„Soprán Slávky Zámečníkové se s mezzosopránem Markéty Cukrové dokonale barevně pojil.“

„Výběr z cyklu osmi menších skladeb Bedřicha Smetany s názvem Bagatelles et Impromtus byl vystavěný tak, že postupně gradovaly ve výrazu.“

„Zpěvačky s klavíristou připravili malé překvapení. Árii ‚Měsíčku na nebi hlubokém‘ pro dva ženské hlasy!“

Poslední týden Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě zahájily dvě půvabné zpěvačky s programem Pocta Antonínu Dvořákovi. Už to byl třetí koncert s tímto názvem, a to proto, že Leoš Janáček měl Antonína Dvořáka rád. Slávka Zámečníková a Markéta Cukrová přednesly Moravské dvojzpěvy za doprovodu klavíristy Miroslava Sekery, který přidal ještě klavírní skladby Bedřicha Smetany. Večer plný půvabu a krásného komorního zpěvu zaplnil v pondělí 24. června nový komorní sál Fakulty umění Ostravské univerzity. 

Komorní sál má univerzita moderní a krásný, škoda, že akusticky nepříliš přátelský, i při plném obsazení publika se zvuk poněkud sléval, což se projevilo na obtížnější srozumitelnosti textů. Nicméně hudba se zde nesla velmi dobře a plasticky a zpěvačky si mohly pohrávat s dynamikou a s kvalitou tónu. Soprán Slávky Zámečníkové se s mezzosopránem Markéty Cukrové dokonale barevně pojil a pěvkyně byly zvukově vyvážené a přesně rytmicky sezpívané. Výrazově měly písně propracované a navazovaly organicky jedna na druhou, jako by to byla jedna hlasová linie. Podporoval je citlivě a bezpečně klavír Miroslava Sekery, který je nejenom podbarvoval, ale jakoby s nimi i dýchal. Klavírista se představil i samostatně v sólových klavírních skladbách Bedřicha Smetany.

Nejprve zazněly Moravské dvojzpěvy, op. 38 a písně s názvy Možnost, Jablko, Věneček a Hoře. Drobné, prosté skladby perlily a byly prodchnuty výrazovou něhou.  Následoval blok klavírních skladeb, ve kterém se klavírista Miroslav Sekera postupně uvolňoval a dával najevo svoji schopnost sólistického projevu. Výběr z cyklu osmi menších skladeb Bedřicha Smetany s názvem Bagatelles et Impromtus byl vystavěný tak, že postupně gradovaly ve výrazu. Nejprve to byla nesmělá Nevinnost, poté pohodová Idyla, smutná Sklíčenost, hladivá Pohádka, rozpustilá Radost a nakonec všeobjímající Láska. Klavír zněl najednou hutně a sebevědomě a zaplnil prostor plným zvukem a vnímavý posluchač si mohl představovat mladého koncertního umělce Bedřicha Smetanu. Ano, i ten byl kdysi mladý a plný citu! 

Následovaly Moravské dvojzpěvy, op. 32, cyklus II. Tady se zpěvačky ponořily do hudebního toku a daly do výrazu radostnou energii. A já ti uplynu bylo nadýchané, hravé a měkké, Veleť, vtáčku uvolněné a pohodové, Dyby byla kosa nabróšená mělo drajv a V dobrým sme se sešli uzavřelo poklidně první polovinu koncertu.

Po přestávce dostal zase prostor klavírista, který se už projevil zcela jako koncertní umělec. Koncertní etuda Na břehu mořském Bedřicha Smetany bouřila a svítila plností barev, které líčily rozbouřené vlny, rozbíjející se o útesy na pobřeží. 

Pak už následoval poslední blok písní Antonína Dvořáka, Moravské dvojzpěvy, op. 32. Slavíkovský polečko malý je píseň něžná a zpěvačky jakoby opatrně našlapovaly v portamentech. V písni Holub na javoře vystavěly melodickou linku, postupně směřující do něžného piana. Voda a pláč, skladba vystavěná z dialogu obou hlasů, které si vzájemně odpovídaly a doplňovaly se v procítěném výrazu. Skromnou zahájil mezzosoprán a soprán reagoval v návaznosti na gradující dynamiku. Navázala radostná Prsten a „Hraj muziko, hraj“ se rozléhalo sálem, jenž byl najednou plný zvonivých tónů i nadýchaného echa. Tajemná píseň Zelenaj se, zelenaj zavedla posluchače do lesního porostu a fantazie posluchače vykouzlila scénu žínek z Rusalky, jen ty žínky tu byly jen dvě… závěr byl velmi niterný. Zajatá, snad nejznámější píseň z celých Moravských dvojzpěvů, začínající „Žalo dievča, žalo trávu“ měla poněkud pomalejší tempo, což umožnilo větší sdělnost ve výrazu a především přineslo jemnou citovost. Pak melancholická Neveta a poslední píseň Šípek přinesla uklidnění v emocích a byla důstojným zakončením večera. 

Publikum pěvkyně odměnilo potleskem a přídavek na sebe nenechal dlouho čekat. Z cyklu op. 38 zaznělo Na tej našej střeše, s překvapivým odpichem a svižným spádem. A protože už další píseň z cyklu Moravských dvojzpěvů nebyla k dispozici, připravily si zpěvačky s klavíristou malé překvapení. Árii Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka Antonína Dvořáka pro dva ženské hlasy! V úpravě koho? „To vám prosím neprozradíme,“ ostýchala se Markéta Cukrová před publikem. Ale po koncertě se přece jen přiznala. „To byla improvizace. Samozřejmě to zpívala Slávka Zámečníková v originální verzi, jen já se k tomu přidala a vytvořila druhý hlas. To víte, mezzosoprán si nemá možnost tuhle krásnou a ikonickou árii jinak zazpívat…“ svěřila se pěvkyně. Její ostych však nebyl opodstatněný: druhý hlas byl vedený citlivě a velmi muzikálně a dobarvovala to, co by jinak přinesly v doprovodu barvou nástroje v orchestru.

Koncert byl krásným šperkem festivalové dramaturgie a jeho zařazení do skladby programu se ukázalo být velmi záslužné. Písňová literatura se dnes často neslyší a je to škoda, protože cizeluje a kultivuje jak hlasy pěvců, tak sluch posluchačů.

Foto: Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka / Dalibor Válek