„Byť každý z nich má velice unikátní hlas, tvoří dohromady zvukově dechberoucí proud hudby.“

„Po pár minutách se díky suverénnímu, ale zároveň obrovsky křehkému projevu souboru dostávám do jakéhosi magického bezčasí.“

„Můžeme se ponořit pouze do hudební struktury, ale zároveň neztratit kontakt s rituálním, či lépe řečeno liturgickým původem díla.“ 

Vprostřed potemnělé lodi kostela svatých Šimona a Judy stojí v kruhu devět soustředěných lidí. Pod vedením Belgičana Björna Schmelzera tu stojí umělci z amerického Oregonu, syrského Aleppa, španělské Barcelony, ze Skotska, Estonska, Rumunska. Uskupení individualit, jejichž hudební i profesní zázemí jsou různorodá; v souboru Graindelavoix se věnují provádění děl pozdně středověké a renesanční hudby.

V noci 16. října roku 1590 se v paláci v Neapoli udála dvojitá vražda, která dodnes inspiruje badatele k novým přezkoumáním a umělce k novým zpracováním. Podle dostupných svědectví se v ložnici v Palazzo San Severo našlo zkrvavené tělo mladého a krásného šlechtice Dona Fabrizia Carafy, oděné pouze v dámské noční róbě. Krom tří střelných zranění na sobě mělo nespočet bodných ran na „tváři, krku, hrudi, břichu, ledvinách, pažích, rukou a ramenou“. Pod ním se nacházelo několik hlubokých děr v podlaze, způsobených prudkými a zuřivými bodnutími mečem.

Na posteli ležela zavražděná Donna Maria d’Avalos, choť váženého prince Dona Carla Gesualda. Stejně jako její milenec měla rány na tváři a pažích. Její hrdlo bylo podřezáno. Nikdo neměl pochyby o tom, kdo byl vrahem. Do pokoje vtrhl mladý a podivínský princ se svými pohůnky a zpět se vrátil celý od krve. Nachytání někoho „in flagrante“ získalo toho večera velmi temné rozměry.

O 21 let později zkomponoval Carlo Gesualdo da Venosa, nejslavnější vrah mezi skladateli, rozsáhlé dílo Responsoria et alia ad Officium Hebdomadae Sanctae spectantia, nebo také Tenebrae responsoria (temné hodinky) pro Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu.

Liturgické texty k bohoslužbám před Velikonocemi jsou plné poetického vyprávění o utrpení Ježíše Krista, Gesualdovo dílo je tak de facto pašijemi. Své dodnes překvapivě znějící hudební postupy tu pozdně renesanční mistr uplatňuje na texty o bolesti, utrpení, smutku, hlubinách duše. Kolik odříkání a zpytování do své hudby Gesualdo promítl, zůstane navždy na románové představivosti každého z nás, výsledek je ovšem po skladatelské stránce úžasný. Odvážněji znějící hudbu spadající do postupů tzv. prima prattica, tedy renesančně polyfonního stylu, který má většina z nás spojený s transparentním, přísným kontrapunktem, jen stěží najdeme. Chromatická, dur-mollová sazba je tak prchavá a pohyblivá, že se například během pár dob přenášíme pomocí tzv. terciových chromatických příbuzností od D dur přes F dur až k A dur. Podobné postupy se znovu objevují až v době romantismu.

Tak komplexní hudba s sebou samozřejmě přináší obrovské nároky na intonaci, souhru a zvukovou kompaktnost. Gesualdo si k tomu vychoval své vlastní „virtuosi“, které si vydržoval ve svém paláci a platil je za provozování – širšímu okruhu posluchačů neznámých –  opusů.

V kruhu stojící členové Graindelavoix jsou „virtuosi“ úterního večera v kostele svatých Šimona a Judy. Byť každý z nich má velice unikátní hlas, tvoří dohromady zvukově dechberoucí proud hudby. I ty nejzákeřnější postupy zní přirozeně a vskutku krásně. Akustika tohoto kostela má poněkud kratší dozvuk než většina jiných kostelů a souboru to svědčí. Dynamické i jazykové nuance se tak neztrácejí v dlouho trvajícím dozvuku. Po pár minutách se díky suverénnímu, ale zároveň obrovsky křehkému projevu souboru Graindelavoix dostávám do jakéhosi magického bezčasí, pohlcen emocemi. Zapomínám na bulvární aspekt rozporuplného Gesualda (Björn Schmelzer na rozdíl ode mě v programu zmiňuje drastickou minulost Gesualda jen okrajově, zřejmě aby se posluchači mohli plně věnovat hudbě) a při nádherných harmoniích a při intepretaci slov „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ mi něco spadne do oka. Ušlechtilý přednes mezinárodního ansámblu i bezvěrce rozpláče.

Svérázní pěvci obměňují způsob svého zpěvu v různých odstínech. Basista Arnout Malflier volí místy dublování svého kolegy o oktávu níž, tenorista Marius Peterson se ve vypjatých místech odvažuje použít expresivní, nasální způsob zpěvu. V dobrém smyslu technické manýry, které se tu a tam objeví, působí v kontextu rozměrného díla patřičně. Při pozorném poslechu nám dochází, že expresivní projev a ornamentiku má Björn Schmelzer se svými kolegy dobře promyšlenou a založenou na studiu dobových pokynů. Gesualdova hudba, byť psaná ve „starém“ stylu, v sobě nese drama a patos. Je to ale patos velice specifického druhu a jeho přednes není ustálen.

Schmelzer si v tištěném programu klade otázku, v jakém kontextu Gesualdova responsoria chápat, zpívat, jak moc patosu zvolit. Vzhledem k nastíněným životním osudům, které stále čekají na zpracování Hollywoodem (byť oper o životě Gesualda je nejméně jedenáct, z nich jedna od Alfreda Schnittkeho), je lehké vzít za svou představu autora jako trpícího subjektu, který pomocí biblických slov svádí boj sám se sebou a se svými hříchy. Jejich liturgický, neosobní kontext však mohl být pro Gesualda daleko důležitější.

Soubor Graindelavoix zvolil vlastní kontext. Mezi polyfonní responsoria, zpívaná expresivně i jemně a kajícně, vložil jednohlasé  liturgické chorály. Ty zpívají střídající se členové odděleni od ansámblu. Můžeme se tak jako posluchači ponořit pouze do hudební struktury, ale zároveň neztratit kontakt s rituálním, či lépe řečeno liturgickým původem díla.

Již během první půle jsem si nemohl nevzpomenout na tragédii, která se odehrála v pondělí večer v Paříži. Gesualdova hudba zněla v tomto kontextu skoro jako mše za to, co bylo v katedrále Notre-Dame nenávratně zničeno požárem.

Přesně proto v závěru druhé půle, poté, co s neokázalou něhou dozpíval slova „Uvrhli mě do hlubin podsvětí, do temnot a do stínu smrti“, se soubor místo závěrečné modlitby Ad laudis rozhodl předvést hudbu mistra Perotina zpívanou ve francouzštině. Důstojné gesto a velmi působivý přídavek, ve kterém ansámbl mimo jiné demonstruje svou žánrovou šíři. Hudbu Perotina a Gesualda rozděluje několik staletí.

Byl to opravdu bohatý a krásný večer. Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK se jako pořadatel předvedl výtečně. Prostorové, ale také světelné pojetí koncertu fungovalo nevšedně a skvěle. Ještě dlouho si budu pamatovat, jak vizuálně uzavřený, ale hudebně sdílný kolektiv pěvců ze všech koutů světa s velkým nasazením a intenzitou uvádí v život nádhernou a komplexní partituru rozpolcené postavy hudebních dějin.

Ilustrační foto: Graindelavoix