„Pro svůj pražskojarní koncert zvolil Matyáš Novák poměrně zatěžkanou dramaturgii. Hrál pouze skladby Fryderyka Chopina a Ference Liszta.“

„Možná to však klavírista překombinoval a měl se spíše soustředit na to, aby ukázal více svých interpretačních tváří.“

„Takovou oslňující technikou se málokdo z mladých pianistů může chlubit. A to je počinek, na kterém se dá stavět.“

Pro mladého hráče musí být jistě velmi svazující pocit odpovědnosti, který se pojí s prvním vystoupením na Pražském jaru. Možná si to Matyáš Novák nepřipouštěl – alespoň způsob, jakým oslnil svou klavírní technikou, tomu nasvědčoval. Ale leckteré zkušenější ucho postřehlo, že na matiné v Sále Martinů v sobotu 18. května přece jen jeho výkon cosi postrádal.

Matyáš Novák je činorodý mladý muž. Do svých dvaceti stihl vyhrát kdejakou klavírní soutěž pro žáky hudebních škol a konzervatoří (například Amadeus Brno, Virtuosi per musica di pianoforte 2009, Broumovská klávesa 2011, Prague Junior Note 2006, 2012, 2013, Piano Competition Rotary Club Ramón Llul Palma de Mallorca 2014) a vloni v září na sebe také upozornil druhým místem v Mezinárodní klavírní soutěži Edvarda Griega v norském Bergenu v konkurenci pianistů do 35 let. Vloni také odmaturoval na gymnáziu, letos absolvuje Konzervatoř Pardubice u prof. Jitky Fowler-Fraňkové a studuje na klavírní akademii Incontri col Maestro v italské Imole ve třídě prof. Borise Petrushanského. A chystá se na HAMU k profesoru Ivanu Klánskému.

Pro svůj pražskojarní koncert zvolil Matyáš Novák poměrně zatěžkanou dramaturgii. A v tom možná bylo skryté jádro pudla. Hrál pouze skladby Fryderyka Chopina a Ference Liszta. Dopolední koncert otevřel Baladou F dur op. 38, Nokturnem H dur op. 9 č. 3, Etudou c moll op. 10 č. 12, Valčíkem As dur op. 34 č. 1 a Polskými písněmi č. 3 a 4 v úpravě Ference Liszta. Následovaly Uherská rapsodie č. 2 cis moll, Nokturno č. 3 As dur a Transcendentální etuda č. 12. Základní program uzavřel Gounodův valčík z opery Faust rovněž v úpravě Ference Liszta. Jako přídavky zazněly Smetanova Cibulička a Lisztova Campanella. Podle Matyáše Nováka měla mít dramaturgie určitý vtip, proto koncert poskládal z žánrově a číselně shodných kompozic Ference Liszta a Fryderyka Chopina. Záměr jistě chvályhodný – porovnat, jak přistupovali k valčíkům Chopin, Liszt a Gounod, jak vedle sebe vyzní Chopinovo Nokturno č. 3 s číselně týmž Nokturnem Liszta. Možná to však klavírista překombinoval a měl se spíše soustředit na to, aby ukázal více svých interpretačních tváří. Vždyť v minulosti upoutal svou interpretací Smetany, Nováka a dalších českých skladatelů.

Aby nedošlo k nedorozumění. Vůbec nesnižuji Matyášovo klavírní umění. Naopak, ohromí svou bezvadnou technikou, tempem, jistotou, s níž se jeho prsty pohybují po klaviatuře. Velmi cenné je to, že se nenechá zlákat k břesknosti, ryčnosti, posluchače neohluší silou svého úhozu, ale dostane ho do kolen právě hbitostí svých prstů. Přiznám se, že jsem po celý koncert přemýšlela, co o Matyášově výkonu napíšu. Všechno totiž bylo dokonalé. Chopinovu Baladu otevřel takovou zamyšleností, že posluchače donutil ke zvědavosti, co bude následovat. A skutečně přišly nenásilné přechody v dynamice, pozvolna stoupal k vrcholu a zase svou hru zklidňoval, hrál velmi působivě. Totéž lze napsat o Nokturnu H dur, Etudu c moll Revoluční pojal velmi elegantně, nepřehlušil ji heroičností. Valčík As dur vyzněl majestátně, s dynamickou pestrostí a samozřejmou virtuozitou. Opět se zdržel razance, která by se při menší ukázněnosti mohla projevit.

Ani k Lisztově Uherské rapsodii č. 2 cis moll nemůže mít člověk zásadnějších výhrad. Základní plus spočívá opět v nepřekročení hranic do břesknosti, úvod zahrál Matyáš Novák rozklenutě až vznešeně, v návratu základního tématu jsme jasně slyšeli jeho naléhavost. Klavíristovi překrásně vyšla perlivá pasáž v pravé ruce, která přecházela až k melancholickému výrazu. I v této Lisztově skladbě si jen tak lehce pohrával s rytmem, tempem, dynamikou, výborně cítil vrcholy frází. Závěr odehrál v neuvěřitelném tempu, takže obecenstvo přivedl do varu. V následujícím Lisztově Nokturnu č. 3 As dur (známá Píseň lásky) se opět ponořil do citové polohy, krásně pracoval s pauzami, prodlevami. U Transcendentální etudy č. 12 musím pochválit bezpečnou výstavbu a doslova dechberoucí běhy. Matyáš Novák věděl, čím posluchače ohromí na závěr: v Gounodově Valčíku z opery Faust v Lisztově úpravě předvedl všechno to, co umí – suverénní techniku, rychlost, která nemaže jednotlivé tóny, tempa, po kterých se až zatočí hlava.

Přesto se však vracím na začátek. Cosi ještě Matyášově výkonu chybí. Někdo to nazve oduševnělostí, jiný srdcem, v každém případě je ale pravda, že takovou oslňující technikou se málokdo z mladých pianistů může chlubit. A to je počinek, na kterém se dá stavět. Zejména ve spolupráci s profesorem Ivanem Klánským.

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek