„Samek zazpíval s u nás málo slýchaným citem pro specifika Smetanovy hudby.“

„Univerzální nasazení Jany Sibery napříč styly i obory bylo obdivuhodné.“ 

„Prýgl v celé Vodníkově roli dosud nevystoupil. Byl to výkon tím obdivuhodnější.“

„Uramová zazpívala Bacha bezpečnou technikou a se sympatickou dávkou ušlechtilosti v hlase.“

„Výkon Kateřiny Englichové letošní dramaturgii vhodným způsobem korunoval.“

I když měly letošní Litoměřické svátky hudby podtitul, že se jedná už o šestý ročník a že budou repertoárem a dramaturgií připomínat sté výročí vzniku Československa, charakterizovala je podle mého názoru mnohem lépe jiná číslice. Všechno jakoby bylo přizpůsobeno číslu tři.

Považte: konaly se celkem tři koncerty, které na plakátě symbolizovala fotografie trojice umělců. Každého z nich bylo možné považovat vždy za hvězdu toho „jeho“ festivalového večera. Litoměřice ale zdobily i dlouhé bannery, z nichž vyplývalo, že každý z koncertů má ne jednoho hvězdného protagonistu, ale – hned tři. Takže třikrát tři umělci pro tři festivalová vystoupení… Raději už vás tou matematikou přestanu unavovat; jen si neodpustím doplnění, že osobitá trojice zdobila i titulní list festivalové programové brožury. Výtvarně stylizovaná montáž s pány Smetanou, Dvořákem a Janáčkem neměla nechat nikoho na pochybách, že tentokrát půjde opravdu především o hold české hudbě.

O prvním večeru informovala Klasika Plus už dříve: v pátečním zahájení vystoupili na pódiu jezuitského kostela Zvěstování Panně Marii v čistě dvořákovském programu houslista Václav Hudeček, violoncellista Ivan Vokáč a Tomáš Brauner coby dirigent Plzeňské filharmonie. Že byl oním plakátovým lákadlem v tomto případě Václav Hudeček (který je ostatně tváří festivalu už od jeho založení), asi nikoho nepřekvapí. Kdo ale symbolizoval sobotní program s názvem Pocta české opeře? Na plakátech to byla sopranistka Jana Sibera, a jak se ukázalo, určitě plným právem.

Rozhodně to nebylo jen proto, že se jednalo o jedinou dámu v jinak čistě pánské sestavě a že dát jí prostor na plakátech bylo nutným gentlemanským gestem. Své mediální místo na slunci by si totiž zasloužil každý z další festivalové trojice. Kromě Jany Sibery vystoupili na koncertě také tenorista Richard Samek a basbarytonista Boris Pýgl, tedy v prvním případě zkušený pěvec přinejmenším evropského renomé a ve druhém mladý nadějný umělec, který na sebe strhl pozornost senzačním umístěním ve finále loňské Domingovy pěvecké soutěže Operalia. Doplňující informací, že uvedené tři pěvce doprovodila opět Plzeňská filharmonie v čele s Tomášem Braunerem, už si tu trojkovou dokonalost nebudeme kazit, viďte?

Což byl samozřejmě jen ubohý pokus o vtip, protože právě uvedený orchestr se postaral o více než důstojný úvod koncertu. V předehře ke Smetanově Hubičce prokázal, že on i jeho dirigent mají pro český repertoár plné pochopení, takže zřídka slýchaná ouvertura zazněla jako brilantní a hudebně nápaditá instrumentální miniatura. Hned v následujícím čísle se představila v nejlepším možném světle Jana Sibera; Vendulčina ukolébavka ze stejné opery „Hajej můj andílku… Letěla bělounká holubička“ totiž jejímu lehkému lyrickému sopránu dokonale vyhovuje; a přičteme-li k výslednému dojmu zpěvaččin cit pro text i situaci, v níž se hrdinka opery v daný okamžik nachází, nelze než sopranistce vyslovit maximální uznání. Podobný dojem ale zanechal po doznění Vodníkovy árie „Běda, běda“ i Boris Prýgl. Uvážíme-li, že si svůj repertoár dosud buduje a že v celé Vodníkově roli dosud nevystoupil, byl to výkon tím obdivuhodnější. Prýgl totiž disponuje krásně zabarveným a technicky dobře ovládaným hlasem a jako Vodník působil impozantně i na koncertním jevišti. Zůstane-li basbarytonista českým divadlům věrný, máme se do budoucna určitě nač těšit. Richard Samek pak spolehlivě a s u nás málo slýchaným citem pro specifika Smetanovy hudby zazpíval kratičkou árii Vítka „Z tvých sladkých úst jak slyším rád“ z Tajemství. Nemělo by se zapomínat, že Bělohlávkova nahrávka Dalibora se Samkem v titulní roli byla v roce 2016 nominována na prestižní cenu Opera Award (tzv. „operního Oscara“) a že to byla ze značné části právě pěvcova zásluha…

Seriozního ducha večera sympaticky narušil další bod programu, v němž si Samek s Prýglem hravě střihli duet „Znám jednu dívku“ z Prodané nevěsty. Do třetice neopustil tenorista jeviště ani v dalším výstupu. Jana Sibera se v něm znamenitě vtělila do úlohy Mařenky ve slavném „Věrném milování“ a oba se zasloužili o další bouřlivě aplaudovaný bod večera. Rozvernost pak opět vystřídala melancholie dvojzpěvu Bohouše a Julie „My cizinou jsme bloudili“ z Dvořákova Jakobína. Sibera i Prýgl ho dokázali zbavit prvoplánové plačtivosti, ale vybavili ho jakousi představitelsky uvěřitelnou něhou, což bylo zjevně i úmyslem Tomáše Braunera, který se s spolu s orchestrem postaral o citlivý a promyšlený doprovod.

Z uvedeného vyplývá, že v posledních dvou vstupech se Jana Sibera utkala s rolemi různých sopránových oborů. Z opravdu jiného světa se tak tím spíš zdála být Janáčkova Jenůfa, jejíž Modlitbu zazpívala zpěvačka hned potom. Přesto si s ní ale poradila technicky velmi dobře a se značným pochopením pro takřka každé slovo tohoto křehkého hudebního vyznání. Skoro se v tu chvíli chtělo zvolat: Více takového Janáčka!

Finále večera už však patřilo bloku ukázek z Dvořákovy Rusalky. Richard Samek ho započal se suverénně zazpívanou árií Prince „Vidino divná, přesladká.“ Vystřídala ho opět Jana Sibera s „povinnou“ árií o měsíčku a znovu použila týchž předností, jako předtím v Janáčkovi. Nebylo tedy divu, že se stalo toto číslo jednou z nejnadšeněji přijatých částí programu. Sugestivní závěr opravdu vydařeného večera patřil všem jeho protagonistům stejnou měrou: Samek působivě dovedl svého Prince od zoufalství až k odevzdané smrti v Rusalčině náručí, Sibera si úctyhodně poradila s hutnou orchestrací a dokázala jí navzdory prosadit svůj lyrický soprán a Boris Prýgl jako Vodník náležitě hřímal své opakované varování z varhanního kůru, čímž bylo přirozeně docíleno téměř nadpozemského zvukového efektu.

Suma sumárum: zmíněné „The best of Czech Opera“ vyznělo s uvedenými umělci jako opravdu důstojná pocta Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi. Každý z pěvců dokázal nějakým způsobem příjemně překvapit, nicméně pomyslnou palmu vítězství bych opravdu přisoudil Janě Sibeře, jejíž univerzální nasazení napříč styly i obory bylo skutečně obdivuhodné. 

Litoměřický sobotní koncert každopádně nastavil festivalovou laťku hodně vysoko. Jak v porovnání s ním obstál třetí a poslední, který – tak jako v loňském roce poprvé – překročil hranice města a konal se v kostele svatého Václava v Lovosicích? Nutno hned na počátku konstatovat, že měl v den konání trochu smůlu – jeho avizovanou trojici umělců kvůli akutnímu onemocnění nedoplnila sopranistka Kristýna Kůstková. V programu tak muselo operativně dojít k několika změnám. Bez znalosti tohoto faktu by však nejspíš nikdo nepoznal že se jedná de facto o improvizaci, protože se opět jednalo o skvělý hudební hodokvas bez zjevných kompromisů.

Roli předehry zde splnila jiskrné Vivaldiho Concerto G dur „alla rustica“ v podání komorního souboru Barocco sempre giovane. Zhruba pětiminutová třívětá skladba se krásně hodila do barokního interiéru chrámu a odhalila hudební těleso jako profesionálně skvěle připravený a sehraný soubor. Ten poskytl výtečné zázemí i teprve čtyřiadvacetileté sopranistce Nikole Uramové. Bachovy árie „Schafe können sicher weiden“ a „Bist du bei mir“ zazpívala bezpečnou technikou a se sympatickou dávkou ušlechtilosti v hlase i v interpretaci zpívaného slova. Vzápětí ji však vystřídala další „dívka z plakátu“, populární harfistka Kateřina Englichová. Spolu s orchestrem sice narušila až dosud jednotný hudební styl výletem do Debussyho Tanců pro harfu a smyčce, ale proplula mezi tanci „sakrálními“ a „profánními“ s nesmírnou elegancí a sugestivitou. Osobně jsem nakonec litoval, že se hudebního impresionismu přece jen nevešlo do programu trochu více… O návrat k baroku se následně přičinila opět Nikola Uramová s další dvojicí vokálních čísel, která se do programu dostala až po odřeknutí Kristýny Kůstkové. Didonina lamentace z Purcellovy opery Dido a Aeneas a Vivaldiho „Domine Deus“ každopádně opět představily sopranistku jako inteligentní a univerzální pěvkyni, jejíž budoucí umělecké kroky bude určitě zajímavé sledovat.

O jedinou, ale výraznou připomínku českého repertoáru se vzápetí sólově zasadila Kateřina Englichová. Fantazie na symfonickou báseň Vltava od Hanuše Jana Trnečka je obdivuhodným dílem; neprosazuje osobnost aranžéra na úkor skladatele, ale ponechává dílu značnou část autentického půvabu a je navíc pro interpreta opravdovou výzvou. Englichová ho provedla s pokorou ke Smetanovi i s patřičnou technickou brilancí a její výkon myslím letošní dramaturgii festivalu vhodným způsobem korunoval.

Englichová poté doprovodila Uramovou ve slavné árii „Lascia ch’io pianga“ z Händelova Rinalda, aby se poté sopranistka – už s doprovodem Barocco sempre giovane – rozloučila s publikem překvapivě vyzrálou interpretací Händelova „Piangero, la sorte mia“ z Julia Caesara.

Závěr koncertu patřil souboru a Kateřině Englichové a jejich veskrze příjemnému zprostředkování Händelova Koncertu pro harfu a smyčce B dur se slavnou melodií, obsaženou ve vstupním Andante. Tak jako předchozího večera, skončil i ten třetí a závěrečný opakovanými standing ovations, umocněnými ještě přídavkem v podobě Bachova a Gounodova „Ave Maria“ v mile pokorném provedením všech protagonistů.

Uspořádat festival těchto kvalit v Litoměřicích i Lovosicích považuji i letos za malý zázrak. Manželé Alena a Zdeněk Kuldovi ze spolku Musica et Educatione si určitě už pošesté oddechli, že to mají i tentokrát za sebou, ale jak je znám, s dovolenou to určitě přehánět nebudou a začnou nejpozději za týden pracovat na přípravách dalšího ročníku. Určitě jim budu opět držet palce, protože za hudební tradicí, kterou vytvořili na severu Čech vskutku z ničeho, stojí za to se vydávat každoročně.

Foto: Radovan Šubín