„Hrůša programem prokázal, že to myslí v britské metropoli vážně, to znamená umělecky náročně.“

„Právě tyto kontrasty se svým oddaně a vášnivě hrajícím orchestrem v Bartókovi podpořil a vyzdvihl.“

„Jedinečné, vpravdě sváteční provedení učinilo ze Svatebních košil hudebně-dramatický skvost.“

Koncertní program, kterým se v sobotu Jakub Hrůša ujal v Londýně funkce hudebního ředitele Královské opery Covent Garden, nebyl ani trochu laciný. Bartók a Dvořák spolu kontrastovali a jejich díla – Podivuhodný mandarín a Svatební košile – umožnila uvažování o různých podobách dramatičnosti a divadelnosti. Navíc však také šlo o rozeznění skladeb, které se neuvádějí tak často. 

Dát dohromady svitu z baletu Podivuhodný mandarín Bély Bartóka a kantátu Svatební košile Antonína Dvořáka je nápadité a vlastně i odvážné. Inaugurační koncert ve vyprodaném obrovitém hledišti divadla v Covent Garden by mohl mít i dramaturgicky konzervativnější podobu. Něco operního, něco britského, nějakého rakouského klasika, nebo třeba nějakou velkolepou Händelovu skladbu z jeho dlouhých londýnských let… Ať už program koncertu orchestru a sboru Royal Opera pro sobotu 20. září vznikl jakkoli, Jakub Hrůša jím prokázal, že to myslí v britské metropoli vážně, to znamená umělecky náročně.

Hudbou Bély Bartóka, od jehož úmrtí mimochodem uplyne za pár dní už rovných osmdesát let, publikum nešetřil. Expresionisticky sršatá, zvukově disonancemi vyhrocená partitura dosvědčuje kontroverznost moderní meziválečné tvorby dostatečně i dnes. Baletní pantomima byla v Kolíně nad Rýnem po premiéře v roce 1926, kdy vzbudila opravdový skandál, zakázána, a to i pro dekadentně cynický, brutální a explicitní námět. Jde o prostituci, násilí, okrádání a hlavně o vášeň, erotiku a sex. Bez obalu. Mandarín, bohatý Číňan, kterého se kumpáni dívky marně snaží mnoha způsoby zabít, zemře teprve po vzájemném spojení a vyvrcholení. Upřímně, svita z tohoto excentrického baletu není teď ani tak o podrobnostech děje, který by naši dobu asi už nešokoval, jako hlavně o hudbě – rytmické, gradované, strhující, drsné, často nelibozvučné, ale místy také ztišené a překvapivě zjihlé. Jakub Hrůša právě tyto kontrasty se svým oddaně a vášnivě hrajícím orchestrem podpořil a vyzdvihl. 

Druhou položkou večera byly Dvořákovy Svatební košile, které jako novinka objednaná festivalem z Birminghamu zazněly v Anglii v létě 1885, tedy před sto čtyřiceti lety. Jak často se od té doby v Británii hrály, není tak snadno dohledatelné, ale skutečností je, že byly nyní prezentovány jako objev, jako něco, co není součástí běžného repertoáru a o čem možná mnohý ani neví. Dvořák je celosvětově jeden z nejhranějších, ale zařizuje to především jeho Novosvětská symfonie. Kantáta Svatební košile je poklad, který by mohl být ještě víc doceněn dokonce i v Čechách. 

Vzpomínky, modlitba, ale i rouhání, zjevení umrlce a hrůzostrašná cesta s ním noční krajinou… to je podstatná část sugestivně vyprávěné balady, která má nicméně prosvětlené rozuzlení: dívka na poslední chvíli pochopí omyl a s prvními ranními paprsky se v márnici uchýlí ke kajícné modlitbě k Panně Marii. Jak konstatuje vypravěč, dobře učinila…

V kantátě se mísí děsivá folklorní vyprávění, archetypy evropských námětů i lidová katolická zbožnost. Erben tak poskytl Dvořákovi vděčný podnět. Nejen pro jeho slovansky zbarvené hudební idiomy, pro vyjádření postoje víry a pro romantický dramatismus, ale také pro potřebné zapojení sboru, v Anglii od Händelových dob tak populární.

Ústřední postavou příběhu byla samozřejmě Dívka. Díky sopranistce Kateřině Kněžíkové, která teď v Londýně navázala na letní úspěch s Káťou Kabanovou na festivalu v nedalekém Glyndebourne, byla citově opravdová, česky plnokrevná a v modlitbě naléhavě jimavá. Falešného milého, ve skutečnosti přízrak, měl zpívat Pavel Černoch, ale na záskok přišel Nicky Spence, pěvec, kterého zná britské i české publikum mimo jiné jako janáčkovského interpreta, s výbornou češtinou. Pavel Černoch by přinesl víc lahodných tenorových kantilén, Spencer vnesl do pěvecké úlohy víc charakterizace prostřednictvím dikce. Pro úlohu Vypravěče bývají v rámci baladického stylu díla často voleny tmavší hlasy. Barytonista Pavol Kubáň v tomto kontextu působil méně zlověstněa, ale i méně zaangažovaně. Operní sbor zvládl dobře češtinu a neméně zdařile po hudební stránce jak vyprávěcí, tak dramatické pasáže. 

Jakub Hrůša umí v romantické hudbě nádherně zvýraznit ztišená, klidná a vroucná místa, stejně jako umí podnítit a rozpoutat velké a hlasité emoce a situace. Svatební košile k obojímu dávají mnohé příležitosti, které z díla i při tomto jedinečném, vpravdě exkluzivním a svátečním provedení učinily hudebně-dramatický skvost.

Jinak se jak v případě Bartókovy hudby, tak v případě Dvořákova díla z Hrůšova náročně a nesmlouvavě náruživého pojetí nicméně dostalo k publiku o malinko méně než sto procent. K divadelním koncertům hraným z jeviště, jakkoli jako nyní akusticky pečlivě upraveného, to ale prostě patří. 

A už jen poznámka pod čarou. Když ředitel opery Oliver Mears píše v úvodníku v tištěném programu, že Hrůša spároval pro svou inauguraci dva „slovanské majstrštyky“, není tak úplně přesný. Při vší úctě, Maďaři původem ani jazykově tak úplně Slovany nejsou. Ostatně, Jakub Hrůša chtěl právě zařazením Bartóka v kontrastu k Dvořákovi určitě ukázat, že není a nechce být jen českým či slovanským hudebním ředitelem.

Čtěte také reflexi představení Pucciniho opery Tosca, které Jakub Hrůša dirigoval v Londýně 21. září.

Foto: Tristram Kenton