„Czech Ensemble Baroque hrál od prvních taktů s nebývalou energií, ze které bylo znát, že i oni se těší na tuto hudební degustaci.“

„Hudební provedení všech skladeb koncertu bylo dalším důkazem o důležitosti nadšení v hudbě a při jakékoli umělecké činnosti.“

„Dosáhnout takové ucelenosti projevu, jednotě v cítění hudby a přesnosti v jejím provedení a zároveň vyzařovat po celý večer energii a nadšení, si zaslouží velkého ocenění.“

Proč by vlastně koncerty vážné hudby měly být vážné? Roman Válek ve svém koncertním cyklu Bacha na Mozarta připravil na sobotní večer brněnskému publiku skutečně ojedinělý a nevšední kulturní zážitek. Rozhodl se navázat na starou tradici Tafelmusik, která byla populární zejména v 17. a 18. století, avšak svým vlastním uměleckým přístupem. Nechtěl, aby hudebníci byli jen kulisou ke šlechtickému slavnostnímu hodování, ale aby podávaná hudba dosahovala přinejmenším stejných kvalit jako podávané lahodné tekutiny.  Na programu byli Haydn, Richter a Neumann a k degustaci moravská vína.

Roman Válek, přední osobnost v interpretaci staré hudby u nás, si své publikum a přízeň obecenstva i svých kolegů získal pořádáním rozmanitých hudebních akcí, koncertů nebo hudebních kurzů, na nichž chce díky svému inovativnímu přístupu a nadšení předávat hudebníkům i posluchačům lásku k hudbě starších stylových období, interpretované poučeným způsobem, tedy vždy s využitím dobových nástrojů a s přihlédnutím k historickým kontextům. Tentokrát si přál, aby posluchači byli uspokojeni nejen tělesně, ale aby také nasytili duše kvalitním uměleckým pokrmem. Besední dům se tak díky Czech Ensemble Baroque proměnil ve skutečnou hodovní síň, ve které se jiskřivost a lesk libých tónů historických nástrojů mísily s vůní a lahodnou chutí prvotřídního vína z moravských sklepů.

Mezi Válkovy největší úspěchy patří pořádání koncertního cyklu Bacha na Mozarta, který letos zažívá už sedmou sezónu. Ohlas každého z koncertů je zaručen nejen kvalitním nastudováním děl převážně z období baroka a klasicismu v poučené interpretaci, na jejíž vysokou uměleckou úroveň jsou jeho posluchači již zvyklí, ale také zvaním osobností světového renomé a kvalit, jako například Andrease Scholla a Adama Plachetky, kteří vystoupili při lednovém provedení Händelova Saula. A ohlas je zaručen i výběrem zajímavého a neotřelého repertoáru zasazeného do nápaditých dramaturgií. Tentokrát se Roman Válek rozhodl, že zaútočí na lidskou přirozenost, která se ráda směje a rád slaví a vždy se ráda nechá nalákat nabídkou obveselení a potěšení v podobě dobré hudby, s níž přímo ruku v ruce jde také dobré jídlo a pití. A tak se brněnské publikum – a s ním dokonce i média – nechaly přilákat do Besedního domu nabídkou výběru skladeb z repertoáru raného klasicismu spolu s výběrem vzorků vín z Velkých Bílovic, které mohli během koncertu a mezi větami symfonií degustovat.

Celý večer probíhal zcela poučeným způsobem – nejen v interpretaci hudebníků, ale také s průvodním slovem pánů Mozarta a Bacha a jejich představitelů Radovana Krále a Luďka Randára, kteří svými vtipnými promluvami objasňovali pečlivý výběr vzorků skladeb i vín, a také nejpoučenější řečí samotného mistra vinaře Stanislava Mádla, který důkladně a s humornou nadsázkou přiblížil, co posluchači mají od jeho vín čekat.

Ano,  proč by vlastně koncerty vážné hudby měly být vážné? Copak nehledá člověk v hudbě a umění obecně spíše únik od své jinak každodenní vážné reality? Není mu pak zapotřebí spíše potěšit srdce a obveselit mysl a pozvednout ducha ze své časté přízemnosti a těžkopádnosti? Jistěže nepopíráme smysl koncertů skutečně hlubokého charakteru s cílem obsáhnout často i vážné světové problémy a myšlenky lidstva. Ale přesto si musíme přiznat, že raději jdeme na koncert, který je přínosný nejen pro  očistnou  katarzi, ale více právě pro ono potěšení a pohlazení duše plynoucí z poslechu hudby. A možná právě to měl na mysli Roman Válek, když se odhodlal připravit publiku na včerejší večer skutečnou hudební hostinu. 

Z hudebních vzorků byly vybrány ty, které charakterem  odpovídaly stylu tradice Tafelmusik, kdy odlehčená melodika, jasná struktura, čistý a srozumitelný harmonický vývoj a střídání lehce uchopitelných motivů a témat krásně přispívaly k vytvoření radostné a slavnostně hodovní atmosféry. Taková by mohla být také i zjednodušená charakteristika raně romantických skladeb, komorních děl a symfonií, z nichž sestával výběr pro tento koncert.  Na úvod tak zazněla 1. a 3. věta Symfonie č. 1 D dur  Josepha Haydna, ze které slavnostní nálada přímo tryskala. Zrovna tak slavnostně se chutí mohlo jevit přítomným posluchačům i první z vín, které okusili, Veltlín zelený. Czech Ensemble Baroque hrál od prvních taktů s nebývalou energií, ze které bylo znát, že i muzikanti se těší na tuto hudební degustaci. S poučeným výkladem Bachovým, který sám pečlivě sestavil výběr vín s nastudováním jejich charakteristik tak, aby přímo pasovala na vybrané úryvky symfonií, se plynule přešlo k degustaci druhého vzorku, kterým byl lehce zemitější Ryzlink vlašský. Zatímco objasňoval všem přítomným jeho zprvu trpkou chuť (která však ponenáhlu přejde v překvapivé uvolnění lahodných chutí a navození příjemného pocitu – právě tak, jak tomu bude  i v následující hudbě), přerušoval ho Mozart svým výkladem jdoucí k podstatě věci. Totiž jestli je skutečně nezbytně nutné rozumět přímo charakteristice, formě a obsahu předkládaných mistrovských děl z rukou skladatele či vinaře, nebo je raději přímo plně vychutnávat při pozorném poslechnu a neméně intenzivní a důkladné degustaci. Raději jít přímo k jádru skladby a obsahu sklenky, raději skutečně zakusit přímo každý tón hudby i vína, než teoretizovat o jejich obalu, a nechat tyto dva blahodárné zdroje, aby sobě navzájem poskytovaly jeden druhému onu inspiraci, kterou v nich nalézal snad do jednoho každý z hudebních géniů…  Na tomto místě večera zazněla 1. věta Adagio a následovně  2. věta Andante ze Symfonie a fugy g moll Franze Xavera Richtera.

A pak postupně předkládali publiku jeden hudební vzorek za druhým, doprovázený vždy náležitě pasujícím vzorkem vína. A hudba i víno nabývaly chutí jemných a osvěžujících, jindy kořenitějších a provokativnějších, poté zase slavnostně jiskřivých, bublajících a zurčících. Mohly být někdy jen tak obyčejným pohlazením, jindy svou pikantností vyvolávaly napětí až vzrušení, ale v každé své podobě dosahovaly vskutku nejvyšší jakosti!

Hudebníci přistupovali k hudbě zrovna tak jako k degustaci. Nejprve se se vší rozhodností a nadšením pustili do prvního ochutnávky, kterou byla Haydnova „Lukavická“ symfonie, poté už si poněkud rozváženěji a do hloubky začali vychutnávat „sklenky“ druhé, Richterovy symfonie. Bylo až patrné, jak umělci téměř doslova převalují na jazyku či v rukou její často tklivé tóny, které mohly působit někdy až skutečně trpce, a naplno vychutnávají její jednotlivé ladné fráze. Po této melancholičtější ochutnávce se přistoupilo ke slavnostnějším, jakoby neděli předjímajícím chutím v podobě Symfonie D dur č. 105 Antona Neumanna, kapelníka olomouckého biskupa Leopolda Egkha z Hungersbachu. Přednesená 1. věta Allegro, stejně jako její 3. věta Menuet, vyzněly v podání ansámblu skutečně slavnostně, takže si posluchači při ochutnávce Rulandského šedého či Tramínu červeného mohli připadat jako hosté na skutečné šlechtické hostině.

Hudební provedení všech skladeb koncertu Czech Ensemble Baroque bylo za vedení Romana Válka dalším důkazem o důležitosti nadšení v hudbě a při jakékoli umělecké činnosti. Muzikalita a hudební cit jako i veškerá hráčská profesionalita a technická zdatnost byly slyšitelné z každého tónu a každé fráze skladeb, které cítili všichni jako jeden. Dosáhnout takové ucelenosti projevu, jednoty v cítění hudby a přesnosti v jejím provedení a zároveň vyzařovat po celý večer energii a nadšení, si zaslouží velkého ocenění. A jestliže přece jen jeden nebo dva tóny „ukáply vedle,“ pak stejně ani kapka vína na ubruse nemůže narušit příznivý dojem z celého večera.

Jako závěrečné chody byl předloženy tři věty z Haydnovy Symfonie č. 45 zvané „Na odchodnou“. Byla psaná ve stylu hnutí Sturm und Drang, který se projevuje větší výbojností, rychlým střídáním témat a jejich charakterů a nálad, rytmičtější vyostřeností jakož i v neposlední řadě samotnou tóninou. Již od samého začátku první věty vyvolávala dramatická hra interpretů v posluchačích pocit napětí a očekávání neodvratně se blížícího „odchodu“ a  tedy i konce celého příjemného večera.  Vtipným odchodem z pódia během poslední věty si Haydnovi muzikanti  chtěli vymoci na svém zaměstnavateli dovolenou.  I postupný odchod našich interpretů se sklenkou vína v ruce byl výmluvným gestem a působivým efektem pro zakončení večera. Že se však nikomu ve skutečnosti odcházet nechtělo, bylo nadmíru jasné i z nadšeného potlesku doprovázeného pobaveným smíchem publika. Dobré hudby a dobrého vína není nikdy dost, proto přídavek byl nevyhnutelný…

Ačkoliv jistě brněnští posluchači dokáží jako správní Moravané náležitě ocenit  kvalitu dobrého vína, přesto jistě není pochyb, že to byl v první řadě kvalitně zpracovaný výběr nevšední a nepříliš často hrané hudby, který přilákal publikum a dokázal vytvořit a udržet příjemnou a uvolněnou atmosféru večera. Celý večer si i ve dobré náladě zachoval kultivované dekorum, které dobře vyjádřila  slova pana vinaře: „Jsem zastáncem toho názoru, že když se hraje, zpívá a dobře pije, tak se pak nedějí žádné hňupoviny, tož se tu tak setkávejme často!“ A celá myšlenka večera by se dala shrnout závěrečnými slovy Mozartova představitele: „In vino veritas! Ale ve kterém? Tak hledejme dál a nepřestávejme mít chuť!“ 

Foto: Jana Šuplerová