„Sólistka hrála nejen velmi přesvědčivě a procítěně, technicky vyrovnaně a virtuózně, ale dokázala přednést skladbu s pochopením, takže dokonale připoutala pozornost.“

„Interpreti dokázali publikum přesvědčit, že porozuměli hudebnímu obsahu díla a s veškerým jeho bohatstvím ho dokázali uchopit, pojmout a předat svým posluchačům.“

„Z následného dlouhotrvajícího potlesku byl patrný nejen úspěch dalšího zdařilého projektu filharmonie, plného krásné a intenzivní hudby, ale především příslibem a pozváním na jejich další koncerty.“

Filharmonie Brno ve 4. abonentním koncertu  63. koncertní sezóny představila posluchačům další ze zdařilých projektů, ve kterých se spojením děl z časově a stylově vzdálených hudebních období snaží překlenout pomyslnou propast mezi slohy. Připravuje netradiční hudební zážitky, ve kterých předkládá krásnou hudbu „klasického“ symfonického repertoáru vedle hudby často myšlenkově závažnějších obsahů v moderním kompozičním stylu. V Besedním domě se tak Brnu představila vedle sebe Brahmsova Třetí symfonie, Houslový koncert Thomase Adèse a „Komorní“ symfonie Miloslava Kabeláče v jediném hudebně velmi intenzivním večeru…

Filharmonie Brno se ve svých posledních koncertních sezónách vydala osobitou a netradiční cestou. V sezónních koncertech připravuje posluchačům pestrou hudební nabídku, jejímž častým dramaturgickým cílem je nalézt způsob, jak spojovat zdánlivě nespojitelné skladby z různých stylových období. Ve čtvrtek 28. března tak na večerním koncertu v Besedním domě zazněly skladby, jejichž časový odstup byl 120 let. Takové koncerty bývají nejen výzvou pro interprety, zda dokáží přesvědčivě interpretovat přímo po sobě znějící tak odlišná díla, ale zároveň pro posluchače, zda jejich obsah dokážou přijmout a náležitě ocenit. O tom, že brněnské publikum je otevřené novým způsobům hledání hudebních cest a spojování odlišných obsahů, svědčí naplněný sál Besedního domu a častý dlouhotrvající potlesk. Kdo si nemohl přijít poslechnout tento mimořádný večer ve čtvrtek naživo, mohl se zaposlouchat do jeho přímého přenosu na stanici Vltava Českého rozhlasu, nebo potom využít druhé příležitosti v pátek 29. března.

S úvodním přáním „intenzivního hudebního zážitku“ se tedy všichni přítomní v sále nejprve ponořili do krásných melodií a pravidelných klasických forem v Symfonii č. 3 F dur Johannesa Brahmse, která bývá někdy v hudebních kruzích vnímána jako „Hrdinská“ v paralele k Beethovenově „Eroice.“ Ačkoliv Brahms nepatřil ke skupině skladatelů romantické programní hudby, ale  hudby absolutní klasického typu, posluchač nemůže přeslechnout jistou výpravnost jeho skutečně „hrdinských témat,“ která zase střídá až obrazná malebnost jeho témat lyrických. Je těžké nepodlehnout snaze za každou cenu hledat skrytý obsah v každé melodii a následně jej vnést do interpretace až romanticky patetické, jak často může být zvykem u skladatelů vrcholného či pozdního romantismu, ale na druhé straně by nebylo správné Brahmsův kompoziční styl umenšit a zařadit do roviny hudby pouhopouhé „čisté formy,“ v níž jsou prostá melodická krása, rytmická soudržnost a přehlednost forem nadřazeny jeho hlubšímu hudebnímu cítění a vyjádření skladatelova nitra a emocí.

Při takovém pohledu na interpretaci se tedy nemůžeme spokojit s pouze formálním nastudováním díla, ale bylo by uspokojivější se ponořit do hloubky kompozice. Provedení a intepretace toho díla Filharmonií Brno bylo v každém ohledu důkladně nastudované po stránce formální, dílo krásně drželo pohromadě v jednotlivých větách i jako celek, souhra jednotlivých sekcí i soustředění všech vypovídalo o jejich kvalitní spolupráci i porozumění s dirigentem, kterému „šli všichni pěkně na gesto.“ Dennis Russell Davies, který je šéfdirigentem brněnské filharmonie od koncertní sezóny 2018/2019, se zase mohl spolehnout na pohotovost a hráčské kvality svého orchestru, takže celou symfonii mohl uřídit svými mírnými a střídmými gesty. Ačkoliv ucho posluchače mohlo šťastně, spokojeně a s žádnými kazy nerušeným klidem vyslechnout celou symfonii od začátku až do konce, jeho srdce možná očekávalo větší naplnění a uspokojení, které se snažilo v průběhu znění vyposlouchat, ale často se muselo spokojit s velmi umírněným projevem, který se úplně neslučuje s „hrdinským“ neoficiálním podtitulem díla.

První věta Allegro con brio, ve které se výbojná „hrdinská“ témata střídala s lyričtějším hudebním líčením, byla zahájena ne zcela odhodlaně a jistě, jak bychom čekali, ale záhy se orchestr stmelil a celá věta nadále krásně plynula. Ve druhé větě Andante jakožto i v celé symfonii jsme mohli ocenit kvalitní práci dechové sekce a jejích sólistů, kteří zvukově krásně barevně, malebně až poeticky přednášeli jednotlivá témata. Třetí věta, kterou bylo tradičně Scherzo: Poco allegretto, však posluchači otevřelo otázku, zda bylo pojetí filharmonie skutečně odpovídající charakteru Scherza, které v tomto případě skrývalo elegický až bolestnými vzdechy naplněný podtext. Ten by mohl být vyjádřen lépe, například výraznějším odlišením jednotlivých frází a celků, nebo větším zaujetím a intenzitou projevu, která se však tentokrát zdála poněkud umírněná.

Posluchač, který možná tím právě v průběhu třetí věty ztratil částečně  zaujetí či napětí a soustředění, však byl záhy probuzen skutečně energickým a hrdinným provedením věty čtvrté. Závěrečné Allegro filharmonie zahrála přesvědčivě a s dramatickým vyzněním, které překvapivě završil poklidný závěr. Ten umožnil posluchači nechat v sobě příjemně doznít dojmy z celé skladby jako celku a spokojeně a s radostným očekávat druhou část koncertu.

Jestliže snad v některých momentech provedení Brahmsovy symfonie postrádalo potřebnou intenzitu, o to více pak  sílila a narůstala v druhé polovině koncertu. Zahájil ji Houslový koncert „Concentric Paths“ britského skladatele, dirigenta a klavíristy Thomase Adèse. Skladba poprvé zazněla v roce 2005 v Berlíně v podání Anthonyho Marwooda a Chamber Orchestra of Europe. Její podtitul, který by se dal přeložit jako „Soustředné cesty“, naznačuje, že každá ze tří vět vyjadřuje svými melodickým, harmonickým i rytmickým obsahem pohyb v kruzích. Tento kruhový aspekt čerpal inspiraci z dokonalé proporčnosti vesmíru a jeho kruhových pohybů. Pro posluchače mohlo být obtížné se zaposlouchat do jednotlivých vrstev tohoto složitého hudebního komplexu a najít nějaký záměr či smysl. Zato se však mohl při poslechu spíše uvolnit a nechat myšlenky volně unášet spolu s neustálým krouživým pohybem myšlenek hudebních. V první větě Rings (Kruhy) tak byla navozena atmosféra intenzivního až magického hudebního toku, v jistém smyslu připomínajícího vodní hladinu a její kruhové víření.

Ve druhé větě, která nesla charakteristický název Paths (Cesty) a svou délkou a závažností se stala stěžejní části koncertu, byl posluchač vtažen stále intenzivnější a hluboce prožitou hrou sólistky Yumi Hwang-Williams do atmosféry mnohem závažnější, dotýkající se možná i otázek o životě. Tyto „životní cesty,“ se však v  pomalé větě koncertu představovaly jako kamenité a svízelné, jakoby až úpěly pod tíhou hříček osudu. A ačkoliv i na těchto bolestných cestách nastalo několik okamžiků uvolnění, opět potom nabraly svůj bolestný směr. Na konci věta vyplynula až do opravdu niterného závěru, po jehož doznění nastal okamžik ticha, ve kterém se všechny tyto životní otázky ztišily a zůstaly jen nevyřčeným prožitkem. Toto napětí však záhy rozehnal divoký hudební kolotoč třetí věty s názvem Rounds (Kola). Rychlost toho životního víru jakoby se neustále zrychlovala a s čím dál větší naléhavostí posluchače vtahovala do svého dění, až nakonec přišlo rozuzlení příběhu. S úlevným pocitem, že každý příběh má své řešení, každá zápletka má své rozuzlení a každá cesta má svůj smysl, vyposlechlo publikum dramatický závěr  Adèsova Houslového koncertu a jeho interprety ocenilo dlouhým potleskem zcela po právu. Nutno přiznat, že sólistka hrála po celou dobu nejen velmi přesvědčivě a procítěně, technicky naprosto vyrovnaně a virtuózně, ale rovněž dokázala přednést celou skladbu s pochopením jejího skrytého obsahu a stylu, takže dokonale připoutala posluchačovu pozornost k tomuto zvnějšku jinak možná těžko uchopitelnému dílu. Krásnou barvu zvuku houslí stejně jako celkové vyznění skladby velmi zdařile podpořilo i precizní nastudování díla filharmonií s Dennisem Russellem Daviesem;  prokázali pro soudobou skladbu skutečné pochopení a citlivost.

Pokud   posluchač nepocítil katarzi plynoucí z poslechu „vážných skladeb“, nebo nebyl dosud přesvědčen a přemožen intenzitou předešlých skladeb, mohl s jistotou očekávat uspokojení v Symfonii č. 4 in A Miloslava Kabeláče, která se stala závěrečným a vrcholným bodem programu. Brno se v posledních letech stalo skutečným nositelem či zprostředkovatelem Kabeláčova symfonického odkazu, neboť zde v posledních čtyřech letech bylo uvedeno celkem pět z jeho osmi symfonií, z toho čtyři v nastudování filharmonie. Každá z jeho symfonií je jedinečná a má svůj vlastní charakter a styl. Jeho symfonie „Camerata“ svým komorním obsazením, strukturou i tematickým obsahem odkazuje na klasičtější pojetí symfonie. Z přednesu filharmonie bylo znát, že mají s Kabeláčovou hudbou četnější předchozí zkušenosti. Jejich podání vyznělo sebejistě a zároveň upřímně. Interpreti dokázali publikum přesvědčit, že porozuměli hudebnímu obsahu díla a s veškerým jeho bohatstvím ho dokázali uchopit, pojmout a předat svým posluchačům.

V první větě Grave byla ostinátním rytmem nastolena závažná atmosféra, jako by měla být předzvěstí nějakého dramatického příběhu, líčeném v symfonii. Druhá věta Presto zase byla živou rytmickou hrou s fanfárovým vstupem lesních rohů, který posluchače doslova zvedl ze židle, aby pak následně byl vtažen do niternější až modlitební atmosféry věty třetí. Lento, začínající krásným flétnovým sólem, které se dále přelévalo do sóla prvních houslí a postupně i mezi další nástroje, posluchači zase připomnělo hlubší obsah díla a vlastně i celého večera. Závěrečná čtvrtá věta Allegro byla jakýmsi symbolickým zakončením celého večera s „hrdinským“ a dramatickým podtextem, neboť svým rázným, bouřlivým a intenzitu neustále stupňujícím vyzněním smetla všechny předešlé otázky a obsahy do jediné myšlenky – že všechny cesty a všechny příběhy mají své řešení, když se jim čelí hrdinně a odvážně. Z následného dlouhotrvajícího potlesku byl patrný nejen úspěch dalšího zdařilého projektu filharmonie, plného krásné a intenzivní hudby, ale především příslibem a pozváním na jejich další koncerty…

Foto: Vojtěch Kába, Filharmonie Brno