„Kdyby se tehdy pozorovatel podíval dalekohledem pod střechu jakékoliv nuzné pařížské mansardy, našel by tam jistě mnohé podobně vášnivé i tragické lásky, předčasná úmrtí a hluboká přátelství.“

„V liberecké inscenaci si opravdu uvědomíte, že jsou Vánoce.“

„Je dobře, že se daří opery i „vystavovat“ mimo jejich domovské scény. Pardubické hudební jaro je toho letitým důkazem.“

Je to právě rok a několik dní, kdy měla v libereckém Divadle F. X. Šaldy (9. března 2018) premiéru nová inscenace Bohémy Giacoma Pucciniho. Vrátila se tam po třinácti letech a byla přijata s úspěchem. Josef Krečmer, umělecký ředitel a dramaturg Mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro, zve tamní soubor opakovaně a s dobrou zkušeností, a tak se Seveřané na programu letos objevují hned dvakrát – festival uzavře Massenetova Thaïs a teď v neděli zazněla právě Bohéma. A publikum, které jinak v regionu příliš operních příležitostí nemá, ji právem ocenilo s nadšením.

Není výjimkou, že některá představení, životní jubilea nebo výročí doprovázejí v operních domech výstavy. Tentokrát ale byla „výstavou“ opera sama. Scénu totiž tvoří reprodukce obrazů skutečné francouzské bohémy, impresionistů Maneta, Moneta nebo Renoira. Obrazy se objevují jednak jako projekce na plátno v pozadí, zasazené do kulisy v podobě masivního pohyblivého rámu, a vedle toho také často jako živé obrazy, které tvoří samotní účinkující na scéně. Pomale plynulými pohyby zaujímají danou pózu a v ní během děje chvíli setrvávají. Působí to nenásilně a zajímavě. Také není moc časté, aby tvůrci zdůrazňovali, že se první část této opery odehrává na Štědrý den, víc než padajícím sněhem. V liberecké inscenaci režisérky Lindy Keprtové si ale opravdu uvědomíte, že jsou Vánoce, dějství v Momusu totiž uzavírá právě živý obraz připomínající jesličky s Ježíškem.

Tolik stručně pro uvedení „do obrazu“. Popisovat inscenaci způsobem jako premiéru tady není na místě. Napsáno o ní před rokem už bylo dost. Spíš stojí za to zmínit, jak vyzrála a jak vyšla v podání aktuálního obsazení. Hlavní dvě ženské role, Mimi a Musettu, na premiéře ztvárnily (a dobře) slovenská sopranistka Lucie Kašpárková a nedávná absolventka zpěvu na Hochschulle für Musik ve Frankfurtu nad Mohanem Jolana Slavíková. Do Pardubic ale přijely jiné dvě výborné pěvkyně – Lívia Obručnik Vénosová (absolventka pražské HAMU ve třídě Ivana Kusnjera a Heleny Kaupové) a Vanda Šípová (studentka  Václava Zítka a Vladimira Chernova). Obě se už několik let těší popularitě i zájmu médií, obě si připisují další a další významné role.

Lívia Obručník Vénosová jich za dvanáct let na jevišti vytvořila už dlouhou řadu, od Dony Elvíry, Rusalky, Violetty a Aidy přes Jenůfu a Foersterovu Evu až k Thaïs Julese Masseneta, za kterou získala cenu festivalu Opera 2017. Dvakrát se také dostala do širší nominace na Cenu Thálie a dva roky po sobě získala diváckou Libereckou Thálii. Jen v letošní sezóně má za sebou už tři úspěšné premiéry, které jsme zaznamenali: titulní role v libereckých dvou aktovkách Francesca da Rimini a Lakomý rytíř Sergeje Rachmaninova, ve Veselé vdově, kterou po novém roce uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni v koprodukci s Hudebním divadlem Karlín, a nedávno v libereckém Trubadúrovi. Role Mimi se teď v Pardubicích zhostila výborně. Propůjčila jí výrazný a přitom mladistvý hlas, ale nepřehrávala. Byla spíš introvertní a křehká, působivá a velmi ženská.

Také Vanda Šípová se stále pevněji zabydluje mezi úspěšnými mladými sólistkami a vedle operních rolí ji zajímají i moderní projekty, ve kterých se prolínají různé divadelní žánry. Zpívá například ve Fantomovi opery, dělala  Bernsteinovu Mši a také účinkuje v několika činoherních inscenacích. V pražském Národním divadle nedávno úspěšně ztvárnila Yvonne v inscenaci Ernsta Krenka Jonny vyhrává. Debutovala tam loni jako Helga v opeře Sternenhoch Ivana Achera, která v neděli získala Cenu divadelní kritiky za hudbu roku. Tedy přesně ve stejnou chvíli, kdy Vanda Šípová právě zpívala v Pardubicích Musettu. Díky její velmi štíhlé postavě, živé mimice, divokému temperamentu a spíš dívčímu projevu výborně vystřihla mladou koketu, kterou ovšem nechala důstojně vyzrát v závěrečném dějství. Velmi hezky tam vyzněly tmavší odstíny v barvě jejího hlasu. Najednou v nich získal na šíři a nosnosti.

Italský tenorista Paolo Lardizzone jako Rodolfo je s inscenací spojený už od počátku. Diváci, kteří liberecký soubor sledují podrobněji, ho znají i z dalších představení, protože se souborem spolupracuje pravidelně. Naposledy se představil v titulní roli Manrica při nedávné premiéře Verdiho Il Trovatore. Nechyběla mu energie a síla v hlase, kterou ale narušovala určitá labilita a intonační nepřesnosti. Možná by stálo za to, kdyby se nesnažil vypjaté momenty zpívat tak exponovaně a o něco málo ubral, kultivovanější výraz by pak pomohl i změkčit a zakulatit jeho ostřejší témbr.

Světový výkon podal v roli malíře Marcela Csaba Kotlár, slovenský barytonista, absolvent Vysoké školy múzických umění v Bratislavě a od roku 2016 kmenový člen Šaldovy opery. Zpíval na mnoha hudebních festivalech po celé Evropě a také v Japonsku a v Číně. Nastudoval řadu koncertních i operních rolí a libereckým divákům se poprvé představil v opeře Thaïs v roli Athanaëla, za kterou se dostal do širší nominace na Cenu Thálie. Ale zpět do Paříže. Jeho Marcelo byl mužný, hezký a především skvěle zazpívaný. Csaba Kotlár má sametově měkký a přitom zněle nosný hlas, což je lahodná kombinace.

Vyrovnaně dobrými partnery, herecky i pěvecky, byli oběma i Marek Pobuda jako Schaunard a Jan Šťáva v roli Collina. Jejich společné „řádění“ bylo plné vtipných momentů a zdá se, že si během roku velmi přirozeně sedlo a stále zraje. Půvabný byl i Oldřich Kříž jako domácí Benoit.  

Orchestr pod vedením Martina Doubravského podal velmi solidní výkon a také celému libereckému souboru se ve Východočeském divadle očividně hrálo dobře. Možná i proto, že je podobně komorní jako jeho domovská scéna. Také děti ze sboru Severáček byly dobře připravené, přirozené a výborně intonovaly.

Puccini psal Bohému na motivy románu Louise-Henryho Murgera Ze života pařížské bohémy, který ho více než oslovil, protože v něm našel mnohé paralely se svým studentským životem. Společně s libretisty (Giuseppe Giacosa a Luigi Illica) tak mistrně zachytili dílem bezstarostný a dílem těžký život „z ruky do úst“, ale také modelové mikrodrama, kterých se v tehdejších těžkých podmínkách odehrávaly tisíce. Kdyby se tehdy pozorovatel podíval dalekohledem pod střechu jakékoliv nuzné pařížské mansardy, našel by tam jistě mnohé podobně vášnivé i tragické lásky, předčasná úmrtí a hluboká přátelství. Příběh švadlenky Mimi a básníka Rodolfa s ústředním motivem jara, ke kterému se všichni upínají – jara, které symbolizuje všechny jejich vnitřní touhy a naděje, napřed veřejnost i kritici přijali rozporuplně, záhy a natrvalo si ale vydobyl pozici jednoho z nejslavnějších v historii opery.

Je dobře, že se daří opery i „vystavovat“ mimo jejich domovské scény. A Pardubické hudební jaro je toho letitým důkazem. Mnozí jistě rádi vzpomínají na loňského Rigoletta z Liberce nebo opavské Příhody Lišky Bystroušky. Nezbývá tedy, než se těšit na Epilog 5. května, kdy liberecký operní soubor  uzavře celý festival slavnou operou Thaïs Julese Masseneta. Jak už jsem předeslala, tato inscenace zazářila na Festivalu Opera 2017 – bienále, které od roku 1993 pořádá Jednota hudebního divadla. Získala cenu kritiků za nejlepší inscenaci a Lívia Obručník Vénosová cenu za mimořádnou interpretaci role. Na Csabu Kotlára se můžeme těšit zřejmě určitě, protože se v roli s nikým nealternuje.

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi