„Královéhradečtí filharmonici se stali předním tělesem z těch, která se neobávají zkoumat a interpretovat moderní hudbu 20. a 21. století.“

„Mám za to, že hlavním cílem velkolepě pojatého večera bylo dát najevo hudebnímu světu, jak skvělými hráči na dechové nástroje dnes orchestr disponuje.“

„Diego Chenna svůj nástroj ovládá s elegancí a lehkostí, interpretuje přesně a bez jediného zaváhání. Poslouchat Mozarta v jeho podání je lahůdkou.“

Filharmonie Hradec Králové se rozhodla přivítat letošní jaro jeho „Svěcením“. Rozšifrovat předem název čtvrtečního abonentního koncertu řízeného novým šéfdirigentem Kasparem Zehnderem tak nemohlo být složité – avizovaným vrcholem večera se mělo stát v jeho druhé polovině provedení Svěcení jara Igora Stravinského. A sdělme hned v úvodu, že v nové etapě života orchestru šlo vskutku o velkou událost, nejen dramaturgickou.

Královéhradečtí filharmonici zúročují cenné mnohaleté zkušenosti získané pořádáním festivalu Hudební fórum a svým vlastním působením na něm. Bez nadsázky lze uvést, že se díky usilovné práci stali předním tělesem z těch, která se neobávají zkoumat a interpretovat moderní hudbu 20. a 21. století ve vší její složitosti, bez ohledu na případnou komplikovanost skladeb a rizika sdělnosti. Po období, kdy orchestru vtiskl jako první dlouho hledaný výraz šéfdirigent František Vajnar, na jehož zásluhy navázal Ondřej Kukal, přišla éra Andrease Sebastiana Weisera a právě v ní začalo získávání ostruh na obtížném poli „moderny“. Královéhradečtí se postupně vyprofilovali ve spolehlivý kolektiv, jejž je možno pověřovat i náročnými nebo netradičními úkoly (k nim patřil kupříkladu i stominutový doprovod němého filmu Zorro mstitel z roku 1920, s nímž orchestr exceloval doma v Hradci ve středu 6. března pod vedením dirigenta Roberta Israela).

S příchodem Švýcara Kaspara Zehndera bylo již tedy na co navazovat, neznamená to však, že by bylo na škodu vracet se občas i ke kořenům. A čím jiným by měl také být koncert sestavený kromě Stravinského z děl Wolfganga Amadea Mozarta a Leonarda Bernsteina? Mám však za to, že hlavním cílem velkolepě pojatého večera v sále hradecké filharmonie bylo dát najevo hudebnímu světu, jak skvělými hráči na dechové nástroje dnes orchestr disponuje. Bylo-li tomu tak, povedlo se na pověstnou jedničku s hvězdičkou. Něco podobného jsem dlouho neslyšel ani u těles daleko zvučnějších jmen, než, pohříchu, má právě Filharmonie Hradec Králové. A je mi ctí, že to mohu veřejně sdělit.

Již úvodní Divertimento pro orchestr Leonarda Bernsteina, zkomponované autorem v roce 1980, prověřilo v osmi kraťoučkých větách možnosti i schopnosti hráčů všech nástrojových skupin, dalo vyniknout jejich přirozenosti ve spontánních pasážích i při kontrastních přechodech. Tuhle skladbu si na pódiu užije každý, ať hraje na cokoli. A jestliže smyčce působily pod pozorným Zehnderovým vedením jistě, ale spíše jaksi klidně, „dechaři“ začali okamžitě dávat najevo plné sebevědomí. Patnáctiminutové dílko zapůsobilo dokonale.

Pak přišlo zklidnění, ačkoli dechový nástroj sehrál i během něj hlavní roli. V Mozartově Koncertu pro fagot a orchestr B dur K. 191 (186e) se představil člen uskupení Švýcarských komorních sólistů Diego Chenna, který má za sebou velké zkušenosti z mezinárodních pódií včetně působení v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera a Orchestru mladých Evropské unie a spolupráce s předními tělesy ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Jeho stále mladistvý vzhled tak trochu klame – Diego Chenna totiž vyučuje ve Freiburgu hru na fagot už coby profesor. Určitě má co předávat. Svůj nástroj ovládá s elegancí a lehkostí, skladbu interpretuje přesně a bez jediného zaváhání. Poslouchat Mozarta v jeho podání je lahůdkou. Návrat ke „klasice“ jistě uvítali i členové hradeckého orchestru, Mozarta nehrají zase tak často a viditelně si setkání s ním užívali. A vůbec nevadilo, že dirigent jejich doprovod ztišil, aby vytvořil dostatečný prostor pro sólistu.

Nu a co uvést k finále… Stravinského Svěcení jara, obrazy z pohanské Rusi o dvou dílech, zůstane navždy ohromným dílem. Dnes už samozřejmě nevyvolá skandál jako při prvním pařížském provedení v roce 1913, stále však upoutá složitostí rytmických struktur, disonancemi, svými extatickými, až zběsilými pasážemi. Aby se však posluchači dostalo strhujícího zážitku, vyžaduje skladba paradoxně ukázněný výkon všech zapojených hráčů. A právě ten charakterizoval pod přepečlivým, přesto navenek uvolněným dohledem Kaspara Zehndera, až nadpozemsky působící výsledný dojem ze čtvrtečního hradeckého koncertu. Dechaři, mající ve Stravinského kompozici navrch, se opět doslova překonávali, všichni do jednoho nechali na pódiu všechno. O členech sekce bicích nástrojů snad ani nemluvě…Aplaus publika byl bouřlivý a dlouhý. Kus odvedené práce a nové impulsy jejího rozvíjení se spojily v nadějné přísliby na začátku jara přímo symbolicky.

Foto: Patrick Marek