„Festival má výhodou – má totiž ´k ruce´ orchestr Barocco sempre giovane.“

„Duchovní dílo zaznělo s patřičnou mohutností i vroucností, předepsanou především pro sólové party.“

„Během Vondráčkova recitálu čtyřsethlavé poučené publikum ve zcela zaplněném sále snad ani nedýchalo.“

Pardubické hudební jaro již několik let není tuctovým regionálním festivalem. Neúnavná dramaturgická snaha jeho uměleckého ředitele Josefa Krečmera staví vedle sebe koncerty nejrůznějších žánrů s provedením děl velkolepých i komorních, posluchačům důvěrně blízkých i méně známých, oslovuje široké spektrum špičkových interpretů a sází i na nejrůznější prostředí. Dva další festivalové koncerty, které se uskutečnily v tomto týdnu v Pardubicích, přinesly opět jejich návštěvníkům zcela neopakovatelné zážitky. Byť se jednalo o večery zcela odlišné.

Úterý patřilo v Sukově síni Domu hudby Poctě Vivaldimu. Program večera byl sestaven výhradně z děl skladatele pozdního italského baroka. V tomto ohledu disponuje Pardubické hudební jaro, a vlastně i Josef Krečmer osobně, velkou výhodou – má totiž „k ruce“ orchestr, který se studiem a interpretací děl Antonia Vivaldiho zabývá již patnáct let. Komorní soubor Barocco sempre giovane se za dobu od vzniku vypracoval usilovnou prací mezi naše přední tělesa svého druhu. Původní nadšení členů orchestru, sestaveného převážně z absolventů pardubické konzervatoře, se přetavilo v poučenost, kázeň a spolehlivost. Tyto vlastnosti ovšem nevylučují permanentní radost z provádění hudebních děl, dnes už nikoli jen barokních, ale i z období klasicismu a romantismu –  a dokonce i děl vzniklých ve 20. či v 21. století.

A radost byla patrná i tentokrát, kdy došlo na pětici Vivaldiho orchestrálních a koncertantních skladeb. Soubor se přitom obešel bez externích sólistů, i když, abychom byli zcela přesní, někteří z níže jmenovaných již nejsou jeho kmenovými členy, ale pokračují ve svých kariérách v jiných tělesech. Všichni však tvoří původní jádro orchestru Barocco sempre giovane, který Josef Krečmer v roce 2004 založil a od tohoto data rozvíjel a které je dnes rezidenčním souborem Pardubického hudebního jara.

Jak dobře se poslouchala hned úvodní Vivaldiho Sinfonia avanti la Senna Festeggiante, RV 693. Zdánlivá jednoduchost a elegance téhle muziky a hlavně pohoda, jež okamžitě zavládla v sále, může svádět k domněnce, že vše je vlastně velmi snadné. Opak je pravdou. Za onou krásou jsou roky dřiny, desítky a stovky koncertů, při nichž se opravdu stále ještě mladí muzikanti vzájemně vylaďují, respektují a chápou. Jistě, ujmou-li se někteří z nich sólových partů, vyžaduje se od nich cosi navíc. Barocco sempre giovane však vydalo ze svých řad skutečné osobnosti. Iva Kramperová či Markéta Čepická dokáží rozezpívat housle takovým způsobem, až se tají dech. Příkladem bylo Concerto in Re minore per due violini, violoncello, archi e continuo, RV 565, „L´Estro Armonico“, op. 3/11 – v tomto případě se skvělým violoncellistou Matějem Štěpánkem – a zejména Concerto in Re minore per due violini, archi e continuo, RV 514. Stejně jako dokonalé a bezchybné ovládaní violoncella charakterizuje hru Jana Zemena a Heleny Matyášové (Concerto in Sol minore per due violoncelli, archi e continuo, RV 531).

V případě více sólistů přestává rozlišení fungovat vůbec: mistrovské provedení, v němž zaznělo Concerto in Re maggiore per due violini, due violoncelli, archi e continuo, RV 564 se stalo přesvědčivým důkazem. Všichni se představili ve vrcholné formě, včetně těch, které jsme zde coby „pouhé“ členy doprovodu neuvedli.

Zatímco s drobnějšími Vivaldiho skladbami se místní posluchači většinou již měli možnost vícekrát seznámit, jeho Gloria in Re maggiore, RV 589, bylo v Pardubicích uvedeno v omezeném počtu nastudování. Festival se proto nerozpakoval přizvat Český filharmonický sbor Brno, jehož sbormistr Petr Fiala se zároveň stal dirigentem druhé poloviny večera. Duchovní dílo zaznělo s patřičnou mohutností i vroucností, předepsanou především pro sólové party, jichž se ujaly členky sboru Pavlína Švestková, Jana Melíšková (soprány) a Pavla Zbořilová (alt). Petr Fiala si poradil i s nástrahami akustiky Sukovy síně, dobře tak vyzněly nejen monumentální pasáže, ale i ty, v nichž pěvkyně doprovázelo takřka nenápadné Barocco sempre giovane. Dojem z úterního koncertu nemohl nebýt ohromující. I na základě vlastních posluchačských zkušeností mám za to, že úroveň večera plně dosahovala té, na jakou jsou zvyklí návštěvníci z tradičních hudebních metropolí ve světě, z míst daleko zvučnějších jmen, než jsou východočeské Pardubice.

Přibližovat či popisovat interpretační umění klavíristy Lukáše Vondráčka je asi zbytečné. Jde o hráče světové extratřídy, vítězství v Soutěži královny Alžběty v Bruselu je považováno za jedno z nejprestižnějších. Tím spíše se jeho účinkování na Pardubickém hudebním jaru jevilo jako malý zázrak. Pro jeho vystoupení ve středu 3. dubna v univerzitní Aule Arnošta z Pardubic převezli pořadatelé kvalitně připravený nástroj Steinway&Sons z Domu hudby. Na koncert pozvali vedle široké veřejnosti i žáky hudebních škol z celého regionu. Čtyřsethlavé poučené publikum ve zcela zaplněném sále během Vondráčkova recitálu snad ani nedýchalo.

Umělec přitom zvolil velmi náročný repertoár – zvláště úvodní Sonáta B dur č. 21 Franze Schuberta je dílem již mocně přesahujícím rámec romantismu. Skladba z posledního období skladatelova života, označovaná za jeho intimní zpověď a loučení se světem, fascinuje pasážemi, předznamenávajícími budoucí vývoj hudby. Lukáš Vondráček ji přináší s až neuvěřitelným zaujetím, stoprocentní koncentrovaností a nadpozemskou odevzdaností autorovi.

Jako kontrast zvolil interpret v druhé části Arabesku op. 18 a cyklus Karneval op. 9 Roberta Schumanna. Ani v těchto případech nejde o lehké skladby, Vondráčkovým uměním však vzniká posluchačsky přívětivý tvar, pohrávající si s dokonalým espritem se všemi jejich nuancemi a poodhalující hluboká zákoutí, která může přinášet jen nádherná hudba.

Dva koncerty, dva zcela výjimečné zážitky. Letošní Pardubické hudební jaro pokračuje až do konce dubna. Budeme i nadále referovat s takovým nadšením?

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi