středa, 03 duben 2019 09:34

Stabat mater, důstojná a nadčasová hudba

Autor:

„Ondrej Lenárd stavěl jednu krásnou část za druhou, v plynulém toku.“

„Pražský filharmonický sbor je v tomto úkolu tím nejpovolanějším.“

„Obsazení sólových partů bylo česko-slovenské, takové, které sází na jistotu.“

 

4V0A8520

 

Blíží se velikonoční svátky a zařazení Dvořákovy kantáty Stabat mater do abonentního programu rozhlasových symfoniků má logiku. Pondělní koncert měl sváteční náboj. Možná ani nemusíme podrobně sledovat text. Tahle vokálně-instrumentální hudba působí sama o sobě, svou absolutní krásou, vlastně téměř nezávislou na tématu.

 

4V0A8477

 

Pohostinský návrat Ondreje LenárdaSymfonickému orchestru Českého rozhlasu, jehož byl do loňského léta řadu pěkných let šéfdirigentem, se nesl ve znamení potěšení z jeho vztahu k romantické hudbě a jeho velkorysého budování velkých hudebních ploch. Dvořákova Stabat mater vyzněla jako monument, ale nijak povrchní, pompézní nebo univerzální. Je to skladba mnohému z posluchačů dobře známá, která má své krásy, na něž se při provedení čeká, nebo které i samy o sobě naprosto spolehlivě zaujmou. A Ondrej Lenárd stavěl jednu krásnou část za druhou, v plynulém toku, jako vesměs poklidnou hudbu, naplněnou samozřejmě emocemi a ozvěnou dramat, ale jako hudbu nehrocenou do velkých zvratů, výšin a propastí.

 

4V0A8418

 

V případě Dvořákovy Stabat mater se posluchačova pozornost vždy nechá upoutat především sborovým partem. Neznamená to, že by orchestrální složka nebyla důležitá a neměla své hudební hodnoty a krásy, ale především sbor je ve svém masivním partu nositelem všeho podstatného melodického, harmonického a výrazového, co dělá tuto skladbu jedním z nejkrásnějších duchovních děl vůbec. Pražský filharmonický sbor s Lukášem Vasilkem je v tomto úkolu tím nejpovolanějším, jistotou v zažité partituře, jednotnou krásu zvuku, schopností dostát v plnosti všem dynamickým rozpětím; tím, jak má se samozřejmostí osvojeny prostředky určené k dosažení výrazových poloh patřících spíš k pólu niternosti a oduševnělosti…

 

4V0A8498

      

Obsazení sólových partů bylo česko-slovenské, v současné době takové, které nehledá nové hlasy a neprověřuje už nalezené, ale sází na jistotu. Tou je – mnohokrát opakovaně i v Praze - už po několik desetiletí slovenský basista Peter Mikuláš, spolehlivý, profesionální, skvělý, zkušený, s nadále sonorním a poutavým hlasem. Jistotou je i sopranistka Pavla Vykopalová, která je na vrcholu a která se v opeře i v kantátovém repertoáru vyzpívala k jedinečně a nezaměnitelně obhospodařovanému hlavnímu oboru, naplňovanému krásně zbarvenou jímavou lyrikou. Pěknou barvou zaujala i mezzosopranistka Denisa Hamarová.

 

4V0A8512

 

Tenorista Jaroslav Březina má zajímavou šíři záběru – líbí se nám jeho Janáček, a to expresivnější operní i intimnější v Zápisníku zmizelého, vzpomínáme na jeho přebývání ve staré hudbě, máme rádi jeho Smetanu a mnoho a mnoho dalšího. Zúročuje všechny dosavadní zkušenosti do čím dál usazenějšího mistrovství, v němž se dobře ovládaný hlas pojí s opravdovostí výrazu. Dvořákova Stabat mater obsahuje tenorovou árii, kterou lze zpívat se značným romantickým emocionálním vkladem jako vokálně pěkně vyklenutou - téměř italským operním způsobem. Jaroslav Březina se jí zhostil lehce plynoucím polohlasem, opravdu citlivě a jímavě, aniž by mu hlas na kontrolované cestě k falzetu sklouzl nebo selhal. Když posluchač přece jen otevře text kantáty a uvědomí si že „Fac me vere tecum flere, Crucifixo condolere, donec ego vixero“ v obvykle používaném překladu znamená „Dej mi s tebou zaplakat, s ukřižovaným bolest znát, dokud tady budu žít“, pak dá Jaroslavu Březinovi v jeho ne zcela obvyklém přístupu zapravdu - protože skutečně není nutné právě tato slova traktovat jako běžnou árii, i když tak je tahle část – co do melodiky - napsána a lze ji tak interpretovat…

 

4V0A8438

 

Ano, ani Dvořák se zcela nevyhnul tomu, že v jeho zhudebnění zaznívají tóny, které mají všeobecnou platnost a nejsou specificky vlastní jen a jen duchovnímu textu a jemu odpovídajícímu výrazu. Při vzpomínce na jiná díla minulosti (zejména ve srovnání s univerzálním hudebním jazykem období klasicismu a jeho obvyklými hudebními motivy, obraty, floskulemi a klišé… - vzpomeňme na líbeznou, nepříliš závažnou Stabat mater Pergolesiho) je však v Dvořákových duchovních skladbách takových momentů mnohem méně. Provedení je nezdůrazňovalo, drželo se potřebného kontemplativního výrazu. Okamžiky, kdy se před závěrem skladby jednotlivé složky na chvíli slyšitelně rytmicky neshodly, nejsou podstatné. Šlo o důstojný koncert, plný nadčasového étosu, vybočující z obvyklé nabídky všedních dní.

 

4V0A8413

    

Blíží se velikonoční svátky a zařazení Dvořákovy kantáty Stabat mater do abonentního programu rozhlasových symfoniků i nějakou dobu před nimi, ne až na vrcholu velikonočního týdne, má logiku. Textová předloha sice hovoří o Marii, Matce Boží, pod golgotským křížem, ale jednak jsou v tomto díle smutek a bolest rozšířeny do obecnější roviny, transformovány do umělecké roviny, jednak často v těchto velkých kantátových případech běžný posluchač ani podrobně nestuduje a nesleduje zpívaný text, ale nechává se unášet hudbou jako takovou. Je to velké koncertní dílo, do něhož skladatel promítl svou osobní rodinnou bolest, ale také mariánskou úctu a určitě i kompoziční ambice. A zajímavé je i zjištění, že premiéra se v Praze neuskutečnila kolem Velikonoc, ale den před vánočními svátky. Asi už i tehdy, v roce 1880, mohla být na prvním místě ryze umělecká, hudební a koncertní stránka věci, a ne to, co se týká zbožnosti, liturgie, věrouky a církevního roku.

 

4V0A8385

 

Foto: Filip Jandourek

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.