„Diriguje bez snahy zalíbit se publiku. Slouží hudbě a kolegům, ukazuje, napovídá, vede, předjímá, podrobně komunikuje.“

„Měl na pódiu Javůrkovou, Kosku a opět Goldscheidera. Poslouchat měkoučký souzvuk čtveřice hornistů byla mimořádná radost.“

„Symfonie stojí mezi konvencí a invencí, mezi tradicí a pohledem kupředu. Není novátorská, ale rozhodně stojí za poslech.“

Program Pardubického hudebního jara obsahuje řadu významných jmen tuzemských interpretů, počínaje tělesy z Pardubic – Komorní filharmonií a orchestrem Barocco sempre giovane – přes Lukáše Vondráčka a Petra Nekorance po Haasovo kvarteto a Cappellu Marianu a konče Hradišťanem, Melody Makers a Musicou Bohemicou. Úvodní pondělní koncert v tomto kontextu ozdobil orchestr PKF-Prague Philharmonia.

Dirigentem a sólistou byl Radek Baborák. Nejen jako skutečná, i když velmi neokázalá hvězda a jako skvělý muzikant, ale také zcela případně coby pardubický rodák, slavící navíc ten den narozeniny. Byl nejen interpretem, ale určitě do nějaké míry i dramaturgem koncertu, opakovaného na východě Čech den po vystoupení v abonmá tělesa v metropoli. Za druhou polovinu večera s díly Carla Heinricha Hüblera a Carla Czerného mu patří pražský i pardubický dík. Byly to skutečné objevy – a příjemné.

Akustika Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích je suchá, vše je blízko a hodně dobře slyšet, zvuku je na sál možná až příliš. Na samém začátku Mendelssohnovy předehry ke Snu noci svatojánské – díla nesporně geniálního sedmnáctiletého mladíka – bylo na několika tónech v ne zcela dokonalé souhře slyšet nesoustředění, ale pak už PKF hrála, jak jsme zvyklí, jak je jejím standardem. Přesně, motivovaně, s lehkostí ve smyčcích a krásou v dechových nástrojích. Sen noci svatojánské, to je typicky romanticky vybuzená fantazijnost a spolu s ní i tvůrčí naladění na vlnu mozartovské jasnosti a ekonomičnosti. V dané akustice vyzněla předehra sice trochu robustněji, ale snový dovětek, který ji zakončuje, byl přesně tím, co dělá toto větší, ale stále ještě komorní těleso od počátku vzorem interpretační preciznosti a oduševnělosti… A Radek Baborák? Diriguje očividně bez nadbytečné snahy zalíbit se publiku. Slouží pragmaticky hudbě a kolegům, má věcná a střídmá gesta, ukazuje, napovídá, vede, předjímá, s hráči podrobně komunikuje ve věci artikulace, výrazových a dynamických proměn, a to gestem i ústy.

V druhé skladbě večera už byl s hornou v ruce primárně sólistou, interpretem, který orchestr občas, na rozhodujících místech (a nebo když může) jen gestem podpoří a postrčí nebo utvrdí ve správnosti. Pátý Koncert pro dva lesní rohy a orchestr v tónině Es dur je jedním z nejhranějších děl Františka Antonína Rösslera-Rosettiho – staršího Mozartova současníka, jehož hudba je stylově velmi blízká vídeňskému klasicismu. S Radkem Baborákem se tu v moc pěkném světle představil dvacetiletý britský instrumentalista Benjamin Goldscheider, muzikant sice už nehovořící česky, ale s jasně danými předky pocházejícími z Čech. Je finalistou soutěže BBC Young Musician Competition z roku 2016,  podle časopisu BBC Music Magazine “vycházející hvězda” a podle časopisu Gramophone “ten, kterého je třeba si všímat”. Byl Baborákovým žákem v Akademii Barenboim-Said v Berlíně. Skladba exponuje oba sólové nástroje v těsné blízkosti a propojení, party jsou jakoby téměř srostlé – a oba hráči zněli a souzněli velmi přesně, ve stylovém i hráčském souladu. Rosettiho kompozice není příliš výbojná, místy vyznívá téměř pastorálně. A pokud je do ní vtělena virtuozita, v podání těchto hráčů odezněla s naprostou samozřejmostí – lesní roh se v jejich rukou zdál být tím nejsnadněji ovladatelným nástrojem; což samozřejmě není ve skutečnosti pravda.

Skutečným objevem byl Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr od drážďanského hráče na lesní roh Carla Heinricha Hüblera. Je možné, že „hornisté o něm vědí“, jak se vyjádřil Radek Baborák, ale skutečností je, že v Čechách se v poslední době, nebo možná ještě vůbec nikdy, tento zhruba čtvrthodinový „kus“ nehrál a nehraje. Hübler, jehož život se uzavřel v sedmdesáti v roce 1893, působil po dlouhá desetiletí v kapele u saského dvora. Byl ve své době uznávaným virtuosem. V říjnu 1849 byl jedním z interpretů soukromého domácího uvedení Schumannova právě dokončeného Koncertního kusu pro čtyři lesní rohy a orchestr, tehdy jen s klavírem. Neobvykle koncipované a dodnes obtížně hratelné dílo ho natolik zaujalo, že sám zkomponoval své vlastní ve stejné formě. A zřejmě se snažil využít znalosti hry na lesní roh tak, aby napsal skladbu „lepší“, tedy alespoň z hráčského hlediska, než je ta Schumannova. Tak, jak nyní zazněla, je zajímavá! Pouští se do výraznějších a lyričtějších kantilén, méně upomíná na fanfáry a lovecké signály a není tak vysoko posazená. Je koncipována v jednom proudu, ale přesto s přehledným tempovým a výrazovým členěním na části či věty. Má výrazně profilovaná hudební témata, pěkná místa, kdy čtveřice sólových nástrojů zaznívá sama, nápaditá místa jejich střídání i šikovně napsané doprovody a orchestrální mezihry. Radek Baborák měl s sebou na pódiu Kateřinu Javůrkovou, Mikuláše Kosku a opět Bena Goldscheidera. Byla mimořádná radost je poslouchat ve výměnách i ve vzácně měkoučkém souzvuku, v dialogu mezi sebou i s orchestrem, byla radost poznat tak chytlavou hudbu. Kéž by se ujala!

A skutečným objevem byla i půlhodinová 1. symfonie Carla Czerného, dílo oscilující stylově kolem Beethovena, Schuberta, Webera a dalších autorů stojících na pomezí dvou hudebních stylů a pocitů – klasicistního a romantického. Czerny žije v obecném povědomí jako autor klavírních etud, ale napsal toho ve skutečnosti mnohem víc – a nic z toho se u nás kupodivu nehraje. Ostatně – i jeho symfonie se v prvních nahrávkách jako  „hudební archeologie“ začaly objevovat až v 90. letech. První z nich přináší překvapivé momenty, nadechuje se místy k velkým gestům, ale je i přesto, že se tak děje v epizodách, logicky rozvíjena. Nejde o nic obskurního. Vyznívá spíše rozverně, chvílemi závažněji s patosem. Nechává v masivních vstupech zaznívat tři trombony a tubu, ale jindy je pohodovější. Graduje a končí nevyhroceně, ale zajímavě. Stojí mezi konvencí a invencí, mezi tradicí a pohledem kupředu. Není novátorská, ale rozhodně stojí za poslech.

Pardubické hudební jaro, za nímž s nadšením stojí Josef Krečmer, začalo s Radkem Baborákem opravdu zajímavě.

Foto:Lada a Miloš Kolesárovi, 1x Petr Veber