KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

On a ona. Keenlyside a Jaho, dvě pěvecké hvězdy english

„Barytonista se chová nenuceně, hraje celým tělem, zpívá vemlouvavě – a projevuje spontánní komický talent.“

„Krásným číslem byla árie Luisy – operní výjev zřídkakdy slýchaný.“

„Dueta zazpívali jako skutečné dramatické výstupy.“

Pěvecký recitál Simona Keenlysidea a Ermonely Jaho nabídl ve středu v Obecním domě pražskému publiku umění operního matadora a umění nové mladé hvězdy. Barytonista a sopranistka se ovšem potkali – nejen reálně v několika duetech, ale i pomyslně: ve schopnosti během chvilky zaujmout posluchače a komunikovat s nimi. A program doprovázený rozhlasovými symfoniky sympaticky obsáhl i některé neoposlouchané árie.

Britský pěvec je v navazování kontaktu s publikem naprostým mistrem. Na pódiu se chová zcela nenuceně, hraje celým tělem, zpívá naléhavě a vemlouvavě – a když jde o komickou roli, projevuje spontánní talent. Osobně je spíše typem plebejce. Ermonela Jaho navazuje kontakt jinak – velmi emotivně a v gestech vznešeněji, stylizovaněji. Pravá operní diva s výraznými pomalými pohyby rukou; když doprovází vysoké tóny, její prsty směřují vzhůru a ustrnou v malebné pozici. Keenlyside působí naopak až neklidně, hyperaktivně, pomáhá si rukama, vyjadřuje jimi jako při rychlé řeči důrazy. Pravou by si měl dokonce víc hlídat, jde už skoro o tik. Ale zpívá – a to je samozřejmě podstatnější – i ve svých jen těžko uvěřitelných skoro šedesáti nádherně bezchybně, hladce, vitálně a naplno. Rozdává hudební radost, sílu a energii.

Už první okamžiky Keenlysideovy přítomnosti v sále naznačily, že nejde o sólistu, který na pódiu odtažitě odzpívá své číslo a zase odejde. Během orchestrálního prologu k Leoncavallovým Komediantům přišel střední uličkou Smetanovy síně. Měl kabát a klobouk a vypadal v první chvíli jako opozdilý posluchač. Až když začal vystupovat po schůdcích na pódium, ukázalo se, že má co do činění s programem… A pak začal pěvecký i herecký „koncert“. Výstup Tonia zahrál a zazpíval jako propracovanou, velmi přirozenou jevištní studii, podepřenou impozantní kantilénou včetně nejvyšších tónů. Hlasově je typem příbuzným například Thomasi Hampsonovi, tedy lahodným, kulatým a měkkým, vyrovnaným a stejným ve všech polohách. Ale temperamentem jde Keenlyside dál. Ukázal to ostatně i ve ztvárnění vzrušených emocí introvertního Renata z Verdiho Maškarního plesu a ještě víc ve výstupu Jaga z Verdiho Otella – tam mnohem dramatičtějším způsobem, který stylově jako protějšek zcela odpovídal těžšímu hrdinnému tenoru, jaký bychom hypoteticky čekali, pokud by se měla v tu chvíli objevit na koncertě i titulní postava… A v paměti zůstane způsob, jakým si pohrával s Desdemoniným šátkem, který v opeře později přinese žárlivému Otellovi zkázu. K méně často uváděným áriím patřila dlouhodechá „Vision fugitive“, kterou zpívá Herodes v Massenetově opeře Herodiade; měla působivý tah a pěkné nuance v dynamice. Pěkné momenty přinesly i árie z oper Hoffmannovy povídky a Zazá – v Offenbachovi kantilénu s violoncelly, v Leoncavallovi působivou, velmi přirozeně zvládnutou agogiku.  

Sopranistka dala svým áriím k dispozici hlas dole v témbru temnější a nahoře jemnější, přiměřeně silný, čistý, zatím nijak dramatický, hlas schopný výrazové naléhavosti, hlas nicméně občas vzbuzující úvahy o jemnosti hranic té nejdokonalejší intonace. Jako Čo-Čo-San vyjádřila dychtivost i tragiku, jako Desdemona v Ave Maria – v pouhé první polovině obvykle uváděné a nahrávané rozsáhlé scény – dokázala udržet krásné pianissimo. Pro úlohu Tosky a Adriany Lecouvreur nemá takový objem hlasového fondu jako umělkyně, pro které už z takových rolí nevede cest zpět; obdařila je proto vedle dostatečně uvěřitelného napětí i podtextem zranitelnosti. Krásným číslem byla árie Luisy z 3. dějství stejnojmenné Charpentierovy opery: nejen díky interpretaci s přesvědčivou agogikou, ale i díky barvitě instrumentované a melodické hudbě; jde o operní výjev zřídkakdy takto slýchaný. Když přidávali, zazpívala sopranistka kouzelnou árii Lauretty z Pucciniho komedie Gianni Schicchi a barytonista neodolatelně pobavenou árii Figara z Figarovy svatby.  

V duetech spojili Ermonela JahoSimon Keenlyside síly opravdu kongeniálně. Zazpívali je jako skutečné dramatické výstupy, zahráli je, dali jim psychologii nebo humor v míře opravdu nadprůměrné. Ať šlo o vážnou scénu Violetty a otce Germonta před přestávkou, o odlehčenou scénu z Lehárovy Veselé vdovy v oficiálním závěru večera, nebo o Giovanniho a Zerlinu v přídavcích. Opera a opereta byla jedním žánrem, pódiová zkušenost s rolemi byla v uvolněnosti znát. Simon Keenlyside se naplno projevil jako skutečný živel, který improvizuje a baví se tak, že partnerku doopravdy rozesmál.

Albánko-americká pěvkyně Ermonela Jaho, momentálně slavná zejména jako Violetta a Čo-Čo-San, vystoupila v Praze poprvé. Simon Keenlyside potřetí – pro agenturu Nachtigall Artists zpíval v české metropoli už v letech 2015 a 2017. Jeho nejčastějšími rolemi jsou Don Giovanni a Rigoletto, otec Germont ve Verdiho Traviatě, Almaviva v Mozartově Figarově svatbě nebo Wolfram ve Wagnerově Tannhäuserovi. Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Łukaszem Borowiczem doprovázel sérii bezmála dvou desítek různorodých čísel zaangažovaně a odhodlaně, nicméně často v až příliš vysoké dynamice – a nejméně v jednom z těch choulostivějších míst zejména ve smyčcích – ve Verdiho Otellovi – opravdu slyšitelně nesjednoceně. Doprovod operních recitálů je dost těžký a opravdu nevděčný úkol… Ostatně, ani dirigent to neměl jednoduché – především barytonista při zpěvu chodil po pódiu v takovém měřítku, že bylo třeba se z dirigentského stupínku ohlížet opravdu hodně do stran a dozadu.

Celý večer měl nicméně díky charismatu obou sólistů předpokládaný průběh, kombinující obecné posluchačské potěšení z vrcholného pěveckého umění, vědomí o poznání dalšího repertoáru a radost z jedinečnosti dvou konkrétních umělců. Nekonečný seriál recitálů, organizovaných Nachtigall Artists už po léta, se nemůže vyčerpat – na světovou scénu ještě stále přicházejí a budou určitě přicházet noví a noví adepti toužící dosáhnout k nejvyšším metám. Setkávání s nimi je opakovaným zdrojem krásné síly.

Foto: Petr Dyrc

 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky