středa, 05 červen 2019 09:17

Padající řemen aneb Skoro všechno špatně

Autor:

„Smyk vybírali dirigent, sólista a orchestr hodně dlouho. Z pódia se nekontrolovaně ozývaly akordy, za které by se nemusel stydět skladatel o půlstoletí mladší.“

„Provedení, v němž si zřetelně ani dirigent, ani sólista nevěděli s obsahem hudby příliš rady.“

„Přes všechna pěkná místa s harfami, flétnami a opalizujícími plochami výsledek rozhodně ne nezapomenutelný.“

 

6

 

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro zakončilo posledním jedenačtyřicátým koncertem renomované francouzské těleso Orchestre National du Capitole de Toulouse řízené Tuganem Sochijevem. Druhá polovina úterního večera v Obecním domě s Debussyho Mořem a Stravinského Ptákem Ohnivákem byla dobrá, ale Dvořákův Houslový koncert bude pro dirigenta a sólistu Renauda Capuçona patrně ještě dlouho noční můrou.

Spadnul řemen, to říkají muzikanti v okamžiku, kdy se provedení skladby rozpadne a zastaví. To se ve Dvořákově Houslovém koncertu sice úplně nestalo, ale ve třetí větě k tomu moc nechybělo… A pomyslný smyk vybírali dirigent, sólista a orchestr hodně dlouho. Z pódia se nekontrolovaně ozývaly akordy, za které by se nemusel stydět skladatel o půlstoletí mladší. Plavali všichni slyšitelně - a dokonce několikrát, opakovaně. Proud hudby vždy dlouhé vteřiny mátožil – a když se nějak dal dohromady, nervozita vykonala své. Sólista byl pak ještě dlouho v šoku, smazával pasáže, utíkal, pomyslně kolem sebe ještě nekontrolovatelně máchal rukama. Průšvih. Něco podobného se nedalo na Pražském jaru, ani během roku, slyšet od špičkových profesionálů už hodně dlouho; pokud vůbec někdy.

Ale způsob, jakým hosté celkově „odvezli“ Dvořákův Koncert a moll, měl i další aspekty. Od první věty šlo o provedení, v němž si zřetelně ani dirigent, ani sólista nevěděli s obsahem hudby příliš rady. Zněla až moc pomalu, nezajímavě, nehezky, těžkopádně. Druhá pomalá věta byla lepší, ale třetí začala zbrkle v přehnaném tempu, taneční momenty přitom zůstávaly nevyužity, sólový part zněl zběžně a neprožitě. A pak přišly ty hrozné okamžiky, kdy se všechno rozklížilo a kdy taktovka i housle ve chvilkové agónii bruslily a marně hledaly ve stěží maskovaném rytmickém chaosu záchytný bod - jak na nějakém špatném školním koncertě. Podstrčit Francouzům a jejich ruskému šéfdirigentovi jedno ze základních děl české hudby je zajímavý a logický nápad, ale výsledek byl tristní. Ostatně, Renaud Capuçon hrál Dvořáka po celou dobu bezprecedentně z not. Od začátku to něco naznačovalo….

 

7

 

A proč „skoro všechno špatně“…? Druhá polovina koncertu s Debussyho Mořem z roku 1905 a Stravinského Ptákem Ohnivákem z roku 1910 vedle sebe nekontrastně postavila dvě podobné partitury. Mnohem logičtější a zajímavější by asi bylo zahrát nejprve ikonické Moře, potom odbočit k pohodovému Dvořákovi… a pak se vrátit k mistrovsky instrumentované barvité baletní hudbě, která v sobě má hodně z Debussyho, z Rimského-Korsakova a v mohutné rusky ukotvené závěrečné gradaci i mnohé z Musorgského.

Orchestre National du Capitole de Toulouse, před českým publikem letos debutující, provázejí skvělé reference, všichni ho známe ze zajímavých nahrávek francouzské hudby. Pravda ale je, že se kvůli Dvořákovi předvedl nevyrovnaně a že ani ve své doméně, v impresionistickém mistrovském díle, nepředvedl víc než pěkný výsledek. Rozhodně ne nezapomenutelný, přes všechna pěkná místa s harfami, flétnami a opalizujícími plochami. Z Debussyho Moře zůstal dojem jako ze zajímavé třívěté skladby, která by však mohla vyznít ještě mnohem rafinovaněji, jiskřivěji, svátečněji, moderněji.

 

4

 

Pták Ohnivák byl zejména díky finále s gradovanou typicky ruskou melodií dobrou tečkou za programem. Asi měl být i vhodným zakončením celého festivalu. Pokud Pražské jaro chápeme jako renomovanou přehlídku interpretačního umění, pak záměr vyšel jen lehce nadprůměrně, což je na takový festival málo. Dva přídavky z Bizetovy Carmen, pomalý a rychlý, dojem pak úplně zachránit nemohly. Orchestr z Toulouse takovou hudbu opravdu umí, asi jako Česká filharmonie Slovanské tance, ale v provedení byla stopa povrchnosti. Pověst a očekávání tento večer předběhly prozaičtější realitu.

 

2

 

9

 

1

 

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.