„Vytvořilo to velmi soustředěnou kontaktní atmosféru, možnost sledovat každý odstín slova a až fyzicky vnímat nárazy a dramata v hudbě.“   

„Marek Eben těmi nejjemnějšími odstíny hlasu, od pobavení po rozhořčení a odpor, dokáže postihnout všechnu hrůznost, absurdnost, zbytečnost a trapnost lidského konání.“

„Dramaturgii celku i provedení detailů promyslela, připravila a zvládla Michaela Káčerková se zralým přehledem.“

Labyrint světa a rád srdce v podobě hudby Petra Ebena a textu Jana Ámose Komenského vnesl do programu Pardubického hudebního jara závažnost jejich poselství, ale také váhu odpovídající interpretace. Těžko kdo jiný dokáže dát květnatému textu tak komplexní výraz jako Marek Eben. A varhanice Michaela Káčerková přidala nesmlouvavě vyprofilované zvukové obrazy. Nedělní koncert v zaplněném evangelickém kostele měl soustředění a správný poměr mezi slovem a hudbou, mezi patosem a intimitou.

Varhanní koncert do široké žánrové nabídky festivalu patří určitě. Koncert lákající na jméno Marka Ebena, na hudbu jeho otce, na Komenského a na zvuk královského nástroje z běžného rámce varhanních programů nicméně značně vybočil. Dal velký prostor literárně hodnotnému slovu s výrazně křesťanským nábojem a vystavil posluchače srozumitelné, krásné a poctivé, nicméně přece jen moderně znějící a závažné hudbě napsané s velkou představivostí. Kdo se této náročné nabídce zbytečně nebránil, odcházel v neděli večer po osmdesáti minutách bohatší o jedinečné podněty.

Myšlenky Jana Ámose Komenského, vtělené do jeho podobenství nazvaného velmi trefně Labyrint světa a rád srdce, zněly v českobratrském kostele na pravém místě. Právě protestanský teolog mohl – bez liturgických klišé a nánosů tradic, legend a lidové zbožnosti – formulovat s takovou jasností radu a apel a zároveň své vlastní vyznání: vraťte se k podstatnému, obraťte se k Bohu.

Nevelký kostel plný lidí byl prostorem bez dozvuku. Decentně amplifikovaný přednes dostal možnost promlouvat svou poetikou i nosným obsahem ke každému s osobní naléhavostí. Ani hudba nezaznívala odkudsi z kůru, ale uprostřed publika. Vytvořilo to velmi soustředěnou kontaktní atmosféru, možnost sledovat každý odstín slova a až fyzicky vnímat nárazy a dramata v hudbě.

Petr Eben chvílemi zvukově ilustruje, co slovy zaznělo v předchozím výjevu z poutníkova procházení chaosem světa, ale téměř nikdy tak nečiní jen zvukomalebně. Daří se mu vykreslit náladu, charakter a směřování textu na ryze hudebním půdorysu. Použil totiž ve většině vstupů v různých vynalézavých formách – zejména v podobě chorálových předeher a volných variací – melodie evangelických písní z Amsterodamského kancionálu, k nimž napsal Komenský slova. Stačilo by vzít do ruky zpěvníky, které zbyly po dopolední bohoslužbě v lavicích, a najít si použité nápěvy. Varhany tak evokují dobu vzniku Komenského díla a využívají zřetelně členěné melodie k poutavému hudebnímu dění, ale skrytým poukazem na incipit nebo celý text písně sdělují ještě víc.

Marek Eben těmi nejjemnějšími odstíny hlasu, od pobavení po rozhořčení a odpor, dokáže po desítkách provedení cyklu už s geniální jistotou v bizarních scénách přesně postihnout všechnu hrůznost, absurdnost, zbytečnost a trapnost lidského konání, když není založeno na vztahu k Bohu. Připomíná to apokalyptické výjevy na obrazech Hieronyma Bosche, který vizionářsky znázorňoval démony v člověku a hříchy a morální úpadek lidstva sto let před Komenským.

Varhanice Michaela Káčerková ve stejném naladění nastavila až drastickou názornost hudebních částí, virtuózních často do krajnosti. Nejde o pouhé mezihry. Jsou to rovnocenné hudební plochy, části cyklu, které by vesměs mohly zaznívat velmi dobře i v podobě samostatných skladeb, plný smysl však přece jen dostávají až jako celek a střídány slovem. Mají svou formu, náboj a vývoj, svůj spád. Interpretka našla řešení pro bohaté, neustálé a zajímavé proměny registrace, pro barvitý a názorný průběh. Krásně a s jistotou vykreslila polyfonii tam, kde zaznívá jako cantus firmus některá Komenského píseň, vrhala se do ploch vršících smršť akordů. Dokázala zmírnit v intermezzu. A nebála se svižných temp. Snad je v úplném závěru, kdy se v útěšném, zklidněném, ztišeném a projasněném dialogu poprvé hlas propojí s nástrojem, mohl hudební dovětek spočinout ještě pomaleji.

Petr Eben pokouší hranice zvukové nápaditosti. Dává varhaníkovi nejrozmanitější příležitosti. Ohromit plénem, které i u nástroje v pardubickém evangelickém kostele bylo víc než uspokojivé. Potěšit líbeznou parafrází na písničku Aj lásko, lásko a mistrovsky rozehrát dvojitě stylizovanou svižnou chorálovou předehru na melodii kostelní písně v části Klamný příslib zlatého věku. V pohledu na nepokojný a neradostný svět uplatnit staccata, echa, až zběsilé skrumáže a příkrosti, mezní polohy a běhy a tísnivé přelévání zvuku. Pro ta nejroztodivnější pokřivení světa nalézt burcující zvuky… O to víc – po úžasně vystavěné varhanní gradaci v části Zděšení a mdloba, kdy už si recitátor během hudby nesedl, aby naznačil směřování k rozuzlení – kontrastoval střih do pozitivního projasnění, prostého a duchovně hlubokého. Dramaturgii celku i provedení detailů promyslela, připravila a zvládla interpretka se zralým přehledem. (Rozhovor s ní čtěte zde) 

Komenský nebyl „učitelem národů“, představitelem nově pojaté pedagogiky. Možná trochu také, ale především byl teologem, myslitelem, farářem – kazatelem a biskupem Jednoty bratrské, církve, která přeložila Bibli do češtiny a v duchu reformace kladla důraz na nezprostředkovaný vztah k Bohu, na svobodný, odpovědný postoj věřícího člověka. Petr Eben s tímto vědomím nejprve improvizoval a nakonec v notách fixoval k vybraným pasážím hudbu, která stojí na stejné straně barikády, která pobaveně, ale ještě spíše sebekriticky zachycuje pachtění, přetvářku a marnosti tohoto světa a která posléze podporuje jediné logické zásadní řešení.

Na Komenském mě fascinuje, jak neúnavně pracuje na tom, aby byl svět lepší, vyjádřil se Petr Eben. On sám, a vnímáme to z odstupu čím dál jasněji, pracoval svou hudbou podobným směrem. Stejně jako Komenský, i on svědčil o podstatných věcech – a určitě věřil, že existují prostředky, jimiž na ně lze lidi upozornit a snad je i pohnout, aby k nim směřovali. V Labyrintu světa a ráje srdce – tak, jak téma uchopil a ztvárnil – našel s Komenským opravdu silné propojení a souznění. Tenhle konkrétní koncertní program, v koncepci ojedinělý, je hodně i o mimohudebním sdělení, ne jen o poslouchání pěkné hudby. Oba interpreti to dobře vědí.

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi