„Pavel Haas Quartet, soubor planetární úrovně, vystupuje v městečku v podhůří Železných hor… Je fascinující, že se něco takového podařilo organizátorům festivalu realizovat.“

„Pověstné běsnění smyčců vystřídá romantizující poloha, kterou Šostakovič nikdy nehodlal opustit.“

„Každičký sebemenší zvuk z auditoria působil tentokrát jako silně rušivý element.“

Komorní řadu mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro rozšířil externí koncert, na němž se v synagoze v Heřmanově Městci na Chrudimsku představil soubor Pavel Haas Quartet. Program večera byl sestaven výhradně z děl Dmitrije Šostakoviče – zazněly tři jeho smyčcové kvartety, které se interpreti chystají v nejbližší době nahrát pro své nové CD u vydavatelství Supraphon. Na základě posluchačského zážitku ze živého vystoupení „Haasovců“ lze předpokládat, že půjde o jeden z vrcholných edičních počinů letošního roku.

Podívejme se ale na pondělní koncert optikou zaznamenávající několik průniků, k nimž v rámci pardubického festivalu došlo. První z nich se nabízí jaksi automaticky: soubor nesoucí jméno skladatele židovského původu Pavla Haase hraje v synagoze, i když objekt už neslouží původnímu účelu. Synagoga je však citlivě a komplexně zrekonstruována a patří městu, které ji využívá jako koncertní síň se skvělou akustikou. Připomenutí lidského i uměleckého odkazu tvůrce zavražděného nacisty nemůže být nikde silnější než právě v tomto prostředí.

Průnik druhý se týká dramaturgie koncertu. Dmitrije Šostakoviče může spojovat s Pavlem Haasem mnohé, počínaje prostým faktem, že oba začali tvořit v první třetině 20. století. Svorníkem je ale především jejich nelehký osud, v případě Haase s bytostně tragickým vyústěním, u Šostakoviče poznamenaný neustávajícími tlaky ze strany sovětského režimu a strachem, v němž mu bylo dáno žít.

A průnik třetí, dá se říci současný a pro mnohé i překvapující, průnik světovosti a zdravé lokálnosti: Pavel Haas Quartet coby komorní soubor skutečně planetární úrovně se zkušenostmi z nejslavnějších koncertních síní vystupuje v městečku v podhůří Železných hor… Je fascinující, že se něco takového podařilo organizátorům festivalu realizovat, a nic na tom neubírá skutečnost, že jeden z hráčů kvarteta sbíral své první zkušenosti v Pardubicích a že tedy věci napomohly i dobré osobní vztahy a vazby. I s tímhle vědomím smekám.

A pokud snad někdo měl před koncertem obavy, že se, vzhledem k náročnému programu, nepodaří prostory synagogy naplnit, či snad že takový koncert vyžaduje náležitě poučené publikum, brzy se ukázalo, že byly zbytečné. Působivost všech tří předvedených děl Dmitrije Šostakoviče vyvstala okamžitě.

Poměrně krátký, necelou čtvrthodinku dlouhý Smyčcový kvartet č.7 fis moll, op. 108, okamžitě přítomné uvedl do složitého vnitřního světa skladatele a mistrovsky prokompovaných emocí. Skladba vzniklá coby portrét autorovy první manželky Niny obsahuje typické ponory do hlubin lidské duše i zvraty k až děsivým rytmem zaplněným plochám, jejichž zvládnutí vyžaduje od interpretů nejen prvotřídní techniku na hranici možného, ale především plné pochopení autorova záměru i jeho hudebního vyjádření. V podání „Haasovců“ (Veronika Jarůšková – 1. housle, Marek Zwiebel – 2. housle, Jiří Kabát – viola, Peter Jarůšek – violoncello) se ke všem těmto úspěšně zvládnutým předpokladům ještě navíc přidává ohromná zkušenost s prováděním děl jiných autorů 20. století. Zkušenost soustavná a stále se rozvíjející a prohlubující…

Dalších dvacet minut večera patřilo asi nejslavnějšímu Šostakovičovu kvartetu. Jde pochopitelně o Smyčcový kvartet č. 8 c moll, op. 110. Stejně jako předchozí vznikl v roce 1960, tento ovšem pod autorovým dojmem z návštěvy Drážďan, tehdy ještě zničených po bombardování za druhé světové války. Jeho kontemplativnost a ponurý existenciální výraz vybízejí nejen k akceptaci přiznané dedikace obětem fašismu, ale také současně silně odrážejí intimní pocity tvůrce vycházející z jeho obtížného postavení ve společnosti, které mu bylo souzeno. K chvále kvarteta snad jen tolik, že jeho provedení těžké skladby dokonale vystihuje obojí. Pověstné běsnění smyčců vystřídá v příslušném okamžiku romantizující poloha, již Šostakovič, snad i díky skutečně ruskému genu, nikdy nehodlal opustit, byť ji využije jen na chviličku. Způsob interpretace jednotlivých frází působí v případě stále ještě mladých hráčů až nadpozemsky.

Po přestávce se přítomní vrátili v čase o šestnáct let zpět. Na řadu přišel více než půl hodiny trvající Smyčcový kvartet č. 2, A dur, op. 68, ve kterém skladatel v roce 1944 jako by si teprve zkoušel, kam až lze dojít. Přesto je i tohle dílo velmi náročné pro interprety i posluchače a také v tomto případě došlo k průniku mezi oběma zúčastněnými stranami. Každičký sebemenší a samozřejmě nechtěný zvuk z auditoria, provázející vystoupení Pavel Haas Quartetu, jemuž v jiných případech obvykle nikdo nevěnuje pozornost, působil tentokrát jako silně rušivý element. Naštěstí jich bylo opravdu poskrovnu – v zaujetí mistrovskou hudbou ve špičkovém podání člověk zapomene třeba i na projevy nachlazení…

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi