„Touto řadou operních abonentních koncertů vynahrazuje zdejší dramaturgie pardubickému obecenstvu absenci trvalé operní scény.“

„Gladys Rossi potvrdila, že patří ke špičce svého oboru a publikum jí za to odměnilo ovacemi ve stoje.“

„Dirigent David Gimenéz, který je synovcem José Carrerase, v Pardubicích už dirigoval.“

Temperament jižní Evropy, to byl podtitul uplynulé trojice abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice, které se konaly na její domovské scéně, v Sukově síni Domu hudby. Název souvisel především s účinkováním italské sopranistky Gladys Rossi a španělského dirigenta Davida Gimenéze, kteří přijeli interpretovat operní a symfonickou hudbu italských a francouzských skladatelů éry romantismu, doslova operních velikánů.

Pardubický orchestr je unikátní tím, že většinu abonentních koncertů uvádí třikrát za sebou, tedy třikrát pro různé publikum, což není v České republice běžné. (Jako podobný příklad mohu uvést Českou filharmonii, která také uvádí své abonentní koncerty třikrát za sebou.) A řadou operních abonentních koncertů vynahrazuje dramaturgie pardubickému obecenstvu absenci trvalé operní scény. Zpěvačka Gladys Rossi, rodačka z Bellarie na severu Itálie, se hudbě učila od raného dětství a už záhy po začátku studia zpěvu uskutečnila svůj operní debut, a to ve Verdiho opeře Rigoletto v roli Gildy. A brzy následovaly další: v Carmen, Figarově svatbě, Kouzelné flétně, Bohémě, Veselé vdově, Falstaffovi, Traviatě a dalších operách. Vystupovala také s José Carrerasem na festivalu v Salcburku. Některé ukázky ze zmíněných oper jsme měli možnost slyšet i v tento večer.  Dirigent David Gimenéz, který je synovcem José Carrerase, v Pardubicích už dirigoval, a to koncert v O2 aréně, kde doprovázel svého strýce. V současnosti je hudebním ředitelem Orquestra Simfònica del Vallès a hlavním hostujícím dirigentem Filharmonického orchestru George Enescu. Je také zkušeným operním interpretem.

První půlka koncertu byla operní, druhá symfonická. V té operní jsme měli možnost slyšet reprezentativní výběr orchestrální hudby i populárních árií. Koncert zahájila předehra k opeře Norma italského operního autora éry belcanta a předchůdce Verdiho – Vincenza Belliniho (1801-1835). Pod vedením Davida Gimenéze, který dirigoval celý koncert zpaměti, provedl orchestr předehru v silných a rychlých částech s efektním italským fortissimem, v jemnějších částech naopak s lyrickým cantabile a detailním vypracováním přednesu jednotlivých hráčů. Začátek koncertu tedy byl velmi slibný. Následovaly dvě árie z Belliniho opery Náměsíčná, a to Ah, non credea mirarti…, lyrická árie, kterou Gladys Rossi přednesla s úžasným koncentrovaným a procítěným výrazem a příjemným vibratem v hlase. Následovala dramatická árie Ah, non grunge, kterou podala se všemi atributy, které měla mít, a to s pravým italským temperamentem, který je pro tuto hudbu nepostradatelný, a přednesením všech detailů, které partitura obsahovala.

Následovala známá, Španělskem nasycená Aragonaise z orchestrální suity Carmen Francouze Georgese Bizeta (1838-1875), známého především díky této opeře, která sice při premiéře propadla, ale posléze se stala populární. Jejího úspěchu se však autor nedočkal, protože zemřel v pouhých 37 letech. Ze stejné opery posléze Gladys Rossi přednesla árii Micaely z 3. dějství  C´est des contrabandiers…. Micaela se v ní pokouší vysvobodit Dona Josého z tehdy již nešťastné lásky ke Carmen, toužící v tu dobu již po Escamiliovi. Sólistka árii přednesla s příkladnou něhou, která nám dala možnost vžít se do mysli nešťastné Micaely.

Následovala árie z opery francouzského skladatele Charlese Gounoda (1818-1893) Romeo a Julie na Shakespearův námět, árii  s textem Je veux vivre. Jedná  se o virtuózní valčíkovou árii Julie z 1. dějství, která díky šikovné dramaturgii vytvořila vhodný kontrast k předešlému lyrickému číslu. Závěr první půle pak patřil Giuseppe Verdimu (1813-1901), italskému opernímu velikánovi. Nejprve zazněla známá a působivá předehra k opeře Sicilské nešpory, kterou orchestr zahrál pod vedením Gimenéze velmi dobře, takřka italsky. Kvalitní souhru v rytmickém úvodu doplnil jemnou kantilénou dechových nástrojů, následné dramatické plochy byly předneseny s ohnivým temperamentem a rytmicko-melodické úseky s adekvátní pregnancí. Dynamická árie z této opery –  Mercè dilette amiche, která je známa jako Elenino bolero z 5. dějství –  zazněla  rovněž výborně, souhra s orchestrem byla bezproblémová a čistá. Působivé bylo také to, že Gladys Rossi přišla v jiných šatech než na začátku koncertu. Závěrečné E strano z Traviaty patří k velmi náročným áriím světového operního repertoáru, nachází se na konci prvního dějství zmíněné opery, zpívá ji Violetta. Desetiminutový kus začíná tiše a prostřednictvím koloraturních motivů se dostane k živelnému závěru obsahujícímu přitažlivou melodii. Gladys Rossi přednesem i této árie potvrdila, že patří ke špičce svého oboru – a publikum jí za to odměnilo ovacemi ve stoje.

Rossi přidávala hned dvakrát: poprvé O mio babbino caro z Pucciniho opery Gianni Schicchi a podruhé melodii z Lehárovy operety Veselá vdova. Její koncertní projev nepostrádal ani určité prvky teatrálnosti, které jsou pro operu nezbytné.

Symfonie č. 1 C dur George Bizeta patří k repertoárovým stálicím mnoha orchestrů. Autor ji zkomponoval ve svých sedmnácti letech, přičemž objevena byla osmdesát let po svém vzniku a premiérována v roce 1935 na pařížské konzervatoři. Typicky čtyřvětá symfonie začíná tzv. raketou (rozkladem tónického kvintakordu směrem nahoru), kterou hojně využíval např. Wolfgang Amadeus Mozart, jinak na nás symfonie působí spíše beethovenovsky, schubertovsky, mendelssohnovsky, ovšem s vlastní melodickou invencí autora vycházející ze zmíněných pramenů. První věta vyšla s mladickou dravostí, temperamentem, dynamickými odstíny a rytmickou pregnantností. Druhá věta byla takovým malým koncertem pro hoboj – kantilénu si posléze předávaly i flétny, střední díl věty obsahoval polyfonní fugato, které bylo detailně a čitelně zahráno s ohledem na nástupy jednotlivých hlasů. Třetí větu, beethovenské scherzo, orchestr nabídl v adekvátně rychlém tempu s příjemným kontrastem v triu a jeho dudáckých kvintách, které nápadně připomínalo motivy Beethovenovy Pastorální symfonie. Virtuózní čtvrtá věta obsahující řady šestnáctinových not smyčcových nástrojů a fanfáry dechových nástrojů radostně směřovala k závěru symfonie i celého koncertu.

Podtitul koncertu se tak naplnil a ještě ve studeném březnu jsme měli možnost zahřát se temperamentem jihu Evropy a jeho hudbou.

Foto: František Renza