„Lisiecki je ve svých čtyřiadvaceti mezi mladými pianisty pojmem. Dokáže podat neskutečný hráčský výkon.“

„Hráči svými neustálými pohledy mezi sebou vytvářeli pocit jistoty.“

„Italskou přednesli nesmírně muzikálně, prostým způsobem, jako je prostý i přesně cílený hudební účinek celé symfonie.“

Nepotřebuje! Tedy alespoň v případě Orpheus Chamber Orchestra, který vystoupil v rámci programu letošního Pražského jara v Rudolfinu, je odpověď na otázku v titulku možné formulovat jasně zápornou. Dobře známý orchestr, který staví svoji interpretaci na unikátním spojení individuality a zvukové originality, doprovodil v Praze stejně známého a oblíbeného pianistu Jana Lisieckého. Mimořádně muzikální a efektní večer se dočkal u posluchačů stejně mimořádného přijetí.

Hudebníci z New Yorku jsou vlastně stejní jako jejich město. Už z prvního vizuálního setkání dojde posluchači, že nic nebude pravděpodobně tak, jak by se od orchestru klasické hudby očekávalo. Široká směsice hráčů etnicky z celého světa, žádná dirigentská persona, která by více či méně vytvářela hudební řeč orchestru, byla jeho tváří a zaštiťovala ho navenek. Jen společenství hráčů bez zábran společně vytvářejících hudbu, která má neskutečnou energii a na posluchače přímý umělecký účinek. Ačkoliv je paleta různorodosti mezi orchestry extrémně široká, není mnoho podobných jako Orpheus Chamber Orchestra – takových, které mohou ze své renomované pozice nabízet hudební zážitky stojící na individualitě a liberálním duchu, kdy celek vychází z představy jednotlivce. Což samozřejmě nutně neznamená, že Mendelssohn-Bartholdy bude znít extrémně jinak, bez intencí jeho hudby. 

A ve znamení různorodosti byl sestaven i program večera. Nejprve v evropské premiéře skladba Záznamy z mizejícího města od mladé newyorské autorky Jessie Montgomery. Popisuje New York – místo, ve kterém žije, vjemy a tváře této megapole – i vzpomínky z vlastního života. Poměrně krátká kompozice nezapře nepřeberné množství podnětů a nálad: temných smyčcových výpadů i prozářených neoklasicistních ploch nebo jazzových prvků. Hráči našli bezesporu ideální prostor pro ukázání své interpretační jedinečnosti.  

Ve střední skladbě programu byl magnetem koncertu pianista Jan Lisiecki. Ve svých čtyřiadvaceti letech je mezi mladými pianisty pojmem. Dokáže podat neskutečný hráčský výkon. Jeho zápal pro hru často odkrývá v interpretovaných skladbách detaily a nová místa, která potom působí v partituře jako solitéry. I Lisiecki sám je vlastně, stejně jako Orpheus Chamber Orchestra, mezi ostatními takový solitér, co do schopnosti nejen něco technicky zahrát, ale dělat hudbu originální. I přesto od něj můžeme slyšet Mozarta, který nepostrádá pokoru a kázeň. V případě Klavírního koncertu č. 1 g moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho jde však kázeň stranou a Orpheus Chamber Orchestra je pro to ideálním prostředkem. Očekávání z tohoto vystoupení zvyšovala letos vydaná nahrávka u společnosti Deutsche Grammophon, kde vyznívá Mendelssohn-Bartholdy výjimečně dravě, efektně, strukturovaně, energicky, výbušně, jinak. 

Pražský Mendelssohn-Bartholdy byl předveden v podobných intencích. Ačkoliv intimní téma střední věty koncertu nepostrádalo uvolnění, a Lisiecki si některé chvíle opravdu vychutnával i co do časové délky, hrnul jinak hru dravě dopředu. Bylo zajímavé vnímat jeho maximální artikulaci jednotlivých témat nebo příjemně vyznívající interakci s orchestrem. Například první sólová pasáž finální věty, kde Lisiecki zábavně zvyšoval důraz na jednotlivé doby, aby pak poměrně jemně zprostředkoval hlavní téma, kde ale nešetřil na dynamice a důraznosti. Zkrátka nepřeberná překvapení. Podobně pracoval s celou kompozicí. Nicméně některé momenty mohly působit až jako kaskadérská čísla, například už úvod první věty. Je tohle ta pravá originalita, nebyla to jen romantická koncertní bitva…? Mendelssohn-Bartholdy Jana Lisieckého byl mimořádně zajímavou perličkou mezi jednotlivými interpretacemi. Vytvořil ji jistě i spojení s Orpheus Chamber Orchestra. 

Program pokračoval hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho – Čtvrtou symfonií A dur zvanou Italská. Snad by se dalo napsat, že šlo o třešničku na dortu celého večera, protože hráči z Orpheus Chamber Orchestra přednesli symfonii nesmírně muzikálně, zcela prostým způsobem, jako je prostý i přesně cílený hudební účinek celé symfonie. V homogenním, měkkém zvuku, nikterak paradoxně zbytečně individuálním. Hráči svými neustálými pohledy mezi sebou vytvářeli pocit jistoty, který se potom ukázal ve všech bezproblémových nástupech nebo přechodech. Na co dirigent, stačí pracovat společně! Radost byla obojetná, vycházela jak z hudby, tak z tváří hráčů. Na závěr společné uklonění z hrany podia a rumunský přídavek… Radostný večer, víc takových!

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek