„Právě v těchto okamžicích člověku naskočilo: Je mnoho výborných houslistů – ale pak je tu Gil Shaham!“

„Klavírista Martin Stadtfeld místy dominoval, místy jen skromně doprovázel, to vše bez ambice upoutat na sebe pozornost, přesto byl nepřeslechnutelný.“

„Byl to ten vzácný okamžik, kdy obecenstvo i hráči dýchají v jednom rytmu.“

Už se stalo pravidlem, že Jan Vogler, intendant Drážďanských hudebních slavností, které se konají od poloviny května do poloviny června, pořádá koncerty s hlavičkou festivalu i mimo hlavní dobu jeho konání. Večer nazvaný „Carte blanche“, který se uskutečnil ve velkém sále drážďanského Paláce kultury ve středu 13. března, byl opravdu mimořádný. Nejen jmény účinkujících umělců, ale i dramaturgií a provedením. 

Violoncellista Jan Vogler pozval do Drážďan houslistu Gila Shahama a klavíristu Martina Stadtfelda. S oběma čas od času hraje, ale všichni tři společně se sešli poprvé. A předvedli výkon, za jaký by se nemuselo stydět dlouho sehrané trio. Výběr skladeb byl promyšlený a vnitřně provázaný: Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 e moll op. 38 Johannesa Brahmse, Sonáta pro housle a klavír F dur op. 57 Antonína Dvořáka a Dvořákovo Trio č. 3 f moll op. 65. Tedy přátelská inspirace a vzájemnost nejen na současném pódiu, ale i reminiscence na vztah obou skladatelů.

Jako první usedli k nástrojům Jan Vogler a Martin Stadtfeld. Voglerovo violoncello znělo v Brahmsově sonátě od prvních taktů naléhavě, lkavě, s velkými emocemi, které podpořil klavír Martina Stadtfelda. První věta, v níž se Brahms vyznává ze své lásky ke Claře Schumannové, je neobyčejně zpěvná, lyrická a pro dobrého violoncellistu je požehnáním. Jan Vogler naplno tlumočil publiku veškerou vášeň a city, jež skladatel do této skladby vkomponoval. Pozornost si zasloužil i Martin Stadtfeld – byl partnerem v dialogu obou nástrojů, místy dominoval, místy jen skromně doprovázel, to vše bez ambice upoutat na sebe pozornost, přesto byl nepřeslechnutelný. Fuga ve třetí větě vyšla oběma interpretům výtečně, oba byli rytmicky precizní a vynikl jak krásný Voglerův tón – měkký, hebký, sametový, tak Stadtfeldův úhoz – křehký, perlivý, i v nejjemnějších pianissimech a tempu vyhraný do poslední noty.

Poté se představil miláček drážďanského publika, americko-izraelský houslista Gil Shaham, v Dvořákově Sonátě pro housle a klavír. Psát o interpretaci Gila Shahama znamená hledat ty nejsubtilnější výrazy pro všechny odstíny jeho hry. Nezaměnitelný zvuk jeho stradivárek z roku 1699, charakteristická zpěvnost, důraznost, ale nikoli robustnost, naprosté ponoření do hry… a především jeho vřelá, skromná a štědrá osobnost otištěná do každého tónu, to vše z něj činí jednoho z největších současných houslistů. Uvádí se, že Dvořákova Sonáta pro housle a klavír F dur z roku 1880 je jakýmsi intimním protějškem Houslového koncertu a moll, který vznikal v téže době. Shaham hraje Dvořáka odromantizovaně, nevkládá do něj okázalost citů, ale vřelost a zpěvnost, pro skladatelovo dílo zcela nepominutelné atributy. To se projevilo již v první větě Allegro ma non troppo, vyzpívané do nejjemnějších ztišení. V druhé větě Poco sostenuto se samozřejmostí rozklenul houslista Dvořákovu melodii, s klavírem pak vedli společně krásný dialog – neokázalý, niterný. V posledním Allegru molto s lidovými nápěvy bylo zřejmé, s jakou chutí oba interpreti Dvořáka hrají – byla to lehkost a průzračnost sama.

Vrchol večera přišel s Klavírním triem č. 3 f moll Antonína Dvořáka (rok vzniku 1883), jednou z nejkrásnějších skladeb komorního repertoáru. Interpretace čtyřvětého díla, trvajícího takřka čtyřicet minut, byla zážitkem, který v posluchači rezonuje velmi dlouho… Tři vynikající sólisté se spojili v jedno srostlé tělo dýchající ve společném rytmu, velkoryse si poskytující prostor a současně hrající v takřka dokonalé souhře. Dvořák vepsal do tohoto tria velkou bolest (smrt matky), současně vážnou až temnou náladu, pochybnosti, nejistotu, úzkost… I zde je podle muzikologů patrný protějšek Dvořákova velkého symfonického díla spadajícího do téhož tvůrčího období – Sedmé symfonie. První věta – vášnivě vypjatá – svádí i k vypjaté interpretaci. Nic proti tomu. Ale trio Shaham – Vogler – Stadtfeld zvolili uměřenější přístup, ne tak okázale projevující veškerý vzdor osudu, ale o to víc vtahující, zasahující posluchače a poskytující mu prostor pro vydechnutí, možná i přemýšlení.

Pokud slyšíme v první větě náznaky pochybností, tázání se, nejistoty, pak je to rozhodně legitimní interpretace! Tento přístup dal hodně vyniknout houslím Gila Shahama, které v okamžicích zjasnění v této větě zněly naléhavě, ne však neodbytně, ztišeně a zároveň s vůdčím hlasem. Právě v těchto okamžicích člověku naskočilo: Je mnoho výborných houslistů – ale pak je tu Gil Shaham! Nádherná druhá věta inspirovaná lidovou písní dává velký prostor klavíru, všichni hráči se ponořili do velkých rozklenutých melodií; tato část vyzněla, jako by všichni tři na našich lidových nápěvech vyrostli. Třetí věta patří díky své citové hloubce a melodické kráse k Dvořákovým nejpůsobivějším pomalým větám. Gil Shaham vložil do této části mnoho citu, zpěvnosti, muzikálnosti, porozumění. Spravedlivé je ovšem napsat, že stejným dílem se na vyznění této věty podíleli i Jan Vogler a Martin Stadtfeld – violoncello se zcela přizpůsobilo houslovému názoru a klavírista Martin Stadtfeld ohromil svým virtuózním, perlivým, i v pianissimu znělým projevem. V této větě záleží na vyzpívání každé fráze, každého motivu – všemi nástroji. Nad jejím podáním posluchačům srdce usedalo, nechtěli si připustit, že jednou skončí… Byl to ten vzácný okamžik, kdy obecenstvo i hráči dýchají v jednom rytmu. Ve finále čtvrté věty si Dvořák s posluchačem pohrává: tam, kde již po gradaci očekává závěrečné takty, se skladatel znovu obrací ke ztišení, aby v neočekávaném okamžiku skladbu energicky a efektně ukončil. Hráči mu zcela vyhověli.

Co dodat? Takřka zaplněný velký sál drážďanského Paláce kultury vybuchl po závěru koncertu v  nadšené ovace. Hudebníci auditoriu poděkovali beethovenským přídavkem a český návštěvník si spokojeně pomyslel: Máme se v září, kdy bude Gil Shaham rezidenčním umělcem komorní řady Dvořákovy Prahy, na co těšit. Jeho uchopení Dvořákových skladeb totiž stojí za to!

Foto: Oliver Killig