„Quodlibet Lebensstürme s hudbou Franze Schuberta a na její motivy je zábavná kompozice, jednolitá, plná nečekaných momentů.“

„Velké Brucknerovy celky mají v prostoru, jako je Besední dům, problém. Zkrátka se tam nemusí vejít. Davies proto částečně ubíral.“

„Davies obecně se v Brucknerovi patosu vyhýbá, nedělá z něj romantického, výrazově přeumělkovaného autora.“

Dennis Russell Davies nepřináší do Brna jen svěží vítr. Přináší i rafinované hudební paralely, nezvyklé kompozice i hudbu spjatou s jeho dřívější profilací. A to je přesně to Brno, o kterém by mělo být slyšet.

Moje první setkání se šéfdirigentem Filharmonie Dennisem Russellem Daviesem v Brně bylo veskrze pozitivní a splnilo očekávání, které jsem si několikrát vytvořil z koncertů s ním v Linci nebo v bazilice v St. Florian. A nemyslím tím pouze všudypřítomného Brucknera, ale i nespočet nových kompozic, jako byla nyní první skladba večera. Není nijak potřeba poukazovat na konkrétní technické rozdíly mezi brněnským a lineckým orchestrem. Je ovšem potřeba vnímat paralely, kterých se zde nabízí více než dostatek. Dramaturgii orchestru se to podařilo dobře.

Nejprve v Čechách a na Moravě téměř neprovozovaného Heinze Winbecka. Quodlibet Lebensstürme „s hudbou Franze Schuberta a na její motivy“ pro hlas, klavír a komorní orchestr je bez ironie opravdu zábavná kompozice. Jednolitá, více než padesát minut dlouhá skladba je plná nečekaných momentů. Neustále v ní rezonují Schubertovy melodie, které tak nabírají zcela nový kontext, v souvislosti s Winbeckovou hudbou, v harmonické a výrazové originalitě. Mimo pevně zasazený klavír, jehož partu se zhostila originální japonská pianistka Maki Namekawa, dirigentova žena, je quodlibet postaven na pěti Schubertových písních. Martin Achrainer se písňového partu zhostil přesvědčivě, často laškovně, nadšeně. Příjemné zabarvení jeho barytonu by jistě stálo za hlubší poznání. Poslední píseň pak přechází z orchestrální do originální podoby klavíru a sólového hlasu – a povedeně tak kompozice končí zcela v Schubertově estetice.

Paralel zde mohl posluchač najít hned několik. Mimo tu, která se týká vzniku kompozice (podnět k vytvoření od šéfa baletu lineckého divadla), je to hlavně paralela Daviesova předchozího působení v Linci, kdy tuto skladbu premiéroval. Obecně je to ale také paralela se schopností šéfdirigenta dát prostor současné hudbě. Myslím, že do jisté míry je toto vzorem i očekáváním pro jeho brněnské působení. Příště by to klidně chtělo plnou originální premiéru současné tvorby, bez jakýchkoli lineckých spojení.

Velké Brucknerovy celky mají samy o sobě v prostoru, jako je Besední dům, problém. Zkrátka se tam nemusí vejít. Často proto dochází na úkor akustiky k méně zdařilému vykreslení detailů. Zdálo se, že v První symfonii Davies proto částečně ubíral, aby se s akustickou problematikou vyrovnal. Například první věta se na některých místech nepříjemně slévala, problém vyvstal i ve finální větě. Naopak jako dramaticky výpravná se vyprofilovala věta druhá v adagiu, kde smyčce nevytvářely až takový patos. Hráči pevně drželi svižnější tempo, dobře chápali šéfdirigentův záměr. V přehnané rovině se Davies obecně v Brucknerovi patosu vyhýbá. Nedošlo k tomu, co se bohužel stále dnes děje, že někteří dirigenti dělají z Brucknera romantického, výrazově přeumělkovaného autora. U Daviese nepřipadá tento přístup v úvahu. U něj je „jochumovský“ mystický výsledek o poznání jiného charakteru, spíše umírněného, více viditelného než zakaleného. Mohlo by se využít slovo „jistota“, ve smyslu duchovním.

A znovu jistá paralela k Linci, kde vyzníval Daviesův Bruckner opravdu „brucknerovsky“, v plné míře. Brucknerův moderní sál na břehu Dunaje je sice občas napadán pro svoji tupou akustiku, moderní využitelný sál tam ale každopádně mají. Brucknerova hudba se proto může opravdu rozvinout. Nelze si na toto konto neodpustit zjednodušené srovnání Lince a Brna. Ačkoliv jsou poslední dobou slyšet některé neoficiální negativní komentáře k tomu, zda nový sál opravdu bude nebo ne, nezbývá než věřit oficiálním slibům a těšit se na to, až se Bruckner rozvine v Brně stejně, jako tomu bylo za Daviese v Linci. Ačkoliv se o tom již psalo více než dost, je Dennis Russell Davies šancí pro Brno i šancí pro podobné projekty, jako je ten od Heinze Winbecka.

Foto: Vojtěch Kába