„Zásluhu na úspěchu premiéry má především dirigent.“

„Svým úkolům dostáli po pěvecké stránce i sólisté.“

„Vyjádřil-li se Puccini, že jeho Manon bude – na rozdíl od francouzské operní verze tohoto příběhu z dílny Julese Masseneta – vášnivá, je třeba konstatovat, že tato vášeň se na jevišti neodehrávala.“

Pražská Státní opera 27. března uvedla nové nastudování Pucciniho opery Manon Lescaut. Dirigentský výkon Simoneho Di Felice nepostrádá takřka nic, ale inscenaci po instrumentální i pěvecké stránce vysoce kvalitní sráží nepřesvědčivá režie Slávy Daubnerové.

Opera Manon Lescaut patří k méně hraným operám Giacoma Pucciniho. Byť v kontextu skladatelovy tvorby představuje první úspěšné a dodnes hrané dílo, má menší četnost jeho uvádění své důvody. Především libreto, na jehož vzniku se podílelo více autorů (německý Harenbergerův operní průvodce jich uvádí osm!), postrádá sevřenost a vyhrocenost dramatických situací, které vykazují Pucciniho pozdější, vskutku mistrovské opery. Dalším důvodem je obtížnost a rozsah pěveckých partů. Děj se totiž soustřeďuje především na hlavní postavy Manon a rytíře des Grieux, ostatní postavy jsou víceméně epizodní. Po třech pěvecky náročných jednáních čeká protagonisty jednání čtvrté, kdy zůstávají na scéně sami dva a drama vrcholí velmi exponovanými party. Opera se také netěší takové přízni diváků, jako další Pucciniho opery, protože nemá žádnou efektní árii, srovnatelnou s „hity“ v Bohémě, Tosce či Turandot, na které publikum čeká.

Výše uvedené dokládá skutečnost, že nové nastudování této opery Národním divadlem je teprve pátou inscenací uvedenou v Praze. Naproti tomu Bohéma byla inscenována osmnáctkrát, Tosca třináctkrát! Poslední inscenace Manon Lescaut byla uváděna v letech 2007 až 2010 na jevišti tehdy samostatné Státní opery, do Prahy se tedy dílo vrací po patnácti letech. Nového nastudování se ujali dirigent Simone Di Felice a režisérka Sláva Daubnerová. (Rozhovor o inscenaci čtěte ZDE.)  

Zásluhu na úspěchu premiéry má především dirigent. Bylo zřejmé, že partituru dokonale ovládá a orchestr vstřícně reagoval na všechny dirigentovy agogické i dynamické změny, bez kterých by Pucciniho hudba nebyla tím, čím má být. Je signifikantní, že jediný aplaus během večera (kromě potlesků po konci jednání) zazněl po krásně předneseném orchestrálním intermezzu.

Svým úkolům dostáli po pěvecké stránce i sólisté. Moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanu v titulní roli disponuje barevným mladodramatickým sopránem, dostatečně znělým i v prostoru velkého divadla. Potřebnou „italskou slzu“ v hlase má i bulharský tenorista Milen Božkov, představitel Renata des Grieux. Mladý český barytonista Lukáš Bařák (absolvent Ivana Kusnjera na pražské HAMU) jako Lescaut prokázal, že je velkým příslibem pro české operní umění. Jeho hlas zněl dostatečně zvučně i dramaticky, vyrovnaně ve všech polohách. Poněkud ve stínu této trojice zůstal František Zahradníček v roli Geronta di Ravoir. K úspěchu večera přispěli svými výkony i představitelé menších rolí: Kateřina Jalovcová jako Muzikant, Martin Šrejma jako Edmondo a Josef Moravec ve dvojroli Tanečního mistra a Lampáře. Také basisté Ivo Hrachovec a Oleg Korotkov se svých epizodních úloh zhostili na solidní úrovni.

Akcent na pěveckou stránku výkonů protagonistů večera v tomto textu má svůj důvod. Vyjádřil-li se Puccini, že jeho Manon bude – na rozdíl od francouzské operní verze tohoto příběhu z dílny Julese Masseneta – vášnivá, je třeba konstatovat, že tato vášeň se na jevišti neodehrávala. Milen Božkov působil bezradně, Ghiulnara Raileanu se prezentovala sledem obvyklých hereckých klišé. Protagonistům ovšem režie velmi nešikovným aranžmá nepomohla. Jednání des Grieuxe v závěrečném obraze, kdy se k Manon choval lhostejně a nechal ji umřít, je zcela v rozporu s libretem a jeho zhudebněním, působilo tedy jako herecká nemohoucnost či omyl. Vedle herecky mdlých výkonů ústřední dvojice byl Lescaut Lukáše Bařáka živou, zajímavou, byť rutinní, postavou. Velmi civilní František Zahradníček (kostýmem i zjevem) pravděpodobně plnil představu režisérky, význam této postavy v příběhu se však ztrácel.

Nesdílím přesvědčení režisérů, kteří se domnívají, že přesunem děje do současnosti jej učiní „srozumitelnějším“, že jej „přiblíží divákům“. Za problematické to považuji zejména v operách, jejichž děj je časově a místně určen. Je samozřejmě obtížné hrát Pucciniho operu v rokokové Francii, jak je předepsáno autory. Najít inscenační klíč je těžké – takový klíč režisérka nenašla. Zasazení děje do současnosti, do blíže neurčené země, přineslo jen řadu směšných momentů. Nahrazení slova dostavník slovem auto v titulcích trapnost posunu neodvrátí. Divák se neubrání otázce, ze které že země se dnes povětrné ženštiny posílají do kolonií v Americe…

Publikum odměnilo účinkující vřelým potleskem, který při příchodu inscenačního týmu výrazně zeslábl. Spravedlivé hodnocení premiérového večera.

Foto: Serghei Gherciu / Státní opera Praha