„Hostování Vojtěcha Spurného znamenalo pro hráče intenzivní setkání s barokní hudbou.“

„Hudebníky vedl k odlehčené, stylové a výrazně muzikální hře, nezatěžkané, neustarané.“

„Kantáta měla dva vynikající sólisty – sopranistku s křišťálově mladým hlasem a stejně virtuózního trumpetistu.“

„Umístění koncertu do Císařských lázní bylo bezprecedentním krokem.“

„Moderně industriálně působící vysoký prostor, prázdný přes několik podlaží, zafungoval dobře.“

Mezinárodní hudební festival Johanna Caspara Ferdinanda Fischera uzavřel poslední srpnový čtvrtek koncert připsaný bachovským jubileím. Se členy pořádajícího Karlovarského symfonického orchestru muzicíroval dirigent a cembalista Vojtěch Spurný. Historicky poprvé se hrálo v budově Císařských lázní, o jejichž rekonstrukci a adaptaci pro toto hudební těleso se vážně uvažuje.

Hostování Vojtěcha Spurného znamenalo pro hráče orchestru, vybrané pro tento úkol, intenzivní setkání s barokní hudbou. Zhostili se výzvy víc než se ctí. Běžně a soustavně ji nehrají a už vůbec ne v duchu historicky poučené interpretace, o kterou se s nimi se zdarem pokusil. Zazněly tři z Bachových Braniborských koncertů, v podání Lucie Kaňkové jeho duchovní kantáta Jauchzet Gott in allen Landen a z Fischerova odkazu suita ve francouzském stylu. Z orchestru se na pódiu vystřídala desítka instrumentalistů. Příklad, gesta a entuziasmus Spurného, dirigujícího celý večer od cembala, vedl hudebníky k odlehčené, stylové a výrazně muzikální hře, nezatěžkané, neustarané. Slyšeli jsme polyfonní struktury, sofistikované a komplikované, a přece působící hravě; slyšeli jsme je v nejmenším možném obsazení, a přece – ať v souhře nebo v dikci – nepůsobící nijak nejistě nebo rozpačitě.

Bach navštívil Karlovy Vary se svým šlechtickým zaměstnavatelem v letech 1718 a 1720, poprvé tedy přesně před třemi stoletími. Má se za to, že právě zde byla formulována objednávka braniborského markraběte, na jejímž základě vznikl cyklus šesti skladeb s výraznými prvky italského concerta grossa, instrumentálních skvostů, které se od 19. století nazývají Braniborské koncerty. Spurný nastudoval tři z nich – smyčcový třetí, dále pátý, který vedle smyčců exponuje flétnu, a šestý, napsaný jen pro hlubší smyčce bez houslí. Vojtěch Spurný šel dokonce tak daleko, že z pódia na začátku večera hypoteticky naznačil možnost existence „karlovarské verze“ Koncertu č. 5, dané počtem pěti hudebníků, které s sebou Bach prý ve Varech měl a s nimiž zde mohl skladbu u cembala hrát…

Jestliže pro celý večer platí, že pěknou práci odvedl v partu prvních houslí koncertní mistr orchestru Jakub Sedláček, tak v šestém vynikli v kontrapunktickém dialogu mimo jiné oba violisté, reprezentující nástroj, který často jakoby stojí v pozadí. A Bachova kantáta měla hned dva vynikající sólisty – nejen sopranistku s křišťálově mladým hlasem, ale stejně virtuózního trumpetistu Miroslava Smrčku, jehož part se prolíná se zpěvním partem zcela rovnocenně. Bachova hudba po celý večer zněla vzdušně, bez patosu, neúnavně, ve svižných, ale nepřeháněných tempech, s rozkošnými závěry.

Jméno skladatele Fischera má regionálně ukotvený festival ve štítě záměrně – hudebník se narodil v nedalekém Schönfeldu, dnes se obec jmenuje Krásno, a před odchodem do Bádenska studoval a působil v Ostrově nad Ohří. Je Bachovým starším současníkem a ve Suitě č. 3 ze sbírky Le Journal du Printemps se projevuje jako zručný, Lullyho vzorem spolehlivě poučený autor. Fischer a Bach, od jehož narození uplynulo letos 333 let, se k sobě v programu hodili výborně.

Umístění koncertu do Císařských lázní, a sice do jejich atria – působícího po čtvrtstoletí nevyužívání objektu k lázeňským účelům už značně vybydleně až zdevastovaně, téměř jako nějaký odsvěcený kostel – bylo bezprecedentním krokem. Alternativní, v podstatě moderně industriálně působící vysoký prostor se zaslepenými okny, prázdný přes několik podlaží až k modernímu zastřešení, však zafungoval dobře. Pořadatelé tam umístili na 350 židlí, bylo zcela plno a koncert měl slušné akustické podmínky a jedinečnou atmosféru. Problém byl pouze s vysokou vlhkostí, nepřející nástrojům.

Právě uprostřed těchto vnitřních stěn by mohl vzniknout moderní adaptací budoucí koncertní sál. I díky zázemí dalších prostor, včetně krásně zdobeného Zanderova sálu ze samého konce 19. století, by se mohlo z Lázní I, národní kulturní památky, stát reprezentativní sídlo orchestru i skvělé kulturní centrum města a celého Karlovarského kraje. Koncert uspořádaný Karlovarským symfonickým orchestrem a zařazený jako závěrečný do čtvrtého ročníku Mezinárodního hudebního festival Johanna Caspara Ferdinanda Fischera na tento záměr velmi konkrétně, na dřeň fyzicky upozornil.

Foto: Autor a Karlovarský symfonický orchestr / Jana Mensatorová