„Mantovaniho Cadenza n°1 posloužila jako velmi svěží, efektní, byť místy lehce cirkusový úvod koncertu.“

„Proto bych panu Widmannovi navrhl, aby svou kompozici přejmenoval na ´průvodce mladého člověka soudobou hudbou´.

„Srnkova kladba Overheating není Čajkovského klavírní koncert a uslyšet ji znovu naživo se jen tak nepodaří. Ach, tragédie soudobé hudby.“

V roce 2010 stanul na stupínku pražského Rudolfina jeden z nejslavnějších skladatelů druhé půle dvacátého století, Pierre Boulez, charismatický a nesmlouvavý umělec, který svou hudbou a neméně svými názory a postoji po celý život vyvolával prudké diskuze. Jeho úsporná, jemná gesta byla členy Ensemble Intercontemporain důkladně, až posvátně sledována a převedena do hudby. V ten památný večer byl v Praze naposledy. Pierre Boulez, který v roce 1972 Ensemble Intercontemporain založil, zemřel před třemi lety. Ensemble Intercontemporain žije nadále. V pondělí vystoupil na Pražském jaru.

Přímo překypuje životem. Tak neuvěřitelně energický, živelný, koncentrovaný i hravý, navíc naprosto profesionální přednes je pro české posluchače vzácným zážitkem. Každý ze členů ansámblu je zároveň skvělý sólista. Jejich technické kvality jsou nesporné. Program pondělního večera obsahoval velký objem technik a způsobů hry; rozdílných interpretačních „jazyků“, chcete-li. Šíře znalosti nezvyklých požadavků na interprety je vskutku úctyhodná, byť samozřejmá u ansámblů těchto kvalit.

Dirigent Julien Leroy, šarmantní elegán, vedl soubor s nasazením a espritem. Jeho projev sršel suverenitou a precizností. Svými ladnými gesty provázel ansámbl fantastickou krajinou čtyř soudobých skladeb – nejstarší byla z roku 1992, nejnovější z minulého roku.

Tou první na programu byla skladba ředitele Pařížské konzervatoře, Bruna Mantovaniho. Plodný čtyřiačtyřicetiletý skladatel se postaral o řádně intenzivní úvod. V jeho skladbě Cadenza n°1 zazářil perkusionista a člen ansámblu Gilles Durot. Mezi třemi sety bicích nástrojů přiváděl svým technickým mistrovstvím obecenstvo v úžas. Mantovani uvažoval o prostorovém efektu nejen ve vztahu k sólistovi, ale také v rámci ansámblu. Smyčce i dechy byly rozděleny na dvě malé skupiny a podávaly si různé kusé motivky, běhy, tóny, zvuky. Nejvíce nápadná byla spolupráce sólisty s dalšími dvěma hráči na bicí nástroje. V jedné části se posouval lapidární osminkový klapot od sólisty zprava doleva. Později se Gilles důstojným a slavnostním krokem přesunul ke svému setu nalevo a rozvířil i s kolegy náročné běhy na vibrafon, které záhy vytvořily efektní texturu. Přišla i chvíle na méně běhavou, ekvilibristickou hudbu, ve které Gilles Durot obřadně tloukl různými paličkami na gongy, zvony, činely a další nemelodické bicí nástroje v určitém pořadí, které následně několikrát varioval. Zvukově bohatý technicistní svět, prostý zřetelných melodií, se v poslední části dramaticky změnil, když sólista přistoupil k marimbě vprostřed ansámblu a začal opakovat snadno rozpoznatelný motiv. Jasná a přehledná podoba tohoto motivu se následně různými kompozičními nástroji zdařile deformovala, aby se v závěru skladby navrátila do původní atmosféry. Cadenza n°1 posloužila jako velmi svěží, efektní, byť místy lehce cirkusový úvod koncertu – ale taková kadence někdy bývá. A skladba dostála svému jménu.

Ensemble Intercontemporain je svázán od počátku existence s IRCAM, tedy s vědeckým institutem zabývajícím se elektroakustickou avantgardní hudbou. Právě pomocí nástrojů vytvořených v IRCAM čerpal Mantovani při akustické a prostorové koncepci svého opusu.

Finský hudební tvůrce Magnus Lindberg se v mezinárodním měřítku proslavil svým dílem Kraft z osmdesátých let. Hlučná, hravá, bohatým instrumentářem oplývající partitura plná štiplavého důvtipu, kterou je radost poslouchat. V pozdějších letech se přiklonil k daleko konzervativnějšímu, až neoromantickému slohu, jak dobře ilustruje jeho klarinetový koncert.

Corrente z roku 1992 si z dědictví staršího Kraftu bere opulentní zvukovost, z děl mladších místy poněkud vysilující upovídanost. V Corrente se nikdy nekončící proud hudby obměňoval ve svém vnitřku, jednolité úseky vyplouvaly a opět se zanořovaly do masy hudby. Hutný charakter partitury zabraňoval posluchačům v docenění bohatých detailů. Dynamické rozpětí se také příliš neměnilo, což výslednému dojmu neprospělo. Chaotickou masivní partituru ansámbl nicméně zvládl bravurně. Pokud se posluchač koncentroval na konkrétní hráče, mohlo mu to pomoci k vytvoření si vztahu k celku. Případně se mohl pokusit sledovat to, jak určité hudební fragmenty proplouvají mezi jednotlivými hráči. Větší pročistění a chvíle uklidnění by Lindbergově partituře slušela, nicméně by šla proti jejímu konceptu: italský název corrente odkazuje na kompoziční práci, sestávající právě z živě rozpohybovaného a nepřetržitě se linoucího hudebního materiálu.

Po přestávce jsme byli svědky skladby Freie Stücke od německého skladatele a klarinetisty Jörga Widmanna. V současnosti jeden z vůbec nejhranějších skladatelů napsal sadu miniatur v roce 2002. Se svým kompozičním umem se tu vyrovnává s celou škálou skladatelských přístupů a technik druhé poloviny 20. století. Proto bych panu Widmannovi navrhl, aby svou kompozici přejmenoval na „průvodce mladého člověka soudobou hudbou“. Jemný úvod patřil přirozenému ladění a alikvotním řadám, které běhaly nahoru a dolu… a nahoru a dolu. Později ale Widmann pracoval s poněkud méně bolestivými „soudobkářskými“ klišé, a navíc je zpracovával s větší bravurou. Některé miniatury byli vtipně a povedeně instrumentované a vypointované. V poslední třetině došlo i na zvláště ošemetnou polohu hudby – humor. Hravou plejádu efektů napříč skupinami posunulo od humoru k parodii použití píšťalek. Widmann umí komponovat. Na druhou stranu bych na festivalovém pódiu přivítal spíše jednolitou a osobitou partituru než mistrovskou studii.

Vrcholem večera byla evropská premiéra skladby Overheating (Přehřívání) Miroslava Srnky. Předešlé skladby v sobě obsahovaly odkaz a charakter Ensemble Intercontemporain v jeho historickém kontextu. Vyrůstaly a reagovaly na jeho kmenový repertoár.

Srnkova hudba byla jiná, osobitá a obrovsky bohatá v detailech a vnitřním dění, stejně jako v práci s formou a časem. Základním charakterem jeho partitury byl třepotavý, nestálý zvuk, jehož parametry se dramaticky měnily. Od skoro rovného tónu, který v úvodu obstarala dvojice pozounu s dusítkem a akordeonu až po rozvlněný, dynamicky i rozsahově dramatický impuls v celém ansámblu. Srnkova instrumentace je dobrodružná a nevídaná. Autor dokázal z ansámblu vytáhnout zvuky, které jsem ještě nikdy neslyšel. Ona třepotavost a nestálost mnoha takových souzvuků navíc dodávala celé věci vpravdě napínavý charakter. Bylo těžké odhadnout, jak se bude hudba vyvíjet dál, zároveň působila organicky.

Nejsilnější a přetrvávající pocit ze skladby Overheating byl ten, že ji potřebuji slyšet znovu. Obsahuje hloubku, kterou po prvním poslechu jenom tušíte. Jenže Overheating není Čajkovského klavírní koncert a uslyšet ji znovu naživo se jen tak nepodaří. Ach, tragédie soudobé hudby.

Pražskému jaru a novému a krásnému prostoru DOX + patří velký dík za zprostředkování této události. DOX+ se ověřil jako ten správný prostor pro akce tohoto typu. Ensemble Intercontemporain tu zněl výborně, stejně jako Mahan Esfahani nebo soubor Yarn/Wire na listopadovém Contempulsu.

Byli jsme svědky hudebního svátku neslýchané kvality. Těšíme se na další.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý