neděle, 19 květen 2019 20:06

Křehký, intimní, nezapomenutelný. Bach v podání Isabelle Faust

Autor:

„Podivuhodné bachovské bezčasí může vyniknout jedině v rukách svrchovaného umělce.“

„Největší pochvala a obdiv ale patří především k nadlidské výdrži.“

„Isabelle Faust dokázala vzbudit vzácný pocit absolutní jednoty s hudbou.“

 

1

 

Odbila sedmá večerní a v pražském Rudolfinu stojí na pódiu jeden osamocený pultík. V prostoru, kde většinou slýcháváme velká tělesa či komorní celky, působí taková situace nezvykle, až nepatřičně. Kladu si v duchu otázku, zda tak závažný a zároveň choulostivý program, jako je kompletní provedení všech houslových partit i sonát od Johanna Sebastiana Bacha, bude fungovat pro velký sál zaplněný stovkami lidí. Všechna ta odkašlání, vrtění, chrchlání. Nebezpečí, že vzácná a křehká koncentrace a napojení mezi interpretem a publikem bude narušeno, ne-li přetrženo. Zvládne to interpretka? Zvládne to Bach? A zvládneme to my, posluchači?

Dveře zákulisí se otvírají a do sálu přichází nenápadná, usměvavá žena středního věku. Německá houslistka Isabelle Faust se s jakousi elegantní pokorou uklání svému pražskému publiku. Mé pochyby se rozplynou během několika tahů jejího barokního smyčce. Na své stradivárky s kouzelným přízviskem „Šípková Růženka“ (z roku 1704) vytváří nádherné fráze. V první větě Sonáty pro sólové housle g moll BWV 1001 představí publiku svůj místy nezvyklý, avšak vysoce muzikální cit pro agogiku, pro hudební nádechy, pozdržení. Celá struktura věty je spojená v jednom hudebním proudu, kde každá fráze odkazuje na tu předchozí a připravuje nás na tu následující. Podivuhodné bachovské bezčasí, které je v sonátách a partitách zakódované (stejně jako v Umění fugy či Dobře temperovaném klavíru), může vyniknout jedině v rukách svrchovaného umělce. Oním bezčasím mám na mysli hudební jednolitost ve spojení s uměleckou hloubkou, která právě v těchto nanejvýš abstraktních dílech přesahuje do technickými pojmy nepojmenovatelné roviny – do roviny spirituální, chcete-li. 

 

0

 

Isabelle Faust bezpochyby svrchovaným umělcem je a její soustředěný ponor do struktury Bachovy hudby ve mně vyvolával úžas v průběhu celého večera. Ať už se jednalo o jemná, něžná piana a napínavá agogická rozvlnění v pomalých větách, nebo o rafinovanou a technicky precizní práci s vícehlasem v náročných fugách. Drobná a účelná použití vibrata v jinak velice puristickém přístupu přinášela osvěžující impulsy do interpretační dramaturgie. Kromě vibrata Faust ve vzácných chvílích ozdobila konce frází a dlouhé noty útlými, jemnými ozdobami. Tato subtilní a působivá ornamentika by jen těžko vznikla, nebýt tak neuvěřitelně uvolněné a až akrobaticky pohyblivé pravé ruky. Práce se smyčcem Isabelle Fausty byla podmanivá už jenom z vizuálního hlediska, co teprve z toho hudebního. 

Největší pochvala a obdiv ale patří především k nadlidské výdrži. Je to opravdu hudební svátek, pokud se houslista odhodlá k tomu, že tak mentálně i technicky náročná díla zahraje vcelku. Udržet si takovou kvalitu a soustředěnost projevu po dobu desítek minut je vskutku inspirativní.  

Zvláště, přihlédneme-li k povaze těchto děl. Už Carl Philipp Emanuel Bach popsal sonáty a partity svého otce jako díla vhodná spíše ke studiu než k poslechu. Svou niternou povahou navíc inspirují umělce k intimnímu dialogu, kde je přítomnost publika nežádoucí. I sama Isabelle Faust se nechala slyšet: „Bachovy sonáty a partity jsou technicky extrémně náročné a zároveň jsou natolik intimní záležitostí (skoro jako meditace), že hrát je veřejně znamená pro houslistu téměř sebezapření.“ Zároveň zmiňuje, že pro houslisty jsou tato díla pokladem a že je pro ni vzácným svátkem provést je po vnímavé publikum. 

 

2

 

Bylo mi ctí nahlédnout do tohoto pokladu v tak lahodném, ale zároveň zcela nesmlouvavém pojetí. Ponořit se, vychutnat si a neztratit se v hudebním labyrintu Bachových fug v každé ze sonát bylo náročné i pro publikum. Zvláště v té ze Sonáty č. 3 C dur. S tématem (parafráze chorálu „Komm, heiliger Geist, Herre Gott.“) je zde nakládáno na olbřímí ploše 354 taktů v rámci sonát nejsložitěji. Téma se objevuje v krátkých sledech – v těsnách, stejně jako v inverzích a mnohých transpozicích. Gradace jednotlivých ploch jsou podepřeny stále se obměňujícím harmonickým plánem a dynamickým vypětím. Hned vedle slavné Ciacony (oplývající 257 takty) – kterou Faust zařadila schválně na úplný závěr – se jedná o nejrozsáhlejší část v rámci partit a sonát a pro mě osobně byla tato fuga vrcholem večera. Byl jsem po jejím doznění schvácen silnými emocemi a málem jsem se přidal k jistému nadšenci, který svůj entusiasmus nevydržel a velice jemně a krátce zatleskal, byť se nejednalo o poslední větu cyklu. V kontextu tak brilantního výkonu na pódiu se tento projev punku dal pochopit. 

Erupce nadšení zachvátila Rudolfinum o několik minut později, kdy Isabelle Faust nechala doznít opovážlivě dlouhé, avšak krásné zdvojené d1 na konci Ciacony z Partity č. 2 d moll BWV 1004. Publikum záhy povstalo a vynutilo si na interpretce několikeré navrácení. Isabelle Faust se svou vrozenou pokorou při druhém klanění poukázala na Bachovu partituru a při čtvrtém návratu dokonce vyslovila gestem úctu k posluchačům. Souhlasím, náš výkon bych zhodnotil jako velice zdatný.

Křehký, intimní a nezapomenutelný. To jsou tři stěžejní adjektiva, která mi vytanula na mysl při snaze verbalizovat intelektuální i emocionální pohnutí, které ve mně vyvolala interpretace Isabelle Faust a hudba Johanna Sebastiana Bacha. Intimita pramenící z tak niterného svázání Faust a Bacha a křehkost ve zhmotnění jemných nuancí a detailů napříč sonátami a partitami. Isabelle Faust ve mně místy dokázala vzbudit vzácný pocit absolutní jednoty s hudbou. Jasně vytyčené hranice a bariéry posluchač/interpret/skladatel jako kdyby ve vzácných chvílích zanikaly a já neposlouchal Bacha ani Faust, nýbrž jsem byl Bachem, byl jsem Faust, byl jsem Hudbou. 

 

4


Isabelle, Johanne, díky.

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

 

Jiří Slabihoudek

Je absolventem skladby na Pražské konzervatoři (doc. Eduard Douša) a bakalářského cyklu na Hudební Akademii Múzických Umění (prof. Hanuš Bartoň). Každou ze škol zakončil instrumentálním koncertem, pozounovým konzervatoř a violoncellovým s podnázvem „Petrichor“ HAMU. Na kontě má několik skladeb orchestrálních, komorních, sólových a vokálních. Absolvoval roční studium v Kodani v rámci programu Erasmus na Royal Danish Academy of Music. Na stáž se dostavil s velkou láskou k dánské hudbě a kultuře a odjel s ještě větší. O dánské hudbě a zejména o skladateli Hansi Abrahamsenovi referoval posluchačům na Českém rozhlase, Vltava. Nedá dopustit ani na dánskou kinematografii – Refnova trilogie Pusher a filmové opusy od Triera nebo Vinterberga jsou jeho nejoblíbenějšími uměleckými díly vůbec.

Během studií se několikrát umístil v mezinárodní skladatelské soutěži Generace v Ostravě a Ochranným Svazem Autorským byl v roce 2019 vyhlášen „nejúspěšnějším mladým autorem vážné hudby“ za rok 2018. Hudbu miluje, ale neprovozuje ji, ani se jí neživí. Pracuje jako knihovník v hudebním oddělení Národní knihovny, hudebním úseku Městské knihovny a pravidelně spolupracuje s ČRo Vltava jako externista. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.