„Zpěvák musí zvolit repertoár, který bude na míru pasovat k jeho hlasu a zároveň bude dostatečně nosný… Veronika Hajnová to dokázala na sto procent.“

„Hned první písní nás interpretka vtáhla do této vášnivé a romantické atmosféry.“

„Zpěvák musí být dobře školeným profesionálem, ale zároveň citlivým a vnímavým interpretem s otevřeným srdcem. A právě tak se publiku představila.“

Národní divadlo Brno pořádá sólistům komorní pěvecké recitály, ve kterých mohou své umění ukázat ještě i na jiném než operním repertoáru. Mezzosopranistka Veronika Hajnová-Fialová tak připravila brněnskému publiku krásný večer písněmi ruských romantiků. Zběsilé noci, lehkovážné noci, smutné noci, leč po nich jitro… To je velmi případný podtitul reflexe, která podrobně popisuje charakter i náladu písní a zhudebněných textů a oceňuje, jak pěvkyně zachytila a vyjádřila mnohotvárnost emocí vtělených autory do jednotlivých písní. 

Kam se má člověk čtvrtečního večera v Brně po dlouhém namáhavém dni vydat? Kde se má zastavit a zklidnit, nabrat nové síly, nový dech a nový nadhled? Kde má občerstvit své srdce i ducha, zatímco vlahý jarní deštík zlehka svlažuje ulice města? Velmi přitažlivou možností a zaručeně správnou volbou může být například písňový recitál. Nenalezneme výmluvnějšího vyjádření myšlenek a citů, než kterého lze docílit právě ve spojení lidského hlasu s hudbou a poezií. A kdo hledal takové zklidnění a občerstvení duše, mohl je nalézt na písňovém recitálu mezzosopranistky Veroniky Hajnové-Fialové v Křišťálovém sále Staré radnice…

V současné době patří mezi přední sólistky Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Studovala zpěv na konzervatoři v Bratislavě, kde rovněž vystudovala i Vysokou školu múzických umění, poté se zúčastnila několika mistrovských kurzů v Čechách i Německu, působila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, od roku 2004 byla sólistkou Státní opery Praha a od sezóny 2012/2013 působí jako operní sólistka v Brně. Veronika během své umělecké kariéry nastudovala úspěšně řadu operních rolí, získala za ně  významná ocenění. Vedle toho se však také věnuje studiu písňové tvorby velkých světových skladatelů. Písně Roberta Schumanna a Fryderyka Chopina uvedla například na Chopinově festivalu v Mariánských lázních, písně Gustava Mahlera představila na Festivalu zakázané hudby v Terezíně a poté i v Itálii. Pro čtvrteční recitál zvolila tvorbu dvou ruských skladatelů období vrcholného a pozdního romantismu – Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Rachmaninova. Ačkoliv oba skladatelé jsou známí především tvorbou jiného žánru, oba dva měli k písni velmi vřelý osobní vztah, jak je znát z počtu písňových cyklů, které složili, nebo také z pečlivého výběru básní a básníků, na jejichž texty tvořili. Pro posluchače mohl být výběr zrovna těchto dvou skladatelských jmen pro písňový recitál poněkud překvapivý, avšak možná právě proto zároveň tak lákavý. A večer pro ně rozhodně nebyl zklamáním.

Každý zpěvák při tvorbě sólového recitálu čelí velké výzvě – musí zvolit takový repertoár, který bude na míru pasovat poloze a charakteru i výrazovým možnostem jeho hlasu a zároveň bude dostatečně nosný, aby si dokázal získat posluchačovo srdce a udržet jeho pozornost až do konce. A Veronika Hajnová to se svými spoluhráči v tomto ohledu dokázala na sto procent. Na klavír ji po celou dobu velmi citlivě doprovázela svou barevnou hrou klavíristka Galina Aleshkevich a poetičnost večera doplnil procítěnou hrou na violoncello Robert Kružík, který je v současné době známý jako dirigent NDB nebo hostující dirigent Filharmonie Brno a jiných těles. Mezi všemi spoluhráči vládlo absolutní souznění při tvorbě vybrané romantické hudby, což umožnilo v Křišťálovém sále vytvořit atmosféru, která posluchače hned od prvních tónů vtáhla do přednášené hudební poezie.

Recitál byl záměrně rozdělen na dvě poloviny. V první z nich zpěvačka přednesla písně pouze z pera Čajkovského a po krátké přestávce navázala výběrem z písňových cyklů Sergeje Rachmaninova. Pořadí písní v první půli zvolila tak, aby vytvořila celistvý výpravný oblouk, hovořící o lásce. Čajkovskij své písňové cykly tvořil často v těžkých, citově vypjatých obdobích, kdy se právě sem rád utíkal. Píseň  mu dala prostor tvořit hudbu, která velmi výmluvně tlumočí vášněmi rozbouřené nitro  a přináší zároveň uvolnění. Hned první písní koncertu Řekni o čem (Šest písní, op. 57) nás interpretka vtáhla do této vášnivé a romantické atmosféry, podtržené trojím zvoláním: „Láska, láska, láska!“ Ve druhé písni Ni slovo ( Šest písní, op. 6) dostalo pojetí lásky spíše bolestně naříkavý charakter. Po písni Zběsilé noci (Dvanáct písní, op. 60), v níž počáteční melancholická atmosféra přecházela ve vášnivou bouři citů, přišlo drobné uvolnění a útěcha v písni Proč jsou růže tak bledé? (Šest písní, op. 6), ve které bylo možné zaslechnout čistou upřímnou zamilovanost. Ta však záhy přešla v tesklivý zpěv písně Jen opuštěné srdce (Šest písní, op. 6), ve které tklivé tóny violoncella podtrhly onu opuštěnost, vyjádřenou ve slovech básníka i v melodii sólového partu. Po krátkém intermezzu sólového klavírního výstupu paní Galiny Aleshkevich, která posluchačům dopřála krátký emoční oddech a poeticky zahrála skladbu Sněženka z Čajkovského cyklu Roční doby, se však bolest z nešťastné lásky opět vystupňovala v písni Což nejsem jako tráva v krajině? (Sedm písní, op. 47). Záhy se pak posluchač mohl dočkat nadějných tónů v písni Chví se slza (Šest písní, op. 6), ve které ještě zaznívaly i všechny rozpory lásky, avšak v písni První shledání (Šest písní, op. 6) už byl prostor pouze pro čistou radost z lásky. „Pryč je chmurné odloučení. Hodina shledání udeřila,“ znělo sálem. A tento nadějný příslib, který vskutku dobře koresponduje s přicházejícím jarem, vyústil v píseň plnou vroucí a upřímné vděčné lásky s názvem Jestli svítá (Sedm písní, op. 47), v jejímž závěru každému posluchači jistě přeběhl mráz po zádech – díky intenzivní hudbě, kterou Veronika Hajnová dokázala hluboce procítit a svým krásným zpěvem vystihnout a předat publiku.

Chce-li zpěvák dobře odstínit všechny tyto v písních zahrnuté emoce a vášně, musí být nejen velmi dobře školeným profesionálem, ale zároveň velmi citlivým a vnímavým interpretem s otevřeným srdcem. Právě taková se publiku představila Veronika Hajnová-Fialová. Její zpěv byl dokonale čistý a uchu příjemný ve všech polohách, ale zároveň dokázala podmanivým a přesvědčivým přednesem posluchače skutečně vtáhnout do ztvárněných pocitů, děje nebo obrazů. Její projev působil velmi přirozeně a upřímně. Bylo znát poctivé nastudování repertoáru, ale také osobní zanícení a hluboké prožití každé písně –  každého textu vloženého do romantických melodií s mnoha různými výrazovými i dynamickými odstíny, dokonce i každého slova a jednotlivých tónů, které měly v písních každý svou vlastní určitou  nosnou hodnotu. Ocenění si zaslouží fakt, že se zpěvačka nesnažila o umělý dojem vyvolaný přeháněním emocí a afektů nebo  vynášením odlišných pasáží do dynamických extrémů, ke kterým by interpreti romantické hudby mohli inklinovat, ale  které by jistě v tomto případě působily nepřirozeně a násilně. Naopak, zpěv Veroniky Hajnové působil v každém ohledu přirozeně s poctivou snahou o sdělení příběhu či dojmu obsaženého v básnických textech písní. Její naprosto profesionální vystupování se projevilo i tehdy, když se nenechala rozhodit ani okamžitým potleskem publika po každé písni, zatímco ona sama napínala atmosféru až do posledního tónu, který by ráda nechala doznít ve chvilce ticha. Ani  tato drobná nespolupráce publika nemohla narušit vytvořenou poetickou atmosféru celého večera.

Ve druhé polovině koncertu stála sólistka před úkolem docela jiným – měla svým hlasem a přednesem vytvořit dojem či obraz „snu“, „šeříku“ či „ostrova“, o kterých vypovídaly texty v písních Sergeje Rachmaninova (Sen, Šest písní, op. 8, Šeřík, Dvanáct písní, op. 21, Ostrov, Dvanáct písní, op. 14). Ani to však nebyl pro Veroniku problém, neboť její přirozený přednes a příjemná barva jejího hlasu umožňovala zrcadlit i tyto obsahy, vyvolávající dojem nepolapitelného snu, přivolávající vůni šeříků či zpřítomnění vzpomínky na vzdálený ostrov. Odlehčenější a poněkud poetičtější start druhé části koncertu se poté opět přenesl k tematice lásky písní Smutná noc (Patnáct písní, op.26), kterou velmi příhodně a výmluvně zakončilo nepředvídatelné odbíjení zvonů Staré radnice. Na tvářích posluchačů vyvolalo lehký úsměv. Plná očekávání lásky byla píseň Čekám na tebe (Dvanáct písní, op. 14), která byla zakončena doslova výkřikem vášně, sólistkou bravurně zazpívaným. Po klavírním sólu paní Aleshkevich, která nyní přednesla píseň Je zde krásně v klavírním aranžmá Vladimira Askenazyho, následoval jakoby ostýchavý příchod červánkového jitra, který svou barevnou nižší polohou hlasu přivolala sólistka písní Jitro (Šest písní, op. 4), a po něm zase vyzpívala publiku hlasem plným nářku a smutku svou něžnou, leč nenaplnitelnou lásku v písni Zamilovala jsem se (Šest písní, op. 8). Dále promlouvalo violoncello. Robert Kružík  naprosto čistou hrou s jemným zpěvným vibrátem procítěně přednesl Vokalízu, op. 34, kterou Rachmaninov přepracoval z posledního kusu svých Čtrnácti písní, op. 34, takže dokonale zapadla do celé dramaturgie koncertu. Následovaly poslední dvě, však o to pěvecky náročnější písně. V písni V tichu noci (Šest písní, op. 4) bylo hrou rozmanitých hlasových poloh a výrazových prostředků  i barvitější harmonií ztvárněno vášnivé vyznání lásky, které mohlo být jakousi závěrečnou celistvou výpovědí o tématu lásky prostupujícím celý recitál. Na závěr příhodně zazněla píseň Jaro přichází (Dvanáct písní, op.14). Byla skutečným zrcadlením té nevyhnutelné radostné naděje z nového života, nového začátku, které jaro přináší.

Provolání „Bravo!,“ které následovalo ihned po doznění posledního tónu, bylo jasným signálem úspěšného přednesení celého recitálu i úspěchu celkové dramaturgie večera. Spokojenost samotných interpretů a radost ze společného tvoření krásné hudby zase vyjádřilo jejich upřímné vzájemné objetí. O kvalitách sólového přednesu zpěvačky, jejíž zpěv zářil po celý večer křišťálově jasně a čistě právě tak jako lustry v Křišťálovém sále, není pochyb. Je nutné však rovněž velmi ocenit po celou dobu citlivý a hudebně barevný klavírní doprovod paní Galiny Aleshkevich, jejíž přednes a způsob hry vždy korespondoval s přednesem sólistky i charakterem písně. Klavírní part v Čajkovského písních byl spíše v pozici doprovodné role, což paní Aleshkevich dokázala po celou dobu respektovat tak, aby vždy vynikl sólový hlas a jeho přednášený afekt, o to více však hrál klavír barvitější a sólovou úlohu v písních od Rachmaninova, které zahrála Galina Aleshkevich rovněž bravurně. Dozněly tóny, dozněl nadšený potlesk posluchačů a zůstala čistá radost. Srdce posluchačů pookřála. Mohli s projasněným výrazem ve tvářích odcházet naplněni do svých domovů. Do Brna i s tímto večerem a jeho písněmi přišlo jaro. A s ním „láska, láska, láska!“

Foto: Marek Olbrzymek, Národní divadlo Brno