„Benaroya Hall s počtem sedadlem dvojnásobně převyšujícím Smetanovu síň je dimenzována spíš na provádění moderní hudby.“

„Hladký a celistvý zvuk sboru, dynamická rozrůzněnost i výborná intonace by si nezadala s mnohými profesionálními soubory.“

„Celkové vyznění bylo o něco jiné než v evropských sálech, orchestr ani zpěváci se nesnažili o přesnou autenticitu, hráli hudbu tak, jak jim připadalo přirozené.“

Orchestr sídlící v Seattlu na severozápadě Spojených států rozhodně nezapadá do tradiční evropské představy o klasickém symfonickém orchestru. V jeho dramaturgii je na první pohled patrná převaha moderní hudby, přesto se nebojí ani těch nejklasičtějších skladeb hudební historie. A posluchač určitě neudělá chybu, když dá barokní hudbě v jejich podání šanci.

Jiný přístup k vážné hudbě je zřetelný okamžitě poté, co hudebníci vstoupí na podium. Rozhodně nečekejte fraky a bílé motýlky. Nekoná se ani jednotný nástup všech hudebníků za potlesku publika, jak jsme zvyklí z Evropy, členové orchestru na podium přicházejí postupně, před začátkem se mezi sebou ležérně baví a na poslední chvíli cvičí obtížné pasáže. V takové atmosféře se posluchač uvyklý evropským standardům zamýšlí, jak orchestr Bachovo veledílo pojme. Avšak hned po zaznění prvních tónů  Kyrie se veškerá nervozita rozplyne. Seattle Symphony pod vedením francouzského dirigenta Ludovica Morlota, který orchestr řídí už od roku 2011, totiž rozhodně ví, co dělá. A do posledního místa vyprodané koncerty (orchestr Mši h moll hrál na třech koncertech 14., 16. a 17. března 2019) svědčí o tom, že i publikum si výkonů souboru cení.

Počet členů orchestru byl zvolen tak, že jeho zvuk v domovském sále v centru Seattlu nezanikal a zároveň svědčil Bachově hudbě, která při větším obsazení tolik nevyzní. Akustika samotného sálu byla pro orchestr největší výzvou. Benaroya Hall s počtem sedadlem dvojnásobně převyšujícím Smetanovu síň Obecního domu byla otevřena na konci devadesátých let 20. století. Síň je očividně dimenzována spíš na provádění moderní hudby, tóny barokní hudby se v ní dostatečně nepropojí a někdy mohou vyznít trochu tvrdě a suše. I v suché akustice sálu ale vynikl jemný sametový zvuk orchestru a dobrá práce s dynamikou, hlavně tiché pasáže byly opravdu působivé. Obzvlášť jsem ocenila zvolené tempo napříč celou kompozicí. Z mého pohledu svědčí barokní hudbě spíše pomalejší tempo, díky němuž je možné vychutnat si jak rychlé ornamentální pasáže, tak pozoruhodné souzvuky v pomalých částech. Občas mi ale chyběl výraz a angažovanost hudebníků, i jásavé Gloria tak vyznělo poněkud mdle a umírněně, zatímco pomalé meditativní pasáže si muzikanti vyloženě užívali.

Neskutečný výkon podal sbor Seattle Symphony Chorale. Nejedná se totiž o profesionální těleso, sbor je tvořen dobrovolníky, jeho členové vykonávají běžná zaměstnání a bez nároku na honorář se podílejí na koncertech spolu se Seattle Symphony. Podle členky sboru Audrey Morin Mši h moll zkoušeli od října, mezi tím ale probíhaly další koncerty, na kterých sbor účinkoval s jinými skladbami, obecně tedy skladbě věnovali ani ne deset zkoušek. Od členů sboru se očekává samostudium zkoušených skladeb i mimo každotýdenní zkoušky, které se rozhodně vyplatilo. Hladký a celistvý zvuk sboru, dynamická rozrůzněnost i výborná intonace by si nezadala s mnohými profesionálními soubory, přestože kvalit Pražského filharmonického sboru nebo Českého filharmonického sboru Brno sbor Seattle Symphony Chorale nedosahuje. I počet členů sboru byl snížen ze sto dvaceti na méně než polovinu. Dirigent by podle slov Audrey Morin ocenil ještě méně zpěváků; ale vzhledem k tomu, že ve sboru nejsou profesionální pěvci a akustika Benaroya Hall není nejpřívětivější pro vokální hudbu, muselo jich být kolem šedesáti, aby jejich zpěv za hry orchestru nezanikl.

Nejslabším článkem jinak skvělého zážitku byly podle mého názoru sólové pasáže. Sopranistka Jane Archibald i mezzosopranistka Meg Bragle určitě skvěle zazpívají romantické písně nebo operní árie, jejich projev plný vibrata a expresivity ale Bachově hudbě příliš nesvědčil. Tenorista Kenneth Tarver a basista Andreas Wolf si vedli lépe, sametový hlas Kennetha Tarvera v Benedictus byl opravdovým požitkem.

Kvalit orchestru Seattle Symphony si cení i odborná veřejnost. Orchestr pravidelně dostává ty nejlepší recenze napříč americkými médii. V únoru 2019 také získal dvě ceny Grammy za nahrávku houslového koncertu amerického skladatele Aarona Jay Kernise (*1960). Za cykly koncertů věnujících se výhradně soudobé hudbě se mu dostává velkého uznání. Určitě tedy stojí za to navštívit některý z koncertů, kde orchestr hraje soudobou americkou hudbu, za jejíž interpretaci je obzvlášť oceňován.

I přes své odlišné zaměření ale Seattle Symphony podal Bachovu hudbu s citem a pochopením. Celkové vyznění Mše h moll bylo o něco jiné než v evropských koncertních sálech, orchestr ani zpěváci se nesnažili o přesnou autenticitu, hráli hudbu tak, jak jim připadalo přirozené, a skladba díky tomu získala nový rozměr. Orchestr i sbor může být na své pojetí Mše h moll pyšný – hlavní atributy nádherné Bachovy hudby byly zachovány.

Foto: Seattle Symphony Orchestra