů, i večer, přes půlnoc, to už s atmosférou nefalšovaného operního představení, byla Prodaná nevěsta milým, důvěrně známým, českým a opravdu komickým dílem. Právem očekávanou ozdobou celého smetanovského cyklu.

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza a František Renza