„Filippo Mineccia zaujal hned svým vstupem v árii Barbara dira effera dokonalými virtuózními běhy, jejich rytmickým tepem i moc dobrou výrazovou útočností v duchu textu.“

„Projev Gabriely Eibenové lze označit za stylově svrchovaný, vyzrálý v dokonalém frázování, muzikální.“

„Hráči Plzeňské filharmonie umí reagovat na požadavky kvalifikovaných dirigentů…“

Gotická katedrála sv. Bartoloměje v Plzni dne 14. května zažila zajímavý stylový koncert z díla mistra českého baroka Jana Dismase Zelenky pod poetickým názvem Noc se Zelenkou. Plzeňskou filharmonii vedl Adam Viktora, varhaník a zakladatel souboru Ensemble Inégal, uznávaný odborník v daném slohu. Pro sólové vstupy si zvolil sopranistku Gabrielu Eibenovou a kontratenoristu Filippa Minecciu. Koncertním mistrem orchestru byla Magdaléna Malá. 

Baroko, umělecký styl 17. a poloviny 18. století, vytváří velkolepá díla v době protireformace a absolutismu. Hlavní zemí barokního umění se stává Itálie, vlivy přicházely postupně i z Německa. Umění má snahu strhnout, podmanit smysly, snaží se o dramatičnost a zároveň i vysokou citovost. Sochařská díla jsou plna vzruchu (Bernini, Braun), obrazy hýří barevností, často se zmítajícími těly (Rubens). Podobné prvky nacházíme v hudbě, vznikají velkolepá oratoria, je zde nový útvar – mnohotvárná barokní opera. Umění silně podporovala šlechta a církev, snaží se i prostřednictvím umění o znovunabytí otřeseného postavení v době reformační. Proto nastupuje epocha protireformace. 

Dodnes si málo uvědomujeme, že čeští skladatelé přispěli do světového proudu stylu baroka značně, můžeme říci bez nadsázek, že jména Jan Dismas Zelenka a Bohuslav Matěj Černohorský jsou vnímána ve světovém kontextu, ovšem v kosmopolitním duchu stylu, jenž je diametrálně odlišný od nacionálně laděného romantismu 19. století. Proč to na počátku zmiňuji? Protože kosmopolitismus, neakcentující příliš národnost skladatele, trochu zapřičiňuje, že jsou tato jména mistrů českého baroka méně známá u širšího publika, jsou totiž minimálně zmiňována ve školní hudební výchově, pokud vůbec. Měl jsem za studií na vysoké škole štěstí na muzikologa, profesora Jaroslava Smolku, jenž v sedmdesátých letech věnoval českému baroku, v kontextu světového baroka, celý jeden semestr své výuky dějin hudby. Zpětně to musím obrovsky ocenit, chtěl tím zajisté zdůraznit nesmírný význam českých barokních tvůrců, ba se tehdy mezi studenty žertovalo, že právě Zelenka je určité hobby profesora Smolky… Každopádně prof. Smolka výrazně předběhl ve svých přednáškách dobu. To bych rád akcentoval. Zelenka byl „objeven“ až ve druhé polovině 20. století jako autor hudby světového významu. Na pozadí tragického historického vývoje, kdy byla po Obnoveném zřízení zemském vyvolána obrovská vlna emigrace, zemi opouštěli šlechtici i vzdělanci doby. Ale byla zde významná hudba „panská“, dvorní či zámecké a chrámové doby baroka, na jejichž díle se nám ukazuje české hudební baroko v celém svém obsahovém i formálním rozsahu. Vrcholem slohu v letech 1700 až 1750 jsou pro české dějiny právě geniální skladatelé Černohorský a Zelenka. 

Jan Dismas Zelenka pocházel z kantorského rodu z kraje pod Blaníkem, od svého jednatřicátého roku života působí v Drážďanech jako kontrabasista a kapelník u saského kurfiřta. Zanechal rozsáhlé dílo. Dvacet mší, lamentací, varhanní fugy a toccaty, v tomto díle si cenil Zelenku i sám J. S. Bach. Tyto skladby se blíží bachovské polyfonii, benátské skladatelské škole, ale připusťme, že do jeho hudby proniká i melodický český lidový prvek, jenž jeho hudbu ozvláštňuje a činí ji v rámci kosmopolitního slohu originální. Na rozdíl od vrcholného baroka u J. S. Bacha, jenž představuje protestantský charakter stylu, je Zelenka naopak ukotven v katolickém duchu. V áriích zvolených ukázek ukazuje znalost vývoje opery neapolského typu a jeho typických da capo árií.

Koncert v katedrále byl dramaturgicky zajímavě složen z děl vrcholných – vstupní Ouvertura à 7 concertanti, ZWV 188, Qui nihil sortis felicis videt, ZWV 211, Barbara dira effera, ZWV 164, ale zazněly také ukázky z díla středního období, oratoria Gesù al Calvario (Ježíš na Kalvárii), ZWV 62. Pořad byl dramaturgicky charakteristický výběrem z děl Zelenkových, která jsou blízká dirigentovi večera Adamu Viktorovi.

Po vstupním entrée, poměrně častěji hrané Ouvertuře à 7 concertanti F dur (také zde byl ovšem výběr částí), byla pozornost publika upřena pochopitelně na tři věty Zelenkova moteta Barbara dira effera, ZWV 164. Ve stylovém pěveckém podání italského kontratenoristy Filippa Mineccii, který je pokládán za významného specialistu na repertoár epochy kastrátů. Zaujal hned svým vstupem v árii Barbara dira effera dokonalými virtuózními běhy, jejich rytmickým tepem i moc dobrou výrazovou útočností v duchu textu. Falzetovému typu hlasu logicky vyhovují nejvíce polohy v horní oktávě rozsahu, kde je hlavová rezonance přirozeně nosná, dosahuje až obdivuhodné prostorové průbojnosti ve vysokých polohách. Nízké polohy musí tvořit pochopitelně, registrálně vzato, opatrně, aby dokonalé bezešvé napojení na hloubky spodního rejstříku nebylo narušeno. Ostatně snesení falzetové funkce až na znělé nejhlubší hlasové polohy bývá ve výcviku velmi obtížné. Výborně pěvci vyznělo závěrečné Alleluja s důrazem na perfekci běhů, rytmický tep koloratur, ale také musím ocenit imponující tektoniku, směřující k vrcholu skladby, z mého pohledu promyšleně. 

Pěvec se školil ve Florencii, poté u dvou specificky zaměřených pedagogů na falzetový výcvik. U nás byla v poválečné éře velmi úspěšná falzetová škola profesora Rudolfa Vaška v Ostravě, čerpající z poznatků německé moderní pedagogiky. Tkvěla právě v metodické v práci s hlavovým rejstříkem, u mužů tedy s falzetem, který se rezonančně zesílí po falsetto di petto, poté až po po voix mixte, promíšený s prsní rezonancí. Cílem této školy bylo především navození měkkého nasazení, pro funkčně dobrou hlasovou funkci. Po zesílení falzetu ve vysokém posazení do nejvyšších pater rezonance dosahoval hlas propojení s prsním rejstříkem. Čili nebyla to přímá výchova falzetistů pro požadavky partů kastrátů, pro tento účel zde ani nebylo uplatnění, ale z českých pěveckých škol měla k tomuto metodickému školení nejblíže. Zesílený plný falzet byl mnohdy zvukově ve vyšší poloze k nerozeznání od takzvané plné rezonance. Bylo pro mne nesmírně zajímavé slyšet „live“ typického představitele dokonalé falzetové školy, zaměřeného na zvládnutí virtuózních partů kastrátů, které dnes často nahrazují altistky a mezzosopranistky, ovšem s patřičným hlasovým rozsahem a vycvičenou virtuozitou dlouhodechých typů koloratur. Hlasová zběhlost je zde zásadně důležitá. Daná tři moteta měla u nás před deseti lety svou de facto světovou premiéru a kontratenorista Filippo Mineccia byl již u toho jako interpret! Dnes je po deseti letech vyspělým představitelem této pěvecké školy, ve středním věku, na pohled s ostřejšími rysy tváře, které ne zcela odpovídají představám o falzetistech. 

Z oratoria Gesù al Calvario, ZWV 62, napsaného v roce 1735, byly vybrány jen části. To bylo nutností, pokud se chtěl ukázat širší záběr Zelenkovy tvorby, ale v koncízní časové proporci. Koncepcí je blízké tehdejší italské opeře, s melodickou invencí přejímanou od neapolské školy, nacházíme zde inspirace děl italské provenience. V tom je opět demonstrován rozdíl od známých Bachových velkolepých pašijí, v německém jazyku, citujících biblický text, v duchu bohoslužeb v luteránských chrámech. Bach působil v Lipsku, v době Zelenkova angažmá u saského kurfiřta v Drážďanech. To jen na okraj – časté porovnávání tvorby Zelenky s Bachem má své limity. Mnohotvárnost hudebního baroka je zajímavá už prostým faktem, že katolický saský kurfiřt – v jinak protestanském Sasku – se přikláněl více k italské hudební kultuře dané doby, to jest první poloviny 18. století. 

Po výborně orchestrem zahrané Introduzione, zazněly dvě zajímavé vokální ukázky. Kontratenorista zde využil příležitost, aby v árii A che riservano i coeli ukázal vedle virtuózních běhů v lamentacích Jana Křtitele také schopnost dramatičnosti ve svém pěveckém výrazu. V árii Panny Marie Ah, se tu costi tanto amor se představila sopranistka Gabriela Eibenová, spoluzakladatelka souboru Ensemble Inégal. Její projev lze označit za stylově svrchovaný, vyzrálý v dokonalém frázování, muzikální, s krásně kulatými a ve zvuku vyrovnanými vysokými polohami partu.

Komorní orchestr Plzeňské filharmonie vedl Adam Viktora decentně od bassa continua, výraznou oporou mu byla zjevně technicky erudovaná Magdaléna Malá v roli koncertního mistra. Dynamika orchestru v komorním obsazení převážně preferovala silnější dynamiku, což podporovala sytě znějící vnitřní harmonie zvuku. Velmi pěkně na sebe upozorňoval Zelenkou tolik preferovaný nástroj hoboj v soustředěné hře hobojistky Petry Hajžmanové.

V závěrečném světském motetu Qui nihil sortis felicis videt, ZWV 211 z roku 1730 se setkali oba zajímaví sólisté večera. Jejich hlasy spolu krásně ladily, oba předvedli vyspělé a promyšlené frázování, jistě ovlivněné dirigentem večera. Sopranistka byla vyrovnanější v různých hlasových polohách, což pro mne nebylo překvapivé, jak se výše zmiňuji o určité specifice falzetistů, s dominancí vrchního hlasového rejstříku. Pěvkyně je příkladem, jak se dobrou oborovou a stylovou specializací lze dobrat k nadprůměrným výsledkům v široké pěvecké oblasti mnoha stylů, v dnešní době, která již tolik nefandí univerzalismu minulých časů. Dirigent a varhaník Adam Viktora nenápadnou, ale efektivní formou ovlivňoval styl hráčů Plzeňské filharmonie, kteří nejsou specializováni jako jeho soubor Ensemble Inégal, ale jsou profesionálové, v dobrém smyslu slova univerzalisté, kteří umí reagovat na požadavky kvalifikovaných dirigentů. Výtečnou profesionalitu předvedli hobojistka i fagotista. 

Časově velmi koncízní večer, který nepřesáhl pětasedmdesát minut – díky výběrům z většiny představených Zelenkových děl – dosáhl pěkného ohlasu u publika, které zaplnilo místa v katedrále. Jen bych očekával, při dnešní době stále rostoucích sympatií k baroknímu stylu (jak jsem mohl poznat např. na festivalech v Č. Krumlově), že bude v publiku větší procento mladších posluchačů. Třeba příště již bude. Program Plzeňské filharmonie pro příští sezónu na tuto stylovou oblast evidentně pamatuje.

Foto/zdroj: Plzeňská filharmonie