„Hrůša dokázal Svatební košile nahlédnout v něčem opravdu neotřele, nově.“

„Na pódiu panovala vzácná shoda.“  

„Být to v opeře, měla by Kněžíková za takovou árii aplaus na otevřené scéně.“

Jedenáctý ročník Dvořákovy Prahy otevřel v pátek v Rudolfinu koncert České filharmonie, na němž Jakub Hrůša rozezněl kantátu Svatební košile. Začátek po všech stránkách odpovídající festivalu, který to myslí vážně a náročně a ví, jak na to.

Je úžasným zjištěním, že nás hudba Antonína Dvořáka může ještě znovu a znovu nejen těšit a potěšit, ale dokonce překvapovat. Jakub Hrůša dokázal baladu Svatební košile nahlédnout nejen muzikálně, poctivě a inspirovaně, ale v něčem opravdu i neotřele, nově. Jsme na to u něj vlastně už zvyklí. Není to jen generační záležitost, ale zcela evidentně i síla talentu, praxe, představivosti, vyzařování – celkově řečeno mocnost umění, které směřuje k mimořádnosti.

Dvořákovo zhudebnění Erbenovy balady je nápadité, zralé, mistrovské, způsob, jímž tak činí, je ve všech parametrech jeho typickým rukopisem. Jde o polovinu 80. let, kdy už měl za sebou Slovanské tance, šest symfonií, operu Dimitrij, Stabat mater a řadu dalších dnes oblíbených děl. Ve Svatebních košilích jsou dramatické momenty i pěkné kantilény, hravé kontrapunkty a působivé výměny mezi sborem a sólisty, kouzelně instrumentovaná místa i masivní plochy, které se musely v monumentalitě obrovského sboru hodně líbit i v Anglii při premiéře, jsou zde hudební motivy a témata, která potom nejdou ještě dlouho z hlavy. Jakub Hrůša pojal dílo jak možno kontrastně – s lyrickými i hrůznými místy i se stupňovanou naléhavostí a rázným spádem divoké jízdy noční krajinou. Zvýrazněná míra odlišnosti jednotlivých částí a scén, diferencování proporcí, důraz na slovo a pečlivá modelace každého hudebního okamžiku učinily z provedení kultivované, sofistikované, vzorové a v mnohém zároveň překvapivé ztvárnění hudby, která by se dala v horším případě přehrát i jednodušeji, plošeji, hlučněji, prostě prvoplánověji. 

Sopranistka Kateřina Kněžíková zraje ke krásnému projevu, překračujícímu dosavadní mozartovské a belcantové souřadnice k romantické lyrice a jednou asi i ještě o něco dál. Richard Samek umí vyklenout pěkné kantilény, jeho hlas se určitě v budoucnu ještě víc propojí a otevře, je na tuzemské scéně v tenorovém oboru jedinečným zjevem. Ozdobou provedení byly nádherně deklamované verše v podání barytonisty Svatopluka Sema, vzorově vyslovujícího a doříkávajícího každou frázi, impozantně i uvolněně zpívajícího. Český filharmonický sbor z Brna byl připraven a slyšitelně reagoval i na naléhavá dirigentova gesta. A orchestr dal partituře pod stejně jasnými podněty z dirigentského stupínku hodně krásného zvuku, ztišení i vzruchu. Na pódiu panovala vzácná stylová shoda.

Dvořák zhudebnil předlohu přehledně, vracejícími se obrazy a refrény, ovšem nikoli mechanicky. Proměnlivost, s níž tak činí, budí potěšení. Postava, která se vydává za dlouho nepřítomného milého, zve dívku do svého domu. Děj směřuje k opožděnému poznání, že jde o umrlce. Konec na hřbitově však není hororový, ale křesťanský. Středobodem a krásně podtrženým duchovním poselstvím jinak světského díla, plně v intencích Dvořákovy zbožnosti, se tento večer stala modlitba k Panně Marii. Dirigentovi se podařilo vyhmátnout mimořádně volné tempo a zcela nově zvýraznit jakoby až vizuálně celý výjev jako zastavení děje, oduševnělé a vroucné. A Kateřina Kněžíková obdařila krásné sólové číslo čistými tóny i hlubokým prožitkem, stylem, který vystihl ten nejcharakterističtější přístup k českému repertoáru, jak je v naší paměti ukotven z nejlepších pěveckých výkonů minulosti. Být to v opeře, měla by za takovou árii nekončící aplaus na otevřené scéně…

Svatební košile končí ponaučením – „Dobře ses, panno, radila, na Boha že jsi myslila“ – a nádhernou, smírnou instrumentální dohrou, která i díky jemnému klarinetovému sólu už málem ukazuje kamsi do budoucna, k Rusalce; ale nejde zde o téměř impresionistickou báseň – Dvořák správně na konci přidává dva jemné, ale přesto věcné akordy, tečku, kterou jasně dává najevo, že šlo o epiku. Od prvních tónů až po tyto bylo provedení mistrovsky modelované s jasnou představou o detailech i o celkovém vyznění. Ozdoba festivalu i obecněji – nejlepší příklad úrovně a schopností současné mladší české interpretační špičky.  

Foto Dvořákova Praha, antonin-dvorak.cz a autor