„Provedení povýšil na neopakovatelný zážitek, kdy posluchač i notoricky známou skladbu slyší jakoby poprvé, čerstvýma ušima.“

„Zvolený program byl důkazem, jak blízko k sobě mají ruská a francouzská hudba.“

„Atributem zdrženlivosti se dá popsat i Luganského široká škála dynamických úhozů. Nepotřebuje oslňovat ohromujícím forte.“

Není tomu tak dávno (11., 12. a 13. dubna), co Nikolaj Luganskij vystoupil v Praze. S Českou filharmonií a Tomášem Netopilem zahrál Beethovenův Klavírní koncert č. 4 a člověk si povzdychl, kéž by mohl takového klavíristu slyšet v samostatném recitálu. Nešťastné potíže s rukou Vladimira Ashkenazyho zapříčinily, že FOK musel do své řady Světová klavírní tvorba narychlo hledat adekvátní náhradu. A díky šťastné souhře časových náhod se v sobotu 4. května Nikolaj Luganskij objevil na pódiu pražského Rudolfina znovu. V recitálu, kterým znovu vyrazil posluchačům dech.

Je nepřípadné psát o záskoku nebo náhradě za očekávané vystoupení Vladimira Ashkenazyho a jeho syna Vovky. Dokonce mezi Luganským, který kvůli těmto okolnostem uskutečnil v Praze svůj první recitál, a Vladimirem Ashkenazym existuje několik paralel: oba vystudovali Moskevskou konzervatoř, oba jsou laureáty Čajkovského soutěže – Luganskij v roce 1994, Ashkenazy v roce 1962 – a oba preferují francouzskou a ruskou hudbu.

Ze skladatelů těchto národností byl sestaven i sobotní Luganského recitál. Ve skladbách Francka, Debussyho, Skrjabina a Rachmaninova klavírista ukázal, co všechno jeho nástroj umí vyjádřit. Do všech skladeb otiskl nejen svou virtuozitu, ale především jim dodal obsah, který jejich provedení povýšil na neopakovatelný zážitek, kdy posluchač i notoricky známou skladbu slyší jakoby poprvé, čerstvýma ušima. Nu a v neposlední řadě byl zvolený program důkazem, jak blízko k sobě mají ruská a francouzská hudba.

Na úvod Luganskij zařadil Preludium, fugu a variace op. 18 Césara Francka v transkripci Harolda Bauera (původní verze pro klavír a harmonium vznikla v roce 1865). Romain Rolland se o skladbě vyjádřil, že slyšel „Bacha s příměsí romantické něhy“, a právě tak Luganskij skladbu interpretoval. Pevný řád preludia, fugy a variací zahrál s impresionistickým výrazem, barevností a nesmírně křehkým tónem. Toto vzájemné stylové ovlivnění – baroko vs. romantismus – se promítlo i do interpretace: stisk kláves i dynamika byly do jisté míry zdrženlivé, a přitom v sobě nesly značnou míru napětí. Atributem zdrženlivosti se dá popsat i Luganského široká škála dynamických úhozů. Nepotřebuje oslňovat ohromujícím forte, k síle účinku mu stačí vytvořit dynamický oblouk na malé ploše.

Z díla Clauda Debussyho si interpret vybral Bergamskou suitu a Obrazy – 2. knihu. Bergamská suita (1890), sestavená ze čtyř částí (Prélude, Menuet, Svit luny a Passepied), se rovněž vztahuje k hudební minulosti, tance menuet a passepied byly součástí historické suity. V úvodním preludiu Luganskij opět upoutal barevností svého úhozu, ve spojení s perlivými virtuózními běhy tvořila jeho hra až třaskavou směs. Samozřejmě nikoli zvukově, ale v prožívání posluchače. V Menuetu kroužily klavíristovy prsty taneční motivy, znovu si jen tak lehce pohrával s dynamikou, běh jeho prstů po klaviatuře vyvolával představu perel stejné velikosti navlečených na šňůrce. Třetí částí Bergamské suity je známá skladba Svit luny, v jejíž interpretaci se zřetelně potvrdilo Luganského umění. Vyvolat svou hrou konkrétní vizuální představy je výsadou velkých umělců a ruský klavírista to dokáže. Popisovat jeho hru konkrétně by znamenalo opakovat atributy jako křehkost, jemnost, dokonalá práce s dynamikou, perlivost běhů i ladné frázové oblouky. Z toho všeho vznikla nádherná interpretace této ikonické skladby impresionismu, která posluchačům nedovolila odvrátit zrak od nebe ozářeného lunou. Závěrečný tanečně vzrušivější Passepied pak jen potvrdil, jakým impresionistickým mágem Luganskij je.

Vzápětí však přišly Debussyho Obrazy (1905–1907) a s nimi doslova smyslová smršť. Ve Zvonech pronikajících listovím se posluchač opájel jemným, ale zřetelným pianissimem, barevnou, a přitom na malé ploše vyjádřenou dynamickou škálou i lahodnou pedalizací. Ve druhé části sbírky A luna sestupuje na bývalý chrám Luganskij udržel posluchače v rozpoložení vnímat ty nejjemnější obrazy, zase si se zvukem a výrazem jen tak pohrával, takřka se zdálo, jako by se pro interpretaci Debussyho narodil. Ovšem vrchol přišel v poslední části nazvané Zlaté rybky, v níž dokonale postihl onu neustálou cirkulaci, rej, pohyb… Posluchač byl svědkem mimořádného, úchvatného výkonu, díky němuž zřetelně „viděl“ houf neposedných rybek i světlo, které pod vodní hladinu proniká.

V druhé polovině zařadil Luganskij výhradně ruskou hudbu – Alexandra Skrjabina a Sergeje Rachmaninova. Od Skrjabina zvolil Sonátu č. 2 gis moll op. 19 (1892–1897) a Sonátu č. 3 fis moll op. 23 (1897). Ne tak často na českých pódiích uváděný Skrjabin má u posluchačů pověst nepříliš stravitelného autora. Až se zdálo, že dvě jeho sonáty budou na jeden večer až příliš. To by je ovšem nesměl hrát Nikolaj Luganskij! Významotvorné spojování akordů a pauzy, tak typické pro Skrjabina, klavírista srozumitelně a s vysokou mírou uměleckého vkladu přetlumočil – v Andante Sonáty č. 2 jako by jen naznačil tíhu, která se vzápětí vzepjala do dramatičnosti a opět se zklidnila v lyrické pasáži, v následujícím Prestu se Skrjabin nadechl k velkolepému tématu, které přejde do jakéhosi škobrtání, aby se v závěru rozohnil. Luganskij uzemnil posluchače svou technikou, zejména v pasážích v prestu s přerývanými rytmy. Po první větě Drammatico 3. sonáty se v sále neozvalo ani zakašlání (jak tomu jinak bylo v průběhu celého večera). Tak klavírista tlumočil skladatelovo sdělení. V závěru druhé věty Allegretto pak doslova fascinoval rychlým akordickým během, v němž se jeho ruce míhaly tak rychle, až vytvářely optický klam stuhy vlající ve větru. Ve třetí větě Andante vedl zpočátku zadumaný až tragický hlas pravé ruky v pianissimu, k tomu sekundovala neuvěřitelně lehká a měkká levá ruka. Postupně budovaná gradace nedala posluchači vydechnout a po závěrečném Prestu con fuoco, nespoutaným a vášnivým, jistě mnohého posluchače napadlo: Takhle se asi muselo cítit obecenstvo Paganiniho. Jedním slovem – Luganského Skrjabin byl naprosto strhující!

Večer vygradoval interpretací Preludií op. 23 (1901–1903) Sergeje Rachmaninova. Luganskij si vybral č. 1, 6, 7, 4 a 5 (v tomto pořadí). Opět velkoryse a neokázale vyjádřil jemnost, perlivé běhy a virtuozitu, s níž se v rychlém tempu pohybuje po celé klávesnici, překládá levou ruku přes pravou, nikdy nesáhne vedle a ještě si ponechá prostor pro jedinečnou dynamickou výstavbu.

Obecenstvo se na závěr nezdrželo výkřiků nadšení, několikerého standing ovation (a to plným právem!) a Nikolaj Luganskij se mu štědře odměnil třemi přídavky: Rachmaninovým Preludiem č. 5 G dur z Třinácti preludií op. 32, Debussyho Movement a proslulým Rachmaninovovým Preludiem cis moll. Není zvykem hodnotit přídavky, ale poznámku si neodpustím: když hraje i obehranou skladbu mistr, zní, jako byste ji slyšeli poprvé, a navíc objevíte její nové odstíny.

Foto: archiv FOK, Vldimir Yurchenko