pátek, 24 květen 2019 14:46

Zlato Rýna koncertně, bez scény, ale přesto jako příběh

Autor:

„Gesta, jimiž mužští sólisté jasně naznačovali psychologii a děj, ukazovala směrem ke scénickému pojetí.“

„Provedení pěvecky i herecky vévodil německý barytonista Thomas Gazheli v roli skřeta Albericha.“

„Loge v Margitově podání není žádná mytická bytost severských bájí, ale božstvo z masa a kostí, jako bývalo to na jihu.“

 

000

 

Ojedinělou událostí na pomezí hudby a divadla bylo v Praze čtvrteční koncertní provedení Wagnerovy opery Zlato Rýna, připravené Národním divadlem. Ve Fóru Karlín se sešli vesměs velmi zajímaví zahraniční pěvci s několika tuzemskými, kteří za nimi nezůstali pozadu, a s orchestrem Státní opery, který se zhostil dvouapůlhodinového úkolu se ctí. Pevné obrysy dal večeru dirigent Andreas Sebastian Weiser.

Mytologický příběh, který je ve Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův prologem či předvečerem tří hlavních a mnohem delších dílů, vyzněl v pohnutkách jednání velmi srozumitelně a lidsky, opravdu jako příběh. Zlato Rýna je dějově sevřenější a akčnější než následující volná pokračování. Od začátku zde jde jasně a především o moc a o bohatství. Wotan a Loge, dva bohové, kteří soupeří na jedné straně s dvěma obry a na druhé straně se skřetem, vládcem podsvětí, to byli v tomto provedení dva kumpáni vedení zrovna shodným zájmem. Každá z hlavních postav má jiné pohnutky, žádná ale není kladná, ani oba bohové. Wagner stvořil vyhraněné typy a obdařil je květnatou mluvou a výstižnými hudebními motivy. Gesta, jimiž mužští sólisté jasně naznačovali psychologii a děj, ukazovala směrem ke scénickému pojetí, povyšovala pouhé koncertní provedení na mnohem zajímavější a pomáhala vstupní pasáže ságy se samozřejmostí chápat.

Pražskému provedení pěvecky i herecky vévodil německý barytonista Thomas Gazheli v roli skřeta Albericha - panovačného, úlisného, křivého, chtivého a pomstychtivého, namyšleného a zlého: jakoby prototyp figury ze žánru fantasy se všemi zvýrazněnými lidskými vlastnostmi, se zřetelnou motivací. S jasnou, hluboce zažitou pódiovou zkušeností Thomas Gazheli nejenže skvěle zpíval, ale opravdu hlasem, gesty, pohybem a mimikou i bez režie, kostýmu a scény vytvářel živoucí postavu, a to samozřejmě zcela bez opory v notách. Předvedl charakterizační mistrovství v přirozeném propojení dikce řeči a zpěvu, v naprosto uvolněném zvýrazněném zacházení se slovy a jejich hudebním ukotvením tak, aby se text i výraz dostaly co nejzřetelněji do publika. Mimořádně komplexní, profesionální a umělecky přesvědčivý výkon.

 

011

 

Wotana, v ději – bráno operní konvencí - společensky nejvýše postavenou figuru, proto také uváděnou v programu jako první, skvěle vokálně zachytil mezinárodně zkušený lotyšský basbarytonista Egils Silins, správně by se měl psát Egils Siliņš. Byl stejně vhodně obsazen jako Gazheli. Vládce všech bohů musí oproti Alberichovi zpívat úplně jinak - měkčeji, splývavěji, ušlechtileji, také vznešeněji, ale i tak se schopností vystupovat rovněž z pozice nadřazenosti a síly. Host tomu všemu dostál, jeho hlas je schopný přesného výrazu, má jistotu a nosnost, má techniku i rezervy. Ve dvojici s Logem byl tím zdrženlivějším, ale rozhodně ne tím „lepším“. A Loge je figurou v repertoáru Štefana Margity už divadelně vyzkoušenou. Zpíval a hlavně hrál nad věcí, s nezaměnitelnou barvou a posměšností v hlase a s vědoucím úsměvem – žádná mytická bytost severských bájí, ale božstvo z masa a kostí, jako bývalo to na jihu, na Olympu. Jednoznačně zahrál lstivost a v závěru i pobavenou bezcharakternost. Celkově přesáhl parametry pouhého odtažitého koncertního provedení k náznaku jevištní reality mimikou, gesty i chozením po jevišti asi nejvíc ze všech.

 

004

 

Dvojici intelektem trochu jednodušších obrů, Fafnera a Fasolta, ztvárnili muži vhodně znělých basů – impozantní Slovák Jozef Benci a na záskok, který partu vůbec nic neubral, dobře vybraný rakouský pěvec Karl-Heinz Lehner, kterého bylo radost poslouchat. Zlato Rýna je bez sboru, sólistů bylo čtrnáct. Plačtivý, ale přesto pevný tenor Arnolda Bezuyena se přesně hodil k roli Mimeho, bohy doplnili Jiří Rajniš a Jan Petryka. Ursula Hesse von Steinen, Maria Kobielska a Renée Morloc nemají jako bohyně Fricka, Freia a Erda příliš rozsáhlé role, Zlato Rýna je výrazně mužskou záležitostí. Ženský prvek do této opery vnášejí – a vnesly – mnohem výrazněji „dcery Rýna“ Woglinde, Wellgunde a Flosshilde. Kateřina Kněžíková, Jana Horáková Levicová a Václava Krejčí Housková měly větší výstup na začátku a menší na konci, jinak musely čekat v zákulisí. Zhostily se potřebného rozverného i naříkavého výrazu každá zvlášť i v souzvuku vzorově, i když na rozdíl od hlavních postav opravdu u notových pultů. Celkově, ale přece jen ještě o něco víc díky pěvcům, se stalo Zlato Rýna výjimečným projektem nejen organizačně, ale i ve výsledku.

 

005

 

Orchestr Státní opery měl nelehký úkol co do stylu i výdrže, ale podepřel – neúnavně hlídán dirigentem - celý večer dostatečně a dal mu ve zvuku i potřebné gradace. Šest harf bylo nejviditelnějším znakem posílení tělesa. Někteří z hráčů na žesťové nástroje, také posílené, na klíčových místech – hned v prvních hlubokých akordech i v některých pozdějších zvýrazněných nástupech a pasážích – nesplnili úkol na sto procent, ale s tím je zřejmě nutné se smířit.

 

002

 

Letos uplyne 150 let od prvního uvedení Zlata Rýna, tehdy jako samostatné opery. Stalo se tak v Mnichově 22. září 1869. Národní divadlo připsalo nynější výjimečné dvojí koncertní provedení (23. a 26. května) právě tomuto jubileu. Celý Prsten Nibelungův zazněl poprvé jako celek v Bayreuthu v srpnu 1876. V pražském Národním divadle byla tetralogie kompletně nastudována poprvé a naposledy v roce 2005. Štefan Margita v rozhovoru (ZDE) říká: „Věřím, že vedení Národního divadla dojde k tomu, aby se Prsten jednou zase celý a scénicky nastudoval. Do Prahy patří.“

 

007

 

014

 

013

 

016

 

Foto: Petr Horník

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.