středa, 06 březen 2019 08:02

Hybatelem rezonance byla tentokrát Beata Hlavenková

Autor:

„Beata Hlavenková se pohybuje mezi žánry, často je velmi těžké definovat o jaký žánr jde.“

„Za desku Theodoros obdržela cenu Anděl v kategorii jazz a blues.“

„Počkejme si na  Jana Bartoše a Ivo Kahánka, kteří křídlo rozezní tentokrát klasickým repertoárem.“

 

gTfZt0x

 

Cyklus Hybatelé rezonance spojuje jediné – koncertní křídlo C. Bechstein D282. Letos je to už potřetí, co v koncertní síni v klášteře Anežky České zaznívají klavírní recitály. Předchozí dva koncertní cykly byly mimořádné. Saleem Ashkar na nich provedl kompletní Beethovenovy sonáty. Letošní dramaturgie tedy stála před těžkým úkolem. Bylo jasné, že Saleema Ashkara nahradit nepůjde. Dramaturgie vsadila tedy na různorodost.

Cyklus zahájil Tomáš Kačo mixem klasické hudby, jazzu a romské muziky (psali jsme Vlastenec ze zámoří). Mixem jazzu, šansonů a klavírních kompozic do něj v pondělí 4. března přispěla Beata Hlavenková. Pokud bychom chtěli najít interpreta, který by byl typickým představitelem crossover, pak Beatu Hlavenkovou nelze vynechat. Pohybuje se mezi žánry, často je velmi těžké definovat, o jaký žánr vůbec jde. Většina klavíristů, kteří dostanou šanci si sednout ke koncertnímu křídlu C. Bechstein, by asi hrála Chopina. Hlavenková hraje Hlavenkovou.

 

AeZMectu

 

Beata Hlavenková má solidní průpravu. Skladbu studovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, poté na Konzervatoři Jaroslava Ježka a absolvovala na University of Massachusetts v oboru kompozice, včetně jazzové kompozice a aranžování. Spolu se svým manželem Patrikem Hlavenkou založila na JAMU vůbec první vysokoškolská studia jazzové hudby v ČR. Své první autorské album Joy for Joel natočila v USA v roce 2009, následovaly desky Theodoros (Cena Anděl v kategorii jazz a blues), Scintilla a Bethlehem, což ukazuje, že Beata dokáže přinést zcela nový pohled i na tak tradiční materiál, jakým jsou vánoční koledy. K velice úspěšným CD patří též dvojalbum pro děti Pišlické příběhy ve spolupráci s autorem Filipem Rychlebským. Je také autorkou scénické hudby pro experimentální taneční skupinu VerTeDance, kterou při představení sama hraje, a filmové hudby, naposledy k filmu režiséra Davida Ondráčka z roku 2018 Dukla 61. Dlouhodobě spolupracovala s Lenkou Dusilovou, s níž natočila dvě alba s Baromantikou, a velmi originální projekt Eternal Seekers, na kterém se podílela autorsky, hráčsky i aranžérsky. Zvuk stejnojmenné desky tu ovlivnilo i klarinetové kvarteto Clarinet Factory. Hraje také na dvou deskách Věry Martinové, se kterou odjela v roce 2006 turné.

Pro pořadatele koncertů je ovšem Beata Hlavenková tak trochu noční můrou. Sice oznámí, jaké skladby bude hrát, během koncertu ovšem mění pořadí skladeb, nedodržuje jejich délku, často začne  během skladby improvizovat. Však také v programu pondělního koncertu bylo napsáno, že během koncertu „nejspíš“ zazní následující skladby, ovšem „v pořadí, které není nikdy dopředu úplně dané“. Což se také stalo. Kostrou koncertu byla její deska Theodoros, což jsou klavírní kompozice na jednotlivé měsíce roku, navíc označované řecky. Deska Theodoros obdržela cenu za jazz a blues právem, jde o čistokrevný klasický jazz s celou řadou prvků klasické hudby. Hlavenková rozdělila prezentaci jednotlivých skladeb do čtyř bloků, z nichž nejzajímavější se mi zdál blok první (Ianouarios až Maios).

 

-UnBKp6t

 

Mezi jednotlivé bloky potom vkládala Beata Hlavenková skladby ze svých dalších desek, počínaje  skladbami Bullrbyn a Rainy Afternoon  z alba  Joy for Joel nebo Timelessness a Infancy z alba Scintilla. Obě posledně jmenované skladby jsou zpívané beze slov, Na křídle byl položen sampler, který jí umožnil jednak vrstevnatou klavírní hru, jednak doprovodné hlasy, ale i dozvuky. Zazněly také skladby ze zatím posledního alba Betlehem, na němž velmi inovativně zpracovává notoricky známé vánoční koledy, kterým dává neobvyklé harmonické souvislosti, přechází z moll do dur nebo je improvizačně rozvíjí. Koledy ale na pořadu nebyly. Kromě známých koled jsou na desce i vlastní skladby, mohli bychom říci „pastorálky“, a tři z nich, Omnia vincit amor, Emmanuel a Love, jsme měli možnost místo koled slyšet.

Již několik let se Hlavenková věnuje písňové tvorbě. Texty si vybírá mezi básněmi Bohuslava Reynka a Petra Borkovce. Reynkovy básně, zvláště z jeho poslední sbírky Odlet vlaštovek, z níž si vybrala básně Husa v mlze a Vzpomínka na samotu, jsou expresivně melancholické - a tomu se přizpůsobila i hudba Beaty. Expresionistická, ale nikoliv melancholická je jeho báseň Radost ze sbírky Rty a zuby. Zpěv Beaty Hlavenkové je něco mezi šansonem a jazzovým zpěvem. Dobře intonuje, má rytmické cítění, dokáže pracovat s hlasovými polohami. V některých písních se mi ale nelíbila její barva hlasu a určitá jednotvárnost, což třeba při písních beze slov z alba Scintilla nebylo.  K písni Mehwa na báseň Petra Borovce si Beata pozvala slovenského trumpetistu Oskara Töröka. Török má výbornou techniku, upoutá skvělou dynamikou. Bude hrát i na připravovaném Beatině albu, které má vyjít v květnu a které bude složeno právě z písní na motivy Reynkovy a Borkovcovy poezie. Představí se na něm nejen jako trumpetista, ale také jako zpěvák a hráč na bicí.

 

egxHvdXs

 

Na závěr koncertu byl ještě přídavek. A došlo i na koledu – tu nejslavnější. Improvizací na Tichou noc, která jen tak na okraj v podání Beaty Hlavenkové letí na YouTube, se skladatelka i interpretka v jedné osobě s publikem rozloučila. Mimochodem s publikem, které bylo oproti běžnému koncertnímu publiku Rudolfina nebo Smetanovy síně výrazně mladší. Publikum, které mělo zapnuté své mobily a koncert si nahrávalo. Chápu snahu pořadatelů přinést diverzitu, něco, co by bylo jiné, než jsou běžné klavírní recitály. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že celý pořad, tak jak byl komponován, se hodil daleko více do některého z hudebních klubů než do koncertní síně Anežského kláštera.

Nebývá zvykem, aby recenzent hodnotil i nástroj. Většinou se spokojíme s konstatováním, že interpret hraje na housle z dílny XY z roku 17.. , maximálně ještě s konstatováním, díky které nadaci má šanci na takový nástroj hrát. Přesto bych rád napsal pár slov o zvuku koncertního křídla C. Bechstein D 282. Basové tóny znějí famózně. U žádného nástroje jsem tak nádherné hloubky neslyšel. Vysoké tóny naopak zní jemňoulince. Myslím si, že to není zrovna ten pravý nástroj pro víceméně jazzové kompozice. Počkejme si tedy na  Jana Bartoše (8.4.2019) a Ivo Kahánka (10.6.2019), kteří jej rozezní tentokrát klasickým repertoárem.

 

hD4SfltV

 

Foto: Zdeňka Hanáková

 

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.