„V porovnání s Bachem Heinrich Schütz o století dříve naplňoval, celkem pochopitelně, asketičtější model.“

„Cappella Mariana šťastně zvolila jako vsuvky do německých pašijí Schützovy polyfonní kompozice s latinskými texty ze sbírek Cantiones sacrae.“

„Soubor nenápadně vedený zpívajícím Vojtěchem Semerádem se představil v celé kráse svého detailně propracovaného vokálního umění.“

Festival Pardubické hudební jaro přispěl do atmosféry dnů velikonočního týdne koncertním programem vysoké interpretační kvality a neméně vysoké posluchačské náročnosti. Cappella Mariana přivezla své nastudování pašijového příběhu podle evangelisty Jana zhudebněného Heinrichem Schützem. Minimalisticky zpracovaný biblický text vyžaduje od publika vysokou míru ochoty a vcítění. Ne u všech zarezonoval ideálně.

Kostel sv. Bartoloměje, gotická loď s barokním mobiliářem, nabízí nevelký prostor, do něhož se komorní zvuk devíti zpěváků a hráče na varhanní pozitiv hodil velmi dobře. Hudební podoba Janových pašijí se však opravdu mohla pro někoho stát problémem. V porovnání s Bachem totiž Heinrich Schütz o století dříve naplňoval, celkem pochopitelně, asketičtější model. Ve starobyleji znějícím raně barokním protestantském stylu je také centrem text evangelia, sólový hlas ho však přednáší opravdu oproštěně, spíše informativně.

Johann Sebastian Bach našel pro svého Evangelistu v Janových i Matoušových pašijích obdobný model doslovného zaznění textu evangelia – ale jeho tenorista v roli Evangelisty skutečně vypráví, dává jednotlivým slovům význam a celým větám výraz a dramatický spád. Nejde o zdobení, ale o mimořádnou výstižnost a nádhernou pravdivost dikce. U Schütze je norma jinde – spočívá v prostém, vznešeně působivém, ale přece jen ne tak propracovaném přednesu. A podobně je tomu s další hudbou této kompozice. Součástí zhudebnění nejsou árie, chrámové písně ani další typy reflexe přednášeného příběhu, které o tolik hodně umělecky povyšují díla Johanna Sebastiana… Pokud opět pomůže srovnání s Bachem, Heinrich Schütz podobně jako on i sbor používá k střídmému zachycení těch míst příběhu, kdy je citován zástup, dav. Ale pro další funkce už téměř vůbec.

Cappella Mariana nenápadně vedená současně zpívajícím Vojtěchem Semerádem se v Pardubicích představila v celé kráse svého detailně propracovaného vokálního umění. Dokonale sezpívaná, jemně stylová, přesně vyslovující do poslední slabiky. Sól s přímou řečí Piláta, Petra a Ježíše, vystupujících ze sborečku, je u Schütze pár. Dominujícího Evangelistu svěřil umělecký vedoucí souboru německému pěvci Martinu Schiketanzovi, který zajistil plnohodnotnou a kulturně autentickou podobu vokální linky i německého textu.

Schützovy nekomplikované pašije jsou plodem jeho zralého období. Pro jejich provedení Cappella Mariana jako čtyři postupně uplatněné vsuvky šťastně zvolila další, příjemně kontrastující Schützovy skladby – polyfonní duchovní kompozice s latinskými texty z dřívější sbírky či sbírek Cantiones sacrae. Stejně dobrým nápadem bylo vložení dvou varhanních žalmů od Samuela Scheidta a před koncem koncertu – před závěrečným sborem Janových pašijí a následným samostatným zpěvem Schützovy vokální skladby „Unser Herr Jesus Christus“ – ještě Frobergerova varhanní toccata.    

Odchod několika lidí z publika, spíše ostentativní než omluvně nenápadný, pro nejbližší okolí velmi rušivý, zamrzel. Schützovy hodinové pašije vyžadovaly maximální možné soustředění a je víc než pravděpodobné, že část příchozích opravdu netušila, co je čeká, a cítili se zaskočeni. Němčinou i poměrně strohým zpěvem bez nástrojů s výjimkou tichého hlasu malých varhan. Je otázkou, jestli by pomohlo mít český překlad textu v ruce. Kamenem úrazu mohla být i hudba sama, pro někoho určitě monotónnější, než i představoval. Možná by ale přece jen alespoň nějaká investice stála v podobném případě jako vstřícný krok za to. A dokonce možná ještě spíše než do papíru raději do vhodně zvolené a šikovně zapojené formy dostatečně uměleckého přednesení české verze pašijového textu.

Foto: Lada a Miloš Kolesárovi