„Jana Boušková hrála Händela s mimořádnou chutí i nasazením.“

„Za Debussyho Tance pro harfu a orchestr vděčíme konkurenčnímu boji výrobců harf.“

„Petr Koronthály vykročil úspěšně svou skladbou na trochu jinou cestu než dosud.“

Bohatý kulturní život se neodehrává pouze v Praze nebo Brně. V Čechách i na Moravě jsou desítky festivalů, které přinášejí klasickou hudbu i do malých městeček. Jedním z nich je i Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram, jehož 51. ročník se široko rozkročil do okolí. Jeden z koncertů proběhl 30. května na zámku v Dobříši a pro návštěvníky si připravil dokonce mimořádnou lahůdku – světovou premiéru. Napsal ji Petr Koronthály. Interprety byli Jana Boušková, Komorní orchestr Quattro a dirigent Marek Štilec.

V nádherném Zrcadlovém sále dobříšského zámku zazněla jako první Meditace na chorál sv. Václave od Josefa Suka. Dílo, které jsme v poslední době slyšeli několikrát v podání velkých symfonických orchestrů tentokrát provedl Komorní orchestr Quattro složený z mladých hudebníků. Dirigoval ho Marek Štilec, který orchestr před 16 lety založil a je jeho uměleckým vedoucím. Orchestr nese jméno po významné skladatelské skupině (Sylvie Bodorová, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha a Luboš Fišer) a přes mládí členů se vyznačuje vyzrálým hudebním projevem, což prokázal i v Sukově díle.

Hlavní sólistka večera, Jana Boušková, si připravila dva koncerty, jeden krásnější než druhý. První byl na pořadu Händelův Koncert pro harfu a orchestr, op. 4 č. 6. Autor sám ho poprvé provedl v Královském divadle v Londýně. Nikoliv však na harfu, ale na varhany! Händel napsal celkem 12 varhanních koncertů, z nichž pouze ten poslední, šestý, pak přepracoval pro harfu. Händel měl totiž trochu neobvyklý zvyk – vkládal tyto koncerty mezi jednotlivé akty svých oratorií. A některé party poté upravoval i pro jiné nástroje. Tak vznikl i jeden z nejhranějších harfových koncertů. Na varhanní part se ovšem nezapomnělo, hraje se stále i jako koncert varhanní, tak jak vyšel v sešitě opusu 4 s pěti dalšími skladbami. Má tři části, které odpovídají tehdejší módě allegro- largo-allegro. Stejně tak jako v Händelových varhanních koncertech i v této transkripci je orchestr plně podřízen sólovému nástroji. V první části má 46 taktů z celkových šedesáti šesti výlučně harfa, tutti se zapojí pouze čtyřikrát. Technicky není první část příliš náročná, druhá část, larghetto, pomalé a vážné, má integrovanější melodii, zato poslední část allegro moderato dá vyniknout hráčskému mistrovství. Jana Boušková patří k našim špičkovým harfistkám a Händela hrála s mimořádnou chutí i nasazením Krásně zněly barokní ozdůbky, basové struny ve fortissimu nádherně duněly. Škoda jen, že někdo zapomněl vypnout mikrofon a tak se zvuky šířily i reproduktory, což přednesu skutečně neposloužilo.

Claude Debussy byl impresionista a harfa jako nástroj se mu musela zcela jistě líbit. Za Tance pro harfu a orchestr ovšem vděčíme nikoliv Debussyho lásce k nástroji, ale konkurenčnímu boji dvou výrobců harf. Dva tance pro chromatickou harfu a smyčce napsal Debussy na zakázku firmy Pleyel, která vyráběla klavíry a harfy a která se dostala pod tlak konkurenční firmy Erard. Ta vyvinula harfu s dvojpedálem, který umožňoval ladění strun o tón a půltón. Jako odpověď vyvinul Pleyel chromatickou harfu s překříženými strunami ve dvou řadách. Konkurenti vedli boj i prostřednictvím známých skladatelů. Jestliže Pleyel získal Debussyho, pak Erard se dohodl s Mauricem Ravelem, který napsal svou Introdukci a allegro pro harfu, smyčcové kvarteto a klarinet. Přes Debussyho podporu chromatická harfa konkurenční boj prohrála a nadlouho zmizela z trhu. Zůstala pouze milovníkům původních nástrojů a na diatonické harfě se hrají i díla vytvořená předtím, než tato harfa vznikla. Debussyho tance jsou dva – duchovní a světský. Duchovní tanec je pomalejší, má formu středověkého tance, světský tanec je rychlejší. To je ale jediný předěl mezi nimi, poněvadž duchovní tanec harmonicky vplývá do tance světského. Oba mají velmi líbeznou melodickou a harmonickou stavbu. Podle Debussyho by měl především duchovní tanec být expresivní a sladký. Světským tancem prochází basové téma končící takřka jazzově. Jana Boušková prokázala velký cit pro barvitost i odlišení, s Debussysm se doslova mazlila. Orchestr, který měl tentokrát víc příležitostí než v Händelovi, ji velmi dobře sekundoval.

Dvořákova Příbram přináší hudbu nejen do menších měst, ale její součástí je také kompoziční soutěž pro skladatele do 40 let. Soutěž má mimořádný mezinárodní ohlas, účastní se jí už po několikáté mladí skladatelé nejen z Evropy, ale i z USA a Číny. Jako vítěze 3. ročníku vybrala porota pod předsednictvím Sylvie Bodorové Suitu pro smyčcový orchestr, kterou napsal třiceti čtyř letý Petr Koronthály. Má za sebou celou řadu duchovních písní a několik vokálních i komorních skladeb, tentokrát ale sáhl do jiného soudku. Jedná se o pětidílnou taneční suitu pro smyčcový orchestr s částmi Prelude, Balkan boogie, Slow’n’roll, Jiggy jagga a Death waltz. První část je psána v barokizujícím stylu jako pocta době, kdy forma taneční suity vznikla. Druhá část je velmi rytmická. Ve třetí se proplétají orchestr s basovými nástroji, které hrají velmi pomalu základní rock and rollový rif. Jiggy jagga je klasický irský jig, až to posluchače málem roztančilo. Zklidnila je až 5. část, kde vůdčí úlohu měly housle, které ji předávaly violám a ty zase violoncellům. Je to skladba velmi melodická, rytmicky zajímavá odvolávající se na celou řadu hudebních motivů a tím pádem mající šanci u publika zabodovat. Petr Korontnhály jí vykročil úspěšně na trochu jinou cestu než doposud.

Koncert zakončila Serenáda pro smyčce C dur Petra Iljiče Čajkovského. Kdo by ji neznal, kdo by ji nemiloval? Sám Čajkovský přiznával, že byl do svého díla přímo zamilovaný. Měl proč. Takovou spoustu nápadů, takovou spoustu melodií, tak skvěle využité zvukové i barevné možnosti smyčců. Valčík v druhé části je spolu s klavírním koncertem b mol snad nejpopulárnějším Čajkovského dílem. Třetí část, Elegie má krásný intimní poetický dialog houslí a violoncell, plný lyrismu, aby finále ukázalo tu pravou ruskou duši, pravý ruský charakter, tamní lidovou píseň, z níž Čajkovský nejen v tomto díle čerpal. Provádět skladby, které jsou všeobecně známé a které existují ne v desítkách, ale stovkách nahrávek těmi nejlepšími orchestry je vždycky ošemetné. Orchestr Quattro pod vedením Marka Štilce se úkolu zhostil celkem dobře. Ve 2. a 4.části bych ale docela uvítal větší zpěvnost, chyběl mi tam větší lyrismus.

Lidé z Dobříše to nemají do Prahy daleko, mohou si tedy kdykoliv zajet za hudbou do hlavního města. Sál byl plný slavnostně oblečených lidí, nejen dlouhé dámské večerní šaty, ba i smoking se našel. Bylo vidět, že pro obyvatelé Dobříše a okolí večer s klasickou hudbou byl skutečným svátkem. Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram je v tom mimořádný.

Foto: Martin Andrle