„Díky herecky dobře vedeným pěvcům se divák rychle orientoval.“

„Příjemně překvapil hutným a velkým hlasem barytonista Jakub Hliněnský, představitel donašeče Chilóna, jenž snad nazvučení nepotřeboval.“

„Obecenstvo inscenaci přijalo ovacemi a děkovalo potleskem i skladatelce, která se spolu s inscenátory přišla děkovat na závěr představení.“

Smetanova Litomyšl letos překypuje dílem Smetanovým a slaví Rok české hudby. Mezi skladatele narozené v letopočtu končícím číslem „4“ patří však rovněž Sylvie Bodorová. Její opera Quo vadis, ke které napsala spolu s režisérem Martinem Otavou i libreto, proto na letošní litomyšlské pódium právem patřila. Navíc je to opera divácky vděčná. 

Na přehlídku Smetanova Litomyšl se dostala opera Quo vadis, historická freska o zrodu křesťanství založená na stejnojmenném románu Henryka Sienkiewicze, v úterý 18. června. Hrála se ve Festivalové hale a těšila se velkému zájmu publika – a to přesto, že je na repertoáru Divadla J. K. Tyla již od 11. června 2022. (Reflexi plzeňského uvedení čtěte ZDE.) Od té doby doznala jistě nějakých úprav, jako každá živoucí inscenace, o tom však recenzent, který premiéru neviděl, nemůže přinést svědectví. Je ale zcela jisté, že se musela proměnit podoba scény Daniela Dvořáka, neboť pódium Festivalové haly přináší jen omezené divadelní možnosti. Černě potažená scéna s ochozem vzadu a jedním praktikáblem uprostřed musela stačit k předvedení všech událostí. A nutno říct, že se s tímto omezením režisér Martin Otava vypořádal velmi dobře. S pomocí efektních a historizujících kostýmů Dany Haklové, která je vkusně propojila se současnými trendy, se na jevišti odehrávaly scény z různorodého prostředí. Díky herecky dobře vedeným pěvcům se divák rychle orientoval, a to i díky velkým panelům po stranách, na které se sice celý zpívaný text nevešel, ale divák přesto věděl, oč protagonistům jde; to i v němčině.

Zcizovacím prvkem se stala obrazovka na horizontu jeviště, na které se promítaly reportáže ze současného dění – požár Říma či záchrana Lygie v aréně. Hrálo zákulisí i jeviště, hercům stačilo se jen otočit do publika či zády k němu. Milý byl i vstup očitého svědka, historika Publia Cornelia Tacita, ze záznamu k publiku promlouval moderátor Jiří Vejvoda. Režisérovi se dokonce dařily i lehké, nenásilné paralely s nedávnou minulostí, když vizuál césarovy moci připomněl nacismus a exodus křesťanů zase židovské transporty. 

Dirigent Jiří Petrdlík, který dílo nastudoval i dirigoval, měl pod přísnou kontrolou plastickou hudbu, zahrnující jak barbarské rytmy a drásavé disonance (včetně řevu šelem), tak údernou, tympány a fanfárami podpořenou hudbu římské moci, tak i melodickou italskou kantilénu – obraz lásky zajatkyně Lygie a Marka Vinicia, který po jejím přednesu měl jako jediný potlesk na otevřené scéně. V některých obrazech oscilovala hudba mezi operou a muzikálem, zpěv mnohdy kolísal mezi prózou a recitativy. Dramatický spád tomu nahrával, stejně jako ostrá a barbarská (syrská) hudba, často založená na kvičivých tónech dřevěných dechových nástrojů.

Ta byla ještě umocněna zvukařovou prací. Ten nebral na zřetel, že se jedná o operu a přidal decibely, čímž z díla dělal operu rockovou. Některým pěvcům, zejména hlubším hlasům, to neublížilo, vysoké hlasy ale zněly nepřirozeně. A to hned zpočátku, vstupem Nerona, kterému to však přidalo na komičnosti. Zpíval ho Jan Tejkal, tenorista se schopností karikatury herecké i pěvecké. Zkreslený byl i hlas Lygie v podání Vandy Šípové, jejíž křehké podání zajaté princezny proto nepřesvědčilo. Naopak dramatický ráz dostala démonická postava Agrippiny, v podání mezzosopranistky Jany Foff; podtrhl jej i efektní kostým.

Nepříjemný témbr dostaly i sopránové hlasy dětského sboru opery Kajetán, což nijak nenarušilo skvělou přípravu sbormistryně Anny-Marie Lahodové. Sbormistr Jakub Zicha měl na starosti operní sbor, který zastal jak pěvecké party, založené většinou na vokalizaci, tak lomoz davu, podporujícího křesťany v aréně či davu, vrhajícího se na Nerona při požáru Říma. Naopak scény křesťanů působily křehce a půvabně, a to jak pěvecky, tak vizuálně – byli v bílých řízách.

Nejlépe z provedení dopadly hlasy hluboké, zejména postava Marka Vinicia v podání Michala Bragagnola, jehož tenor má tmavší zabarvení, a proto vynikl jeho kulatý témbr. Sympatická byla postava Petronila v podání Jiřího Kubíka, jako arbiter elegantiarum Nerona a strýc Marka Vinicia měl příležitost přinést plasticky se vyvíjející postavu se sonorním barytonem. Příjemně překvapil hutným a velkým hlasem barytonista Jakub Hliněnský, představitel donašeče Chilóna, jenž snad nazvučení nepotřeboval. Po scéně se pohyboval v mikině s kapucí a v závěru se přiznal ke zradě nevinných křesťanů. Úplný závěr patřil křesťanům a Petrovi, představovanému noblesním Josefem Kovačičem, jehož bas zněl méně výrazně.

Ke konci, při dilematu Petra, zda jít, či nejít zpět do Říma, už působil konec rozvlekle. Obecenstvo však inscenaci přijalo ovacemi a děkovalo potleskem i skladatelce Sylvii Bodorové, která se spolu s inscenátory přišla děkovat na závěr představení. Její odvaha napsat tak velkou operu je obdivuhodná a podařilo se jí vytvořit dílo, které oslovuje a dokonce přináší, i když nenápadně, paralely se současností. Je tu srovnání s málo známou operou Gaetana Donizettiho Mučedníci, premiérovanou 18. září 2023 v Theater an der Wien. Tam aktualizace a propojení příběhu s genocidou Arménie v roce 1915 měla odmítavé přijetí. (Reflexi čtěte ZDE.)  To je důkaz, že s tímto tématem je potřeba nakládat citlivě, jakkoli je potřeba ho připomínat. Vždyť historie se pořád, byť v obměnách, opakuje, neboť lidé se odmítají z ní poučit. Tehdy i dnes.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza